Do třetí, tedy nejvyšší, kategorie ohrožení zařadilo Přerov Ministerstvo práce a sociálních věcí. Nárůst i podle úředníků souvisí mimo jiné právě s velkým počtem „sociálních“ ubytoven, kterých je v Přerově celkem šestnáct. A v nich stovky rodin ze společensky vyloučeného prostředí.
Podle zprávy organizace SOS dětské vesničky přitom registruje magistrát v Přerově okolo 150 rodin, které jsou sociálně ohrožené a rodičům hrozí, že jim úřady odeberou děti, protože nemají dostatečnou péči nebo zaopatření. V ústavech by tak v krajním případě mohly skončit stovky dětí.
Zabránit se tomu snaží sociální pracovníci společně s neziskovými organizacemi, které s ohroženými rodinami pracují a učí je, jak děti vychovávat a žít podle norem.
Úřady nestíhají, pomáhat proto musí i neziskovky
Mezi ohrožené rodiny podle přerovských úředníků patří ty, které se o děti nejsou z nějakého důvodu schopny správně postarat, případně je v nich dítě týrané.
„Zjednodušeně řečeno docházíme tam, kde rodina nefunguje tak, jak naše společnost považuje za normální,“ říká Andrea Kafková, vedoucí oddělení sociálních věcí a zdravotnictví přerovského magistrátu.
Přerov takových případů registruje nejvíce v kraji. „Jsme zařazení v třetí, tedy nejvyšší kategorie ohrožení. Počet takových rodin u nás neustále roste a zcela určitě to má souvislost také s velkým počtem ubytoven ve městě,“ dodává Kafková.
Sociální pracovníci, kteří do rodin pravidelně docházejí, pak na jednotlivé případy upozorňují i neziskové organizace, které se rodině věnují a pomáhají jí s konkrétními situacemi.
„Bohužel máme na starosti strašně moc rodin a nemůžeme se každé věnovat skutečně do hloubky. Proto spolupracujeme s neziskovkami, které do rodiny dochází i třikrát týdně,“ vysvětluje Kafková.
Lidé z neziskovek učí rodiče starat se o děti i jednat s úřady
V Přerově takto rodinám pomáhá například SOS dětské vesničky se svým projektem Kompas. Loni se jim podařilo od ústavní péče zachránit necelou stovku dětí ze 47 rodin.
„Docházíme přímo do rodiny a snažíme se zjistit, co je třeba zlepšit, aby rodina mohla zůstat pohromadě. Často rodiče nevědí, jak se o děti správně starat, a tak naším úkolem je vysvětlit jim to, a případně je to naučit,“ říká Jindra Šalátová z organizace SOS dětské vesničky.
Pomoc rodinám se podle ní liší podle toho, v čem je problém. „Někdo potřebuje pomoci na úřadu, někdo zase s napsáním životopisu, když hledá práci. Měli jsme i maminku, která se bála jednat s učitelkou ve škole. Považovala ji za příliš vzdělanou a neuměla si poradit. Pracovnice s ní do školy šla, držela ji za ruku a poprvé s učitelkou mluvila sama. Ukázala jí určitou situaci. Cílem je, aby maminka začala komunikovat, a nakonec nás k tomu ani nepotřebovala,“ popisuje.
Společně se státními sociálními pracovníky se pak snaží zabránit nejhoršímu, tedy odebrání dítěte.
„Vždy ale myslíme především na zájem dítěte. Pomoc může spočívat i v odebrání. Ať už dočasném nebo trvalém. Je jasné, že pokud dítě setrvává ve špatných podmínkách, kde je třeba jeden z rodičů agresorem, může to na něj mít velmi špatný vliv. Stejně jako, pokud by bylo odebráno jen kvůli tomu, že rodina nemá peníze, přestože jinak jsou vztahy v ní v pořádku. Tomu se snažíme zabránit,“ dodává Šalátová.
