Když měl Ondra rok a půl, dostal zánět středního ucha. Z banálního onemocnění se nakonec vyklubal zánět mozkových blan, kvůli kterému chlapec skončil v umělém spánku. A když se probudil, nic nebylo jako dřív. Ondra ohluchl.
„Byl to šok. Nikdy jsem se nesetkala s nikým, kdo neslyší. Nevěděla jsem, co dělat,“ vzpomíná maminka Kateřina Kalovská na první okamžiky Ondrovy hluchoty. Přestože byla situace pro rodinu nejen nová, ale i obtížná, okamžitě se pustili do práce. Za pár měsíců spolu už dokázali komunikovat znakovou řečí, navštěvovali také logopedii.
„Velmi nám pomohli odborníci v olomouckém speciálně-pedagogickém centru a lidé z Centra pro dětský sluch Tamtam,“ říká Kalovská.
Ve třech letech Ondrovi lékaři voperovali kochleární implantát, díky kterému dnes znovu slyší.
„Nebylo to ale vůbec jednoduché. Není to tak, že jej voperují a člověk druhý den slyší. Učili jsme se vše od začátku. Seděli jsme s Ondrou každý den u zrcadla a zkoušeli první zvuky a hlásky. Bylo potřeba jej naučit, jaký zvuk k čemu patří, a tak jsme mu třeba dávali ruku na pračku, aby cítil ty vibrace,“ popisuje maminka trnitou cestu, na jejímž konci je Ondrův příběh v příručce, jež pomůže dalším postiženým dětem.
Nejprve chodil do normální školky jeden den v týdnu
Ondra nejdřív začal navštěvovat speciální mateřskou školu pro děti se sluchovým postižením. Jeho maminka ale chtěla víc, a tak jej zapsala i do obyčejné školky v Horní Moštěnici.
„Čtyři dny v týdnu chodil do speciální školky a jeden do normální, postupně se to překlopilo, až chodil jen do té běžné,“ popisuje maminka začátky Ondrovy integrace. Když se potom rodina měla rozhodnout, zda Ondra bude pokračovat na speciální základní školu, nebo zkusí tu, do níž nastoupí jeho spolužáci, bylo jasno.
„Integrace je možná složitější, ale zatím se ukazuje jako správná. Ondra svým spolužákům stačí. A je to velká zásluha jeho třídní učitelky,“ myslí si Kalovská, která na škole také vyučuje.
Trochu jsem se bála, nerozuměla jsem mu, vzpomíná učitelka
Právě slovo Danuše Petrášové, která Ondru vyučuje od první třídy, bylo rozhodující. Ani ona, ani škola žádnou zkušenost s podobně postiženým dítětem neměla.
„Pan ředitel měl vytipované dvě učitelky, které by Ondru mohly učit. Trochu jsem se toho bála, Ondru jsem znala a vůbec jsem mu nerozuměla, když mluvil,“ směje se dnes učitelka. Definitivní ano padlo poté, co ji s sebou Ondrova maminka vzala na seminář o podobně postižených dětech.
Posazením Ondry do lavice ale práce pro Danuši Petříkovou neskončila. Zvyknout si musela třeba na přítomnost asistenta,musela také najít pro Ondru vhodné místo, odkud dobře uslyší.
„Slyší diktování a píše bez problémů. Těžší je pro něj učení zpaměti, třeba vyjmenovaných slov. Na rozdíl od zdravých dětí jsou pro něj obtížná slova v jiném pádu nebo tvaru,“ vysvětluje Petrášová a vzpomíná na situaci, kdy se s třídou učila písničku.
„Kateřina druhý den přišla s tím, že Ondra vůbec nechápal, co to znamená má maměnko,“ směje se.
Čtení je důležité, jenže dlouhé texty jsou pro děti náročné
Právě tyto zkušenosti nyní obě ženy promítly do příručky, kterou vytvořili odborníci z olomoucké univerzity. Takzvaný Katalog podpůrných opatření krok za krokem poradí pedagogům, jak pracovat s dítětem, které má tělesný handicap, mentální postižení či zdravotní nebo sociální znevýhodnění.
Jednou z připomínek je například snadnější dostupnost zjednodušených textů z čítanek.
„Pro Ondru, ale i pro jiné postižené děti je velmi obtížné udržet pozornost a porozumět dlouhému textu. Jenže čtení je pro neslyšící děti velmi důležité, nesmí se jim zprotivit. Skvělé je, když mají možnost číst to samé, co jejich spolužáci, jen ve zjednodušené verzi, která není tak dlouhá a složitá,“ líčí Ondrova maminka.
Obě učitelky se nyní shodují, že podobný katalog by jim před třemi lety při Ondrově nástupu do školy velmi pomohl. Jsou v něm všechny užitečné odkazy, učitel snadno zjistí, zda dělá věci správně, případně kam se obrátit pro radu. Je skvělé, že něco podobného vzniklo,“ uzavírá Petrášová.
