Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nahradím škodu za dům, ne za emoce, říká manažer ŘSD k výkupům kvůli D1

  6:37aktualizováno  6:37
Poslední dva domy brání v přerovských Dluhonicích stavbě D1. „Dokud nemám všechny pozemky, jako bych neměl nic,“ říká v rozhovoru šéf brněnského závodu Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) David Fiala.

David Fiala, šéf brněnského Ředitelství silnic a dálnic | foto: Tomáš Frait, MAFRA

V jeho kanceláři se dají potěžkat kladívka, jimiž před více než 40 lety jeho předchůdci klepali na základní kameny prvních úseků D1. Psala se 70. léta, v té době se David Fiala narodil.

Dnes doufá, že právě jemu se podaří podobně zahájit stavbu posledního úseku páteřní české trasy. Ten ale vede mimo jiné okrajem přerovské místní části Dluhonice a několik rodin se kvůli tomu musí vystěhovat. Státnímu podniku se zatím nepodařilo dohodnout se dvěma majiteli, kterým hrozí vyvlastnění.

S tím chce Fiala počkat do září. „Už dnes bych čekat vlastně neměl, ale rád bych dodržel závazek, že chci každého potkat osobně a znát motiv, proč se k dálnici chová, jak se chová.“

Jak daleko jsou jednání s vlastníky, od nichž ještě nemáte vykoupené domy?
Jeden nám učinil návrh, na který nejsme schopni reagovat, ale věřím, že budeme schopni dosáhnout shody. Nemůžu nabídnout nic víc, než řekne posudek. Náš vyjednávací prostor prostorem ani není, musíme spíše vysvětlovat naše zákonné možnosti a snažit se předcházet nedorozuměním a následným konfliktům. S druhým vlastníkem jsme na tom tak, že nás při oceňování ani nepustil do nemovitosti. Tam je situace komplikovanější.

Ještě nedávno se hovořilo o čtyřech problémových vlastnících. Znamená to, že se dvěma už se vám podařilo dohodnout?
Jeden dům jsme odkoupili už na jaře, jeden se nám podařil vyřešit technickým opatřením, takže už ho vykoupit nepotřebujeme. Tento objekt může zůstat stát, což bylo i přáním vlastníka.

Bylo jeho přáním zůstat bydlet přímo u dálnice?
Nebude úplně u dálnice, ale bude zasažen hlukem. My jsme ovšem upravili protihlukovou stěnu tak, že tam bude moct zůstat.

Jak blízko vyvlastnění jsou ti dva, s nimiž jste se zatím nedohodli?
Lhůty, které měli na reakci, už uplynuly. Samozřejmě s tím, kdo se s námi bavit chce, se bavíme a o schůzky se snažíme. S druhým vlastníkem se nám potkat nedaří. Pokud od něj nadále nebudeme mít žádnou odezvu, nezbývá nám nic jiného než vyvlastnění.

Kolikrát jste za svou kariéru ve vedení brněnského podniku ŘSD „zažil“ vyvlastňování?
Ta otázka jako by směřuje k tomu, že by to mělo být něco zvláštního. Je to samozřejmě zásah do ústavního práva vlastnit majetek, ale není to zase tak mimořádná událost. Je to jediný zákonný způsob, jak vlastnické právo omezit, a vždycky se to děje ve veřejném zájmu a za náhradu. Asi se shodneme na tom, že nemá smysl zpochybňovat význam dálnice D1. A náhrada? Kolem té se vede diskuse, již nejsme schopni s některými vlastníky dokončit. Třeba proto, že naše posudky vycházejí jinak než jejich představy. Pak nezbývá než nechat rozhodnout vyvlastňovací úřad, který výši náhrady určí.

To jste mi pořád ještě neodpověděl na otázku, kolikrát jste to už zažil...
Například na předchozím úseku dálnice D1 z Lipníka nad Bečvou do Přerova proběhlo sedm vyvlastňovacích procesů, deset procesů už běží i zde. Ale ty se týkají vlastníků, kteří nejsou známí. Někomu někde zbyly dva tři metry pole a ani se neví, kde žije, přestěhoval se, nedá se kontaktovat. Jsou to jednotky lidí na každé velké stavbě.

Je vyvlastňování hodně složitá procedura?
Přirovnal bych ten proces k jakémukoliv jinému řízení, které absolvujeme v rámci přípravy stavby. Trvá v řádu měsíců.

