Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mstě nacistů lidé unikli, kvůli omylu však zabíjely bomby osvoboditelů

  19:05aktualizováno  19:05
Na 6. květen 1945 stanovil velitel německé posádky v Ludmírově na Prostějovsku veřejnou popravu deseti mužů z tamní části Dětkovice jako trest za vojáka zabitého partyzány. Nakonec na ni nedošlo. Přesto tam ale lidé umírali, zabily je kvůli omylu bomby osvoboditelů.

Pomníček Na Srdéčku na rozcestí u Ludmírova, který připomíná oběti z konce války. Že byly zbytečné, protože je způsobil omyl, už nezmiňuje. | foto: Luděk Peřina, MAFRA

Vše začalo 5. května 1945, kdy se z polní nemocnice v Ludmírově vracel do sousedních Kladek zraněný německý voják. Po čtvrté hodině odpoledne se v lese v místě zvaném Boří u Dětkovic posadil, že si odpočine. Zezadu ho ale přepadl partyzán, uškrtil ho a zohavil.

Dětkovice okamžitě obehnala jednotka SS a podle stanného práva vybrala za jednoho Němce deset mužů k popravě. Držela je ve stodole přímo v obci.

„Uprchnout se podařilo akorát Janu Sedláčkovi. Mezi zadrženými byl i můj bratranec. Jan Kuchař nabízel Němcům svůj život za svého syna. Veřejná poprava byla stanovena na šestého května,“ popisuje události bývalý kronikář Jaroslav Petr z Ludmírova. V květnu roku 1945 mu bylo devatenáct let.

„Poslední měsíce války byly nejkrutější,“ vzpomíná kronikář. V okolí tehdy působily dvě partyzánské skupiny, Bělá u Kladek a Jermak na Bouzovsku.

Kroniky například zaznamenaly událost, kdy dva partyzáni z Jermaku chtěli z okna jedné usedlosti střílet na opravnu aut, kterou si Němci v Ludmírově zřídili. Až hospodář Cyril Navrátil si musel stoupnout do okna a vlastním tělem střelbě zabránit. Dva muži by proti silné a nervózní německé posádce samozřejmě nic nezmohli. Byla by to jen zbytečná přestřelka a tragédie.

Ohlášenou popravu odložili i díky ulovení srnce

Čtvrtého května partyzáni ze skupiny Bělá zastřelili u nedalekého Hvozdu Němce, který vezl seno. Celý Ludmírov vzápětí obsadilo komando SS, ale ve vsi ani v okolí nikoho nenašlo.

„Vesnice byla ve velkém strachu. Fronta se blížila, opravna skončila, ale část Němců zůstala. Přicházely zprávy o Pražském povstání a obléhání Berlína. V obci vypadl proud,“ říká Jaroslav Petr.

Následující den přišlo zabití zraněného vojáka u Dětkovic. Němci začali partyzány v okolních lesích hledat ještě usilovněji. Nikoho nenašli, ale náhodou trefili srnce, a tak měli večer srnčí pochoutku. Ohlášenou popravu deseti mužů naštěstí o den odložili.

Za zatčené se mezitím celý Ludmírov přimlouval a sedmého května ráno se velitele podařilo natolik obměkčit, že zadržené propustil. Ostatně fronta již byla za humny.

„Ten Němec nemohl na ruku a zabít zraněného, to tehdy všichni odsoudili. To je jisté,“ konstatuje kronikář.

Sověti mysleli, že trasu drží Němci. A stříleli do svých řad

Ani tím však strádání místních lidí z Ludmírova neskončilo. Sovětská vojska do Ludmírova dorazila devátého května ve tři čtvrtě na jednu odpoledne. Bohužel i v tento den zde umírali lidé.

Cestu směrem na Kladky totiž konvoj zablokoval a Ludmírov se ucpal vojskem. Sovětské velení si zřejmě myslelo, že trasu drží Němci, a tak na ně poslalo tři letadla, která začala bombardovat Ludmírov a okolí.

Podle záznamů v dobových kronikách kompletně shořelo humno číslo 22 a zásah dostal i dům číslo 85. Zemřeli tři občané Ludmírova, jeden Němec a asi deset sovětských vojáků. Na místě kromě toho zůstaly desítky raněných. Celou událost dodnes připomíná pomníček nedaleko Ludmírova v místě zvaném Na Srdéčku. O tom, že šlo o omyl, na něm není ani slovo.

Kronikář Jaroslav Petr si mimo jiné dobře vzpomíná i na první svobodnou noc po mnoha letech války a německé okupace.

„Od devíti do půlnoci jsem měl hlídku s Jaroslavem Vařekou a Františkem Vychodilem. Tuto noc ale žádný hospodář nespal, ženy a děvčata byly poschovávané. K půlnoci přispěchal Josef Vyroubal z čísla 86, že u nich dva opilí sovětští poddůstojníci chtějí střílet, jestli ze zamčené komory nepustí ven svou švagrovou,“ popisuje Petr.

Nakonec musel zasáhnout až vyšší důstojník z velitelovy skupiny, když opilcům pohrozil, že jim sebere zbraně, pokud nepřestanou vyvádět.

Strach z osvoboditelů nebyl výjimečný, vojáci ztratili zábrany

Pohnuté okamžiky z konce války nejsou podle historiků výjimečné.

„Dnes už můžeme mluvit o tom, že sovětští vojáci nebyli vždy dokonalí. Ve válce se navíc nikdo nechová normálně. Vojáci byli otupělí, daleko a dlouho od domova a měli za sebou prožité hrůzy. To samozřejmě nikoho neomlouvá, ale dá se to pochopit. Od toho tam byli velitelé, aby zasáhli,“ vysvětlila historička z prostějovského muzea Marie Dokoupilová.

Podobný případ, že by Sověti omylem stříleli do vlastních lidí, jak se to stalo v Ludmírově, však v regionu znám není.

„Válka bohužel často přináší i takovéto události,“ poznamenal historik a bývalý ředitel archivu na Univerzitě Palackého v Olomouci Pavel Urbášek.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.