Tolik toužil zvítězit, ale zároveň byl šťastný, jak závod po zdravotních problémech zvládl. „Chtěl jsem vyhrát a získat právo jet na Havaj, ale z druhého místa nejsem nijak zvlášť smutný. O slot jsem usiloval už na podzim v mexickém Cozumelu, ale tam mě zradilo lýtko. A to mi teď vydrželo,“ líčil spokojeně.
Vraštilův život je protkaný sportem. Jako veslař reprezentoval Československo na olympijských hrách v Mnichově, Montrealu a Moskvě. V šestačtyřiceti se vrhl na triatlon a později na jeho nejtvrdší variantu ironman. Za rok 2010 jich zvládl objet dvaadvacet, což se nikomu před ním na světě nepodařilo. Ale to je už pryč, minulost, teď je teď a před sebou má nové výzvy.
Toužil zvítězit a získat účastnické místo na Havaji, kde se každý rok na podzim na mistrovství světa sejdou ti nejlepší z nejlepších. Mezi nimi bude i jeho syn, také Miroslav, který už si místo zajistil na ironmanu na Mallorce. Táta a syn spolu na startu, kde se nejtěžší závod na světě zrodil, byl by to krásný příběh. Jenže tentokrát byl proti domácí Jihoafričan Robbie Coulson, do cíle se dostal o dvaadvacet minut dřív a právo jet na Havaj připadlo jemu. „Budu ho muset získat jinde,“ nevzdává se Vraštil.
Zpět na místě, kde to začalo
Závod v Port Elizabeth je pro olomouckého rodáka mystické místo. Právě zde přesně před deseti lety okusil poprvé ironman. Ze zvědavosti se tehdy přihlásil jen pár minut před ukončením přihlášek. Před startem pak nevěřícně zíral na velké vlny. „Závod se zruší, že?“ obrátil se tehdy na ostříleného Petra Vabrouška. „Vůbec ne. To je v pohodě, první vlnu proskočíš a pak už to půjde,“ uklidňoval ho protřelý ironman.
Vraštilovi se tenkrát porouchal kufr na cyklistické tretře a téměř celých 180 kilometrů na kole se mohl opřít jen o jednu nohu. Ale nevzdal se a dojel. „Zkusil jsem si to a už nikdy,“ byl rozhodnutý po proběhnutí cílem. Ale druhý den už spřádal plány na další závod. Rychle ho nejdrsnější závod pro železné muže uchvátil do své moci.
V noze jehličky, v hlavě vlnobití
Tentokrát udělal pro úspěch mnoho, v Port Elizabeth strávil před závodem dva měsíce a nevyzpytatelné lýtko si nechal kurýrovat vpichováním jehliček, aby dokázal maraton uběhnout. „Jenže celý týden před závodem jsem měl nějakou virózu, v hlavě se mi převalovalo vlnobití a ráno na startu jsem sotva stál na nohách. Ale voda mě ochladila a už z dřívějška vím, že když v plavání neusiluju a nebojuju s vodou, tak to celkem jde,“ popisoval Vraštil.
Z vody vylézal o šest minut za Coulsonem a před sebou měl kolo, svou silnou disciplínu. „Jenže jsem ho nějak nemohl ušlápnout, jako by bylo zabržděné. Ale makal jsem, nepolevoval,“ líčí. V depu ztrácel na prvního necelých devět minut. „Maraton jsem běžel podle hodinek, hlídal jsem si průměr na kilometr, ale jak nemám tolik naběháno, vždy, když jsem přidal, přihlásily se křeče do celých nohou, třísel i hýždí, takže jsem musel zvolnit. A čekat, až poleví, a pak zase pomalounku přidat. A tak stále dokola,“ popisoval Vraštil.
A teď do Austrálie
Sen o Havaji tentokrát nevyšel, ale trvá dál. „Bez ohledu na virózu to byl můj nejlepší závod za poslední roky. Stále jsem usiloval a ničemu se nepodvolil,“ těší olomouckého závodníka.
Šanci kvalifikovat se do bájné Kony má na každém závodě série Ironman, musí však být ve své kategorii od 65 do 69 let nejrychlejší. K dalšímu pokusu si vybral oblíbenou Austrálii, přesněji závod v Cairns, který se koná 11. června. „Cítím, že pokud mě nezaskočí nějaká nemoc, mám na to, abych vyhrál,“ je přesvědčený Vraštil.
Podaří se mu to a bude 14. října v havajské Koně stát na startu vedle syna?
