Impulzem pro sepsání pětisetstránkové Meditace o architektuře bylo i trápení, že Olomouc už několik staletí není městem kvalitní architektury. Do kdy jím podle vás byla?
Ještě než odpovím na vaši otázku, zkusím stručně naznačit, jak je kniha o olomouckém 19. století koncipovaná. V první části jsou umělecko-historická pojednání, v druhé soupisy umělců, stavitelů a také zhruba šesti set domů, které byly v letech 1815-1915 přestavěny nebo nově postaveny. A k vaší otázce. Doba, kdy olomoucká výtvarná kultura přestala hrát výrazně nadregionální roli, se kryje se závěrem baroka, s polovinou 18. století.
Co se stalo?
Z někdejšího duchovního centra markrabství moravského se stalo posádkové, pevnostní město. Olomoučané navíc přestali svoji kulturu konfrontovat s antikou a křesťanstvím. Když později po desetiletí usilovali o to, aby město přestalo být pevností a nastal jeho nový rozkvět, měli před očima bouřlivý rozvoj svého dávného rivala, Brna.
S Brnem a také s Hradcem Králové jste Olomouc v knize srovnával. Proč jste vybral právě tato města?
Máme-li zjistit kvalitu čehokoliv, musíme to s něčím poměřit, srovnat. Brno, Olomouc i Hradec Králové byly hluboko do 19. století pevnostmi. Zajímalo mne, jak se s tím jejich obecní reprezentace vyrovnávaly a vyrovnaly.
Trojici měst se v knize věnujete v období vymezeném lety 1815 až 1915. V této době jsou tedy základy toho, jak dnes uvažujeme o podobě Olomouce a jak ji vnímáme?
V poslední třetině tohoto období došlo k „znovuzrození“ Olomouce. S případným zrušením pevnosti se tehdy pojila mnohá velká očekávání. Impulzem se stal rok 1866, rok porážky říše v rakousko-pruské válce. Po uzavření míru Olomoučané vracející se do města s hrůzou a odporem zjišťovali, že pevnosti, která se do války ani nezapojila, padla za oběť chlouba města. Parky, ale také aleje v širokém okolí. Dalším impulzem byl celogenerační odpor proti neoabsolutismu - pozůstatku feudalismu, který ztělesnila právě pevnost. Několik mužů tehdy začalo koncipovat představu nové Olomouce.
Jak na tom tedy Olomouc v 19. století oproti Brnu a Hradci byla?
Oproti těmto městům se základní otázkou stalo vybudování zdejšího opevněného tábora - kruhu tvrzí kolem města a s tím související vyhlášky, které drasticky omezily stavební ruch. Vysoké náklady, které si opevnění vyžádalo, vedly vojenskou správu k tomu, že dlouhá léta trvala na zachování Olomouce jako jednoho z hlavních opěrných bodů obrany monarchie. Ale taky k tomu, že začala vehementně zasahovat do představ o budoucím urbanistickém vývoji města. Olomoučané mezitím snili, že se zde po zrušení pevnosti do pár desetiletí zdvojnásobí počet obyvatel na středověkou úroveň a že například kolem Moravy vyroste velká tovární a dělnická čtvrť.
Proč nevznikla?
Místo toho kolem roku 1900 v okolí řeky začaly vyrůstat vojenské areály. Z nemalé části odřízly vnitřní město od východních předměstí s hlavním nádražím. To byl oproti Brnu a Hradci zásadní rozdíl. Na místě zrušené pevnosti začala výstavba jednoho z největších posádkových měst monarchie. De facto to přežívalo až do roku 1989, do odchodu sovětských a posléze i podstatné části našich vojáků.
Očekávání Olomoučanů o rozvoji města se tedy nenaplnila?
Pokusil jsem se doložit, že jen zčásti. Pravda, relativně prudký stavební boom na přelomu století podmínil rozvoj několika nových zajímavých čtvrtí na pevnostních pozemcích i na předměstích. Ovšem v posledním desetiletí před první světovou válkou došlo k novému útlumu stavebního ruchu a všeobecně pociťovanému úpadku.
Z jakého důvodu?
Příčin bylo několik. Z hlediska koncentrace průmyslu jako jedné z podmínek rozvoje Olomouc zaspala za jinými sousedními městy. Dalším důvodem byl například bankrot největšího stavebního podnikatele Moritze Fischera následovaný i dalšími exekucemi. Začalo platit, že je mnohem výhodnější kupovat v dražbách za čtvrtinu původní ceny jeho domy než stavět nové. A pak také nacionalismus, česko-německé zápolení.
Jak si Olomoučané dál představovali rozvoj města?
Diskutovali o tom několik desetiletí před zrušením pevnosti. Představovali si, že obytné čtvrtě vyrostou mezi starým městem a oběma parky - dnešními Čechovými a Smetanovými sady. Mít domy s okny do parku bylo ideálem devatenáctého století. Přesný opak pevnosti sevřené v hradbách.
V čem byl tedy problém?
