Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nemocnice bojují s hrozbou vyhořelých lékařů, přiznává to každý třetí

  12:43aktualizováno  12:43
Podle průzkumu je to problém zhruba každého třetího lékaře v Česku - nenávidí svou práci i pacienty, protože trpí syndromem vyhoření. Nemocnice v Olomouckém kraji se tomuto problému snaží čelit kurzy a semináři, vsází i na speciálně vyškolené lékaře, takzvané peery. Těch je v kraji šestnáct.
Syndrom vyhoření je pro lékařské povolání velkou hrozbou a to především v nemocnicích, kde musí řešit řadu závažných případů. (Ilustrační snímek)

Syndrom vyhoření je pro lékařské povolání velkou hrozbou a to především v nemocnicích, kde musí řešit řadu závažných případů. (Ilustrační snímek)

O psychosociální intervenční služby, jež cílí na nejrizikovější skupinu - lékaře vystavené dlouhodobé zátěži a kritickým situacím, je velký zájem. Vypovídají o tom i čísla.

"Jen za loňský rok jsme v kraji zaznamenali celkem 41 intervencí, ať už individuálních nebo skupinových. Když si uvědomíme, že v celé republice bylo za stejné období 258 intervencí ve 12 krajích, představuje toto číslo obrovský zájem," uvedl Egon Havrlant, mluvčí olomoucké fakultní nemocnice, která se do systému intervenční služby rovněž zapojila.

"Syndrom vyhoření je záludný v tom, že si ho na počátku málokdy všimne samotný postižený. Problémy jako první zaznamená jeho okolí. Nejvíce jsou ohroženi lékaři, zdravotní sestry a ošetřovatelé," uvedla Jiřina Veselá, klinická psycholožka Nemocnice Prostějov.

Paradoxně se ona sama se syndromem vyhoření u lékařů nesetkává. Ne proto, že by jím lékaři netrpěli, mnoho z nich si jej totiž nepřipouští.

"Jsou ke svým problémům nekritičtí, snaží se je vyřešit sami. Často však nesprávným způsobem. Po určité době přestávají zvládat běžné problémy jak pracovní, tak svého osobního života," vysvětluje Veselá s tím, že jakmile syndrom pokročí do chronické fáze, musí lékaři vyhledat psychiatra.

Vyhořelí nenávidí sebe i okolí a končí v depresích

K tomu, aby syndrom do této fáze vůbec nedospěl a byl identifikován včas, slouží právě prevence. Systém psychické intervenční služby má pomoci především těm, kteří v zaměstnání prošli kritickou událostí nebo jsou vystaveni dlouhodobé zátěži.

"Cílem je snížení rizika profesionálního selhání, syndromu vyhoření a péče o zaměstnance po nadměrné psychické zátěži," uzavřel Havrlant.

Syndrom vyhoření byl poprvé popsán v roce 1975 H. Freudenbergerem. Nejpodstatnějším znakem je chronický stres vycházející převážně z pracovní činnosti. Vede ke stavu masivního vyčerpání, který je pociťován jako citová vyprahlost.

U jedince se vyskytuje ztráta činorodosti a poslání, pocity zklamání, hořkosti. Dotyčný ztrácí zájem o svou práci i o osobní rozvoj, spokojuje se s každodenním stereotypem, převažují negativní pocity od nepřátelství k sobě a okolí až k depresi.

Vyhoření postihuje nejčastěji lékaře a ostatní zdravotnické pracovníky. Průzkum České lékařské komory ukázal, že tímto syndromem trpí každý třetí z 1 500 lékařů. Nemocnice v kraji se snaží riziku čelit systémem opatření - kurzy a semináři o syndromu.

Nejnáchylnější jsou ti v první linii, říká lékařka pomáhající lékařům

Sama denně jako vrchní sestra urgentního příjmu olomoucké fakultní nemocnice pracuje v první linii a setkává se s velmi závažnými případy. Kromě toho, že se musí sama vypořádat s obrovskou zátěží, pomáhá v tom ještě i svým kolegům. Třeba tím, že je vyslechne a nabídne pomoc. Michaela Gehrová je takzvaným peerem.

Jste vrchní sestrou na oddělení urgentního příjmu, zároveň jste i peerem. Co přesně to znamená?
Peer je profesní kolega, který prošel výcvikem v psychosociální oblasti a je schopen podpořit zdravotníky při zvládání psychicky nadlimitně náročných situací. U nás v kraji jich máme šestnáct.

Peerem nemůže být kdokoliv, že?
Jsou to lidé z pracovního týmu, kteří dělají zdravotnickou profesi, mají oči otevřené a dívají se, co se děje kolem nich, co se děje s kolegy. Mohou to být lékaři, ale i všeobecné sestry či ošetřovatelé, zdravotničtí záchranáři a samozřejmě i kliničtí psychologové.

V čem je práce peera přínosnější než třeba externího psychologa?
Pro zdravotníky je jednodušší se na ně obrátit. My nemáme psychologické vzdělání, máme výcvik zaměřený na podporu v rámci zvládání zátěžových situací při výkonu povolání. Za psychologem by třeba někdo nešel v domnění, že problémy nejsou tak velké.

Navíc tím asi získáváte na svou stranu čas...
To, že jsme mezi nimi a vidíme hned, co se děje, nám umožňuje kolegy kontaktovat a pomoci okamžitě. Buď za námi přijdou sami, nebo nabídneme podporu my.

A potom si s nimi povídáte?
První kontakt je o komunikaci a rozhovoru, máme přesně nastavenou formu, kterou musíme dodržet. V závěru pak předáváme kontakty nejen na sebe, ale pokud je potřeba, tak i na odborníka.

Máte nějaký příklad z praxe?
Byla jsem nedávno na jednom z pracovišť, kde byla sestřička ošklivě napadena pacientem. Je velmi těžké se s tím vyrovnat a pracovat stejně jako dřív. Představte si, že by vás někdo přepadl na ulici. Také byste to ze sebe potřebovala nějakým způsobem dostat.

Pomáhá o tom mluvit?
Mluvit znamená úlevu. Některým lidem pomáhá jen to, že to dokáží sdělit někomu dalšímu. Očistí se tím a událost uzavřou jen rozhovorem s peerem. Já sama jsem ten typ, potřebuji věci ze sebe dostat mluvením. Řada lidí to má stejně.

Setkáváte se při práci peera i se syndromem vyhoření?
Setkali jsme se s ním a budeme i dál, zdravotnictví je v tomto, stejně jako sociální práce či pedagogika, rizikové povolání. Někdo to zpracovává lépe, někdo hůře. Je to individuální. Vyhořet můžeme úplně všichni a je jedno, jestli po pěti letech nebo po dvanácti.

Které profese jsou náchylnější?
Obory zátěžové, obor urgentní medicíny. To jsou lidé v první linii, kteří se setkávají s velmi závažnými případy. Zasahuje nás to vcelku hodně. Kolegy na odděleních následné péče může zase velmi psychicky zatěžovat třeba neměnící se zdravotní stav nemocných.

Jak vyhoření předejít?
Důležitá je sebepéče. Měly by se dělat semináře, aby člověk o syndromu věděl. A pak si také najít koníčky, trávit čas i jinak než prací.

Vy sama se tím řídíte?
Vždycky si říkám, že bych si práci neměla nosit domů. Tam odcházím s tím, že mám rodinu a zájmy. A tohle říkám i kolegům, aby si starosti nebrali s sebou. Ale ne vždy to jde.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.