Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Válka rozbila rodinu Židů, otec ale nakonec všech pět dětí zase našel

  12:53aktualizováno  12:53
Začátek května 1945. Terezínem projíždějí tanky a obrněná auta, panuje zmatek. Mezi lidmi pobíhajícími sem a tam se prodírají i dvě vyhublé holčičky, které na to všechno hledí jako na zjevení. Devítiletá Alžběta a její o dva roky mladší sestra Marie právě utekly z takzvaného kinderhausu, jedné z budov zdejšího koncentračního tábora.

Bratr Alžběty Dostálové Jaroslav v sirotčinci v Olešnici (druhý sedící zleva). Snímek paní Dostálová našla na výstavě v Izraeli. | foto: Archiv A. Dostálové

Cesta na svobodu byla volná - terezínská pevnost je už asi dva dny bez německých dozorců a vychovatelek. Všichni prchli před osvobozující armádou.

„Nás, děti, tam nechali samy a bez jídla. Měly jsme hrozný hlad. A moje sestra dostala ten největší nápad v životě: Pojď, utečeme domů, do Loštic! Asi jsme si myslely, že se projdeme dva kilometry, jako z Mohelnice. Vůbec jsme nevěděly, kde Terezín vlastně je. Nevěděly jsme ani to, že jsme v koncentráku. Pravdu jsem se dozvídala postupně, až jak jsem dospívala,“ vzpomíná dnes devětasedmdesátiletá Alžběta Dostálová.

Příběh Alžběty Dostálové

Obě dívky se dva dny toulaly po terezínském parku. Živily se sušenkami a bonbony, které z tanků rozhazovali vojáci. První noc strávily schoulené jedna k druhé na lavičce.

„Představte si, v květnu, dvě malý děcka a nikdo si nás nevšiml, protože každej se staral sám o sebe. Jeden den, druhej den a už nám bylo smutno. Obě jsme brečely, že nevíme, co a jak, kam půjdem a co s námi bude. A najednou zázrak. Vůbec si to nedokážu vysvětlit, ale stál před námi táta,“ vypráví paní Alžběta.

Tak začal šťastný konec příběhu Morgensternových. Židovského otce, který nejdřív přišel o všech pět svých dětí, aby je po osvobození zase všechny našel. I když u nejmladšího to hledání trvalo skoro dva roky.

Až do poloviny druhé světové války žili Morgensternovi v Hrabové a Horních Studénkách na Šumpersku. Do smíšeného manželství otce Richarda, jenž byl původem Žid, a matky Alžběty, která byla katoličkou, se postupně narodilo pět dětí. Jako první přišla na svět Alžběta.

Terezín

Terezín byl největším koncentračním táborem v zemi. Proudily sem transporty Židů z protektorátu i Německa, Rakouska, Holandska, Dánska a koncem války i ze Slovenska a Maďarska.

Za necelé čtyři roky jím prošlo více než 140 tisíc lidí. V posledních dnech války k nim přibylo ještě 15 tisíc vězňů, kteří dorazili do Terezína s tzv. evakuačními transporty z koncentračních táborů vyklízených před postupující frontou.

Na 35 tisíc vězňů zde v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek zemřelo.

Tragický byl osud terezínských dětí. Ze 7 590 nejmenších vězňů deportovaných na východ se osvobození dožilo jen 142.

Zdroj: Památník Terezín

Poprvé se rodina stěhovala v roce 1942, kdy byli Alžbětini prarodiče Julius a Laura Morgensternovi z Brna deportováni do Terezína.

Ještě před odjezdem stačili varovat syna Richarda a pronajmout mu dům ve Vlčicích u Loštic, na hranicích protektorátu. Tam se rodina ukryla. Babička s dědou se z koncentračních táborů nikdy nevrátili. Julius zemřel ve Varšavě a Laura v Ostrowě.

Ani ve Vlčicích ale Morgensternovi neměli klid. „Lidi nás tam nechtěli. Když zjistili, že jsme Židé, báli se, aby vesnici nevypálili. Já v té době chodila do druhé třídy, ale do školy jsem jako Židovka nesměla. Sestra ani nestihla nastoupit do prvního ročníku. Ale hloupé jsme nezůstaly. Pan ředitel Pokorný nám učení posílal domů, i když tím hrozně riskoval,“ popisuje pamětnice.

Na Velikonoce jim dům zapálili henleinovci, nezachránili nic

O Velikonocích 1943 dům ve Vlčicích Morgensternovým zapálili dva henleinovci. Rodiče stihli zachránit děti, z vybavení a osobních věcí ale vůbec nic.

Rodina se tak znovu stěhovala - tentokrát do Loštic, kde jim starosta sehnal byt v bývalé židovské čtvrti zvané Gerbýrna. Z původních obyvatel tu už nikdo nebyl. V červnu 1942 všechny do jednoho deportovali do Terezína a později do vyhlazovacích táborů. Z šedesáti lidí se po válce vrátili jen Ecksteinovi a jejich dcera Gréta.