Vojenská správa se dlouho nechtěla vzdát opevnění právě na západní straně města. Navíc počítala s další modernizací pevnosti - především na východě, kolem řeky. A novou obytnou čtvrť tak Olomoučanům vnucovala zde, na Envelopě a Korunní pevnůstce. To jest tam, kde si Olomoučané naopak vysnili čtvrť tovární.
Prosadila vojenská správa svou vizi?
Ano, měla větší sílu než město, takže pevnost se skutečně začala bourat nejdříve na východní straně. V roce 1876 padla Hradská brána v místech dnešního hotelu Palác. Směřovala k hlavnímu nádraží a kolem vyrostlo několik prvních domovních bloků.
V knize píšete, že v Hradci Králové a Brně po zrušení pevností radnice při budování města prosazovala co nejpromyšlenější řešení provázaná s vyspělým urbanistickým uvažováním. Ve výsledku tak řešila nejen, co místo hradeb postavit, ale také jak. A to z hlediska fungování a života města jako celku. Ovšem v Olomouci se podle vás řešila jen otázka co postavit. Z jakého důvodu?
Brno mělo vysokou architektonickou kulturu spjatou s úzkým vztahem k Vídni. V Hradci se dlouholetý starosta František Ulrich začal orientovat na velikána české architektury Jana Kotěru a okruh jeho žáků. Prosadil zadávání veřejných staveb významným umělcům a několik soutěží na regulační plány města. V Olomouci se s výjimkou zadání revize regulačního plánu Camillu Sittemu nic takového neodehrálo.
Pavel Zatloukal Známý historik umění se narodil 27. října 1948 v Olomouci. Zaměřuje se hlavně na výtvarné umění a architekturu 19. a 20. století. Od roku 1990 do roku 2013 byl ředitelem olomouckého Muzea umění a významně se zasloužil o vybudování oceňovaného Arcidiecézního muzea v Olomouci. V roce 1999 získal Cenu města Olomouce. Na svém kontě má řadu publikací, v roce 2003 za Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750-1918 na Moravě a ve Slezsku získal prestižní ocenění Magnesia Litera. V roce 2004 byl jmenován profesorem. |
Proč?
Představitelé města, především starosta Karl Brandhuber, usilovali hlavně o vyrovnaný rozpočet. Kultura stála na druhém místě. A to i přesto, že Brandhuberova dcera byla talentovanou malířkou a starostův švagr Otto Primavesi se vypracoval mezi přední středoevropské mecenáše umění. V Olomouci se to ale příliš neprojevilo. Srovnejte například královéhradecké Kotěrovo muzeum s výstavními prostory zdejší Společnosti přátel umění v pouhých pár pokojích zadního křídla Edelmannova paláce.
Dá se tedy říci, že rozvoj Olomouce od 19. století měli na starost stavitelé a architekti druhé kategorie?
Většinu veřejných staveb zde navrhovali průměrní tvůrci. Na druhé straně soukromí stavebníci zadávali své domy zajímavým, především židovským nebo i olomouckým architektům a stavitelům. A to nezmiňuji vilu Primavesi, která představuje špičkové dílo.
Soukromníci tedy stavěli architektonicky kvalitněji než vedení města?
Vesměs ano.
V knize uvádíte, že jejím cílem je rovněž upozornit na jevy, z nichž se v Olomouci ve vztahu k architektuře stala tradice. O které konkrétně jde? Co jsme si přenesli z devatenáctého století do současnosti?
Především je třeba upozornit na základní otázku, když tedy stavět, tak nejen co, ale také jak. Zajímat nás musí nejen obsah, ale rovněž forma. A je třeba obracet se přitom na ty, kteří mají schopnost přispět k tomu, že se architektura opět stane prestižní otázkou města. Aby se vedle významného historického jádra rozvíjela podobně kvalitní soudobá tvorba.
Také píšete, že tyto, na olomouckou architekturu negativně působící tradice je možné změnit. Jak?
Kultivovanými zakázkami. Velikost barokní Olomouce byla přitom zčásti postavena i na komplexu ze ztráty postavení hlavního zemského města po třicetileté válce. A právě v pozadí monumentální a současně produchovnělé výstavby barokních kašen, sloupů, klášterů, univerzity, paláců je patrná snaha toto trauma překonat. Podobně, jako později Brno překonalo trauma pevnosti výstavbou reprezentační okružní třídy nebo Hradec Králové svými skvostnými nábřežími.
Zmiňujete i olomoucké dědictví antiky.
Hlásit se k dědictví antiky patřilo v Evropě i v novověku k zásadnímu civilizačnímu poslání. Proto má Olomouc Caesarovu kašnu a také ostatní fontány mají antický mytologický základ. Tvoří to jednu ze základních otázek prestiže vztahované k vysoké kultuře minulosti. A něco podobného se Olomouci v posledních staletích pohříchu příliš nedaří.
Jak to změnit?
Uvažovat koncepčně, v kulturních souvislostech, nejen utilitaristicky, po dílčích krocích. A jak jsem zmínil, zadávat práci těm nejlepším - zdejším i přespolním. Není to jednoduché. Dobře to znám, vždyť jsem se sám o pár věcí pokusil - Horní náměstí, Muzeum umění, Arcidiecézní muzeum či SEFO. Ale nikdy by nemělo být pozdě.
