Svou cestu přitom zvládl i přesto, že tři sta kilometrů před cílem utrhl přehazovačku, takže do cíle k Atlantskému oceánu nakonec došel po svých. Mimo to se během cesty navíc několikrát potkal tváří v tvář s medvědem.
"Už když přijedete do Kanady, na každém kroku, v každé brožuře či letáku narazíte na seznámení s medvědem. Stejně jako Australané učí turisty, že žralok není špatné zvíře, jen člověk nesmí udělat chybu, to samé platí pro medvědy v Kanadě. Po cestě jsem pochopil, že pokud se s medvědy člověk setkává, zjistí, že když se bude chovat dobře, může se jimi kochat," říká cestovatel, který si každý den vedl blog (čtěte zde).
Vaše cesta do Kanady před čtyřmi měsíci málem nevyšla. Po první žádosti o víza vám na ambasádě ve Vídni řekli, že jste je nepřesvědčil o čistých úmyslech návštěvy Kanady a musel jste žádat znovu. Z vašeho blogu vím, že jste měl problémy znovu u imigračních úředníků přímo na letišti.
Zjistil jsem, že vydaná víza nic neznamenají a imigrační úředník může smést moje sny a plány ze stolu. Bylo to opět neuvěřitelně ponižující. V Calgary, kde jsem přesedal na let do Vancouveru, se mě úřednice ptala, proč chci jet do Kanady. Tak jsem jí odpověděl, že hodlám Kanadu přejet na kole. Bez řečí mě okamžitě poslala na imigrační. Tam seděl další úředník a znovu se ptal na to samé. Když jsem mu řekl o svých plánech, odpověděl mi, že je to dlouhá cesta, která se nedá na kole zvládnout. Cítil jsem se, jako by mě někdo hodil do pytle byrokracie. Ale nakonec mě pustili.
9 902 kilometrů je obrovská dálka. Musel jste mít plán, kolik kilometrů denně ujet. Jak vypadal váš běžný den?
Všechno se odvíjelo od toho, jaké se mi podařilo najít místo na spaní. Většinou jsem spal v kuse maximálně čtyři hodiny. Budily mne okolní zvuky přírody a zvířat. Ale dá se říct, že jsem vstával zhruba v 7 hodin ráno, uvařil si vločky a jel hledat, kde si dát kávu, na které jsem závislý. A pak už se jenom jelo. Denně jsem musel zvládnout sto kilometrů.
Kanada, to jsou na první pohled nekonečné cesty širými pláněmi... (foto: Pavel Kadlíček)
S takovým tempem byste přejel Českou republiku ani ne za týden. Přejet Kanadu však trvalo čtyři měsíce. To si Evropan snad ani nedokáže představit.
Ta země je obrovská. Jen pro příklad: když jsem byl v polovině cesty, dojel jsem k jezeru Lake Superior, které je v neobydlené oblasti Ontaria. Je větší než Česká republika. A to se bavíme jen o spodku Kanady. Já jsem jezero musel objet dokola přes vesnice, které jsou mezi sebou vzdálené sto kilometrů. Ať bylo jakékoliv počasí, vždy jsem to musel ujet. Odmítal jsem spát v divočině.
Když jsme spolu hovořili před vaším odjezdem, přiznal jste strach z medvědů.
To je pravda. Můj respekt z nich byl tak velký, že jsem si dal slib, že budu spát pouze v kempech. Hned první noc, když jsem vyjel z Vancouveru, jsem zamířil do prvního kempu. Musel jsem kvůli tomu dokonce sjet osm kilometrů z cesty. A tam mě čekala velká cedule s nápisem: V oblasti jsou medvědi. Paní na vrátnici mi s klidem řekla, ať si dám pozor, že medvědi chodí večer. Pak dodala, abych se nebál, protože má psy a navíc jsou v kempu další lidi. Ale jakmile se setmělo, lidé zalezli do obřích aut a psi byli zavření doma. Celý kemp zůstal na noc otevřený. Tam jsem pochopil, že spát v kempech nemá smysl. Je jedno, zda mě medvěd sežere v kempu nebo v přírodě.