Morgensternovi žili v Lošticích v bytě o jedné místnosti, tísnilo se jich tam dohromady osm. Nejtěžší chvíli ale měli teprve prožít. Jedné říjnové noci roku 1944 zastavila před domem dodávka, do které dva muži v bílých punčochách naložili všech pět dětí.

„Bylo tak čtyři pět hodin ráno, sotva se rozednívalo. Byli to mladí kluci, vím, že jeden z nich byl syn četníka z Loštic. Do smrti nezapomenu na větu, kterou mé matce odpověděl na otázku, kam nás vezou:,Nebojte se, my se o ně dobře postaráme.‘ Tak se postarali - odvezli nás do Terezína.“

Všech pět sourozenců najednou sedělo ve vlaku, ani jeden nevěděl kam. Alžběta, Marie, Jaroslav, Petr a Pavel, kterému byl teprve rok.

„Držela jsem ho v náručí, protože ani pořádně chodit neuměl, nechtěla jsem ho pustit. Když jsme dojeli do Terezína, říkala jsem, že se o něj budu starat. Ale sebrali mi ho a už jsem ho neviděla,“ říká ještě dnes s trpkostí v hlase paní Alžběta.

V Terezíně měla naštěstí spojku, lékaře, který pocházel z Bouzova a znal se s otcem. Ten ji o rodině pravidelně informoval. Díky tomu věděla, že nejmladší bratr žije. Stejně jako Jaroslav s Petrem a taky tatínek. Ani on totiž neunikl deportaci. Nejprve skončil na pražském Hagiboru a pak také v Terezíně.

 „Vyprávěl nám, že musel vynášet mrtvoly z vlaků a vozit je do krematoria. V každém transportu, který do Terezína dorazil, byl někdo mrtvý.“ „Setkání s matkou? To bylo radosti!“

70 okamžiků druhé světové války

Toho šťastného květnového dne, kdy otec Richard jako zázrakem našel své ubrečené dcery v terezínském parku, se rodina opravdu vydala na cestu pěšky směrem k domovu.

„Táta sehnal kárku, na které jsme se se sestrou střídaly. Došli jsme ale jen do Roudnice nad Labem. Obě jsme dostaly vysokou horečku a lékaři se báli, že máme tyfus. Strávily jsme pak tři týdny zavřené ve školní tělocvičně,“ vypráví paní Alžběta.

Podezření se naštěstí nepotvrdilo. Otec i obě dcery tak nakonec mohli nastoupit do vlaku, kterým se v červnu dostali domů do Loštic, k matce, která po zbytek války žila bez muže i dětí u svých rodičů.

„Jé, to bylo radosti!“ vzpomíná paní Alžběta. Otec Richard pak pátral také po synech. Jaroslava našel v sirotčinci v Olešnici, Petra zase v České Kamenici. Nejtěžší to bylo s nejmladším synem Pavlem. Toho objevil až v roce 1947 v adoptivní rodině v Praze. Měl už dokonce i jiné jméno.

Po válce otec rodinu raději přejmenoval

Morgensternovi, kteří měli po válce ještě další dvě děti, se v roce 1946 přestěhovali do domku v Mohelnici. Aby ulehčil své rodině život, změnil otec všem příjmení - odteď byli Malinovi. K židovství se ale dál hrdě hlásil.

„Měli kvůli tomu s maminkou spory. On z nás chtěl mít Židy, ona zase katolíky. Když jsme se vrátili do Loštic, navštěvovali jsme s otcem synagogu, u matčiných rodičů se zase chodilo do kostela. Nikomu bych to nepřála, cítila jsem se kvůli tomu rozpolcená,“ tvrdí Alžběta Dostálová.

S antisemitismem v patách Alžběta dohnala základní školu a v Brně vystudovala střední školu potravinářskou. Brzy se vdala a měla tři děti. V Mohelnici si později doplnila vzdělání a stala se elektromechaničkou. Až do důchodu pracovala v MEZ Mohelnice, kde prošla všemi dělnickými profesemi a skončila jako mistrová.

Nikdy nezapřela svůj židovský původ - v práci mimo jiné podala mnoho zlepšovacích návrhů. „Otec byl vzdělaný, proto i nás tlačil do toho, abychom si udělali školy. Taky nás vedl k ctižádosti.“ Alžběta Dostálová v sobě své vzpomínky na koncentrační tábor nezavřela.

Naopak, vyprávěla je svým dětem i vnukům a pravidelně přednáší také na mohelnické základní škole. Se zdejšími žáky jezdí každý rok i na exkurze do Terezína.

Přestože od války už uplynulo sedmdesát let, s antisemitismem se paní Alžběta setkává dodnes. „Ještě nedávno na mě jedna bývalá spolužačka volala: „Co ty, Židovko!“ Ale já se z toho vždycky rychle otřepu. Podívejte se, jednou jste Rom, pak Řek, jindy zase Američan nebo Rus. Tak o co jde? Vždyť pořád jste jenom člověkem!“

(Článek vznikl ve spolupráci se sdružením Post Bellum, které shromažďuje vzpomínky pamětníků ve sbírce Paměť národa (www.pametnaroda. cz). Znáte zajímavé pamětníky ve Vašem okolí? Napište na pametnici@postbellum.cz.)







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.