Kolejnice, které tu položila parta vlakových nadšenců, přitom připomínají ojedinělý železniční projekt z počátku 20. století – Arcibiskupskou lesní železnici. Sloužila patnáct let k dopravě dřevěné kulatiny z lesů v okolí Kelčského Javorníku na parní pilu v Rajnochovicích.
Revír Podhradní Lhota, v němž netradiční vlaková souprava jezdila, spadal pod správu ředitelství arcibiskupských statků v Kroměříži. A právě sedmý olomoucký arcibiskup Theodorus Kohn přišel po roce 1900 s nápadem svážet dřevo z lesů za pomoci vlaků.
„Projekt na výstavbu úzkorozchodné lesní železnice uvažoval původně s délkou 20 kilometrů. Zpracovával jej vrchní inženýr Nagy povolaný z Pešti v roce 1902,“ přiblížil železniční historik Jiří Joachymstál ve svých odborných článcích.
Úzkorozchodnou železnici začali stavbaři budovat v roce 1903. Nebyla to snadná práce. Trať totiž projektant navrhl v těžkém lesním terénu plném kopců a nerovností. Musela vzniknout řada umělých staveb, zejména propustků, komplikaci představovalo i podmáčené podloží.
I proto byla nakonec trasa podstatně zkrácena na konečnou délku jen 9,6 kilometru, přičemž část trati nahradila silnice. Zajímavostí je, že vagony se dřevem měli podle původního návrhu táhnout zvířata – koně a voli.
„Prázdné dvojice podvozků by byly taženy z pily na příslušná nákladiště a odtud naložené dřevem měly sjíždět vlastní vahou s doprovodem brzdaře,“ popsal Joachymstál.
Maximální rychlost byla deset kilometrů za hodinu
Původní plán se ale změnil. Již v době dokončení tratě v roce 1905 se ředitelství statků začalo zajímat o zavedení lokomotivního provozu. A ještě v témže roce pak zakoupilo parní lokomotivu, která začala železnici brázdit od roku 1906.
Na netypické lesní dráze platila přísná bezpečnostní pravidla. Lokomotiva a naložené vozy mohly sjíždět maximálně desetikilometrovou rychlostí, v obloucích musely zpomalovat až na 6 km/h.
Dlouhou dobu byl na lesní železnici bezproblémový provoz. Po roce 1918 se však začalo projevovat, že trať nikdo vhodně neudržoval a neopravoval. Navíc použité lehké koleje nebyly pro zdejší obtížný terén vhodné. Několikrát došlo k vykolejení vlaku a nehodám. Po jedné z těchto událostí provozovatelé železnice odstavili lokomotivu a vrátili se k využívání zvířat. V červenci 1921 však provoz na Arcibiskupské lesní železnici definitivně skončil.
Trať obnovují nadšenci
Koleje, lokomotiva i vozy putovaly k arcibiskupskému lesnímu úřadu v Ostravici, kde je využili k provozu lesní železnice v Bílé.
„Docela úsměvná byla přeprava mašiny na nádraží v Rajnochovicích, kdy před ní stavěli koleje a za ní je zase odebírali, mezitím ji popotahovala zvířata,“ vylíčil Tomáš Hegar, který se s dalšími nadšenci už deset let oživování provozu na historické železnici věnuje.
V roce 2007 pořídili první lokomotivy z cihelen v Malenovicích a Žopích a jezdili s nimi na čtyřicetimetrové zkušební dráze v areálu rajnochovické pily. „Původní lokomotiva skončila pravděpodobně někde v hutích, dnes by již stejně nebyla v provozuschopném stavu,“ vysvětlil Hegar.
Od roku 2010 začal vznikat současný areál, kde leží kolem dvou set metrů kolejí o rozchodu 600 milimetrů. Pokládali je sami členové spolku – povětšinou bývalí či současní zaměstnanci drah.
„Náš původní záměr byl položit kilometr a půl kolejí, které by přesně kopírovaly trasu původní trati. Ale ukázalo se, že to zřejmě nebude reálné. Je to velmi finančně náročné, je nás na to málo, navíc bychom museli řešit i problémy s pozemky i problematickým terénem,“ zdůvodnil Hegar. Spolek tak nyní usilovně pracuje na skromnější variantě.
Letos vznikne v areálu krásná dřevěná vozovna, která nahradí provizorní přístřešky pro mašinky a vagony. Trať by se v budoucnu měla dostat na zhruba třísetmetrovou délku a vést přes silnici do areálu restaurace Ve Dvoře. Sloužit tak bude jako nevšední atrakce, která na Moravě nemá obdoby, ale i jako připomínka původního odvážného železničního projektu.