Narazil jste nakonec na nějakého?
Ano. Nejvíce jsem se bál grizzlyho v národním parku Yoho. A právě tam jsem ho potkal ve chvíli, kdy byla plískanice, padal sníh a byl jsem na cestě sám. Najednou se vynořil z tmavého lesa. Pár dnů před tím mě domorodci varovali, že pokud grizzly začne vydávat zvuky podobné slabice hu, je konec. Díval jsem se mu na rty a modlil se, aby neřekl hu. Později jsem se k medvědovi dostal ještě blíž.
...i moderní milionová velkoměsta jako Calgary nebo Toronto... (foto: Pavel Kadlíček)
To bylo kde?
Když jsem přejel prérii a vjel do Ontaria, úplně jsem zapomněl, že se vracím do oblasti s medvědy. A hned jsem udělal začátečnickou chybu. Na radu lidí jsem si koupil sušenou rybu a flašku vína. Na spaní jsem pak vybral krásné místo u řeky a ve stanu si udělal hody. Snědl rybu a vyhodil obal ven. A hned ráno mě probudilo medvědí hu před stanem. Otevřel jsem stan a viděl medvěda, jak žere ten papír. Myslel jsem si, že je to můj konec. Naštěstí obal dojedl a byl pryč. Další chybu jsem udělal hned potom. Chvilku jsem čekal, sedl na kolo a snažil se medvěda dohnat, abych udělal nějaké fotky. Když jsem to pak vykládal Kanaďanům, řekli mi, že jsem hlupák.
Pavel KadlíčekCestovatel, muzikant, biker, sportovec a divadelník. Po střední škole pracoval pro České dráhy a Telecom. Nějaký čas žil v jihozápadní Francii, po návratu založil úspěšnou multižánrovou hudební skupinu D. U. Bmusic a hudebně-divadelní sdružení D. U. Bcompany. V roce 2000 objevil krásu cestování v sedle kola, na kterém projel několikrát Evropou. Před kanadskou cestou absolvoval například pouť do Santiaga de Compostela. Je ženatý a bezdětný. |
Vraťme se k vaší cestě. Co vám běželo hlavu, když jste třeba šlapal ve Skalistých horách?
Nic (smích). Mozek jsem měl vypnutý a celou dobu jsem poslouchal muziku.
Měl jste během cesty nějakou krizi, kdy jste se chtěl vrátit?
Ani jednou. Ta cesta byla tak velká věc v mém životě, že jsem se zase naučil být pyšný sám na sebe. Člověk totiž v běžném životě často zapomene, jaké to je být sám daleko v přírodě, jaké je to probudit se ve dvě hodiny ráno, když nějaké zvíře buší na stan, klidně se otočit a spát dál. A taky si v takové chvíli připomene, jaké je to těšit se na další den. Tělo i mozek se automaticky vyrovnávaly se vším, co jsem zažil. Taky mě cesta odstřihla od problémů, kamarádů nebo práce. Měl jsem jen kontakt se svou ženou.
Když jste před třemi lety dorazil na kole k mysu Finisterre ve španělské Galicii, říkal jste, že tam se zrodila myšlenka pokračovat v cestování, a to do Kanady. Opakovalo se to i v cíli cesty u moře v kanadském Newfoundlandu?
Já tu cestu ještě vnitřně neukončil. Ale odpovím takto: Potkal jsem spoustu lidí, kteří jezdí po světě. Jedním z nich byl i Nando Padros, který se vrátil po šesti letech z Afriky. Když vjížděl na kole na americký kontinent říkal, že větší nudu po návratu z Afriky nezažil. Takže zatímco já byl očarovaný krásou Kanady, on mi u kafe říkal, abych se sbalil a vyrazil do Afriky. Jiný chlápek, co se vrátil z Patagonie, zase vyprávěl, že jestli chci vidět barvy, tak mám jet tam.
...především ale úchvatná nedotčená příroda. (foto: Pavel Kadlíček)