Mohou si to majitelé ještě v průběhu vyvlastňovacího procesu rozmyslet?
Paradoxně se nám stává, že vlastníci v průběhu vyvlastnění zjistí, že podmínky, které bychom jim dali předtím, jsou rámcově lepší než ve chvíli, kdy se nechají vyvlastnit. Často dochází k dohodě v průběhu řízení.

Určitě jsou i lidé, kteří si vyvlastnění nenechají líbit a soudí se. Kolikrát jste takový spor prohráli?
ŘSD se to historicky určitě stalo, ale pokud jde o brněnský závod, tak si nejsem vědom, že by taková situace nastala a výrazně nás někde zbrzdila.

Zajímáte se o příběhy konkrétních lidí, o to, co stojí za odmítnutím prodat vlastní dům?
Samozřejmě, z toho důvodu je chci osobně vidět a znát jejich motiv – jestli jsou motivováni finančně, či mají k domu citovou vazbu, nebo je v tom jiný úmysl. To mi dává nějaký prostor k tomu, abych to řešil. Těžko ale budu řešit to, že se v domě někdo narodil. Ze zákona musím nahradit všechny škody, ale neumím popsat škodu v tom smyslu, že bourám něčí rodný dům. Umím popsat hodnotu nemovitosti, ne emocí, pocitů, historie a rodinných fotografií.

Ptám se záměrně, protože asi nejznámější případ hrozícího vyvlastnění – statkářky Havránkové – ukázal, že ne všichni majitelé jsou spekulanti, kteří chtějí na prodeji vydělat. Zrovna tato žena prostě jen bránila půdu, na které hospodařily celé generace její rodiny a kvůli níž byl její otec tvrdě perzekvován komunisty... Každý příběh může mít hlubší pozadí, než se na první pohled zdá.
Určitě může. Tady je potřeba rozdělit vlastníky na dvě kategorie. Zemědělská půda je něco, co někdo pronajímá, nebo ho živí. Ve chvíli, kdy někoho i živí, tak osminásobek, který dnes můžu za zemědělskou půdu dát, v mnoha případech nemusí být pro vlastníky atraktivní. Nicméně díky novele zákona o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury dnes můžeme i nabývat nemovitosti za účelem směny – mám tedy prostor pro to, jak se dohodnout s vlastníkem, který chce dál hospodařit. Jde jen o to, zda stát v danou chvíli disponuje vhodným pozemkem. O směnu jsme byli požádáni i na úseku Přerov–Říkovice. Ve finále si vlastník ale spočítal, že když s námi pozemek smění, bude to 1:1, kdežto když nám ho prodá, dostane osminásobek. Teoreticky je pak schopen si koupit minimálně o polovinu víc půdy, než mu nabídneme prostou výměnou.

Podmínky se jistě zlepšily, pokud jde o zemědělskou půdu. To už ale neplatí u domů, kde je navýšení jen patnáct procent.
Přesto vlastník dostává nějakou prémii, která by ho měla vést minimálně k zamyšlení, aby dům bezproblémově státu prodal. Patnáct procent navíc není málo.

Jeden z chybějících úseků dálnice D1 mezi Přerovem a Říkovicemi, který má mimo jiné vést přes místní část Dluhonice.

Jeden z chybějících úseků dálnice D1 mezi Přerovem a Říkovicemi, který má mimo jiné vést přes místní část Dluhonice.

Jenomže to je patnáct procent z odhadní ceny, je to tak?
My ale hledáme obvyklou tržní cenu v daném místě, tedy to, za co by měl být majitel schopen pořídit si tu samou nemovitost ve stejném stavu někde v okolí.

Kdo dělá ty posudky?
Vyhlašujeme na ně soutěže a jsou to zpravidla soudní znalci.

Ale oni ty odhady dělají pro vás...
Dělají je podle platných cenových předpisů. Každý samozřejmě může udělat chybu. Pokud nás na ni někdo upozorní, tak posudky i přezkoumáváme.

Myslíte si, že přístup státu k vlastníkům, jejichž majetek stojí v cestě důležitým stavbám, je dnes lepší než v minulosti?
Relativně v nedávné minulosti mohl být i lepší. Dnes zákon říká, že u zemědělské půdy musím dát osminásobek a nějaké prémie v řádech procent u jiných nemovitostí. Dříve jsme mohli jít až do šestnáctinásobku, což se nám zdálo přehnané. To nám dnes zákon neumožňuje. Přístup státu je ale hlavně nekonzistentní. Zrovna jedu řešit kauzu, která se netýká Dluhonic. Mám schůzku s pánem, kterému jsme před lety nabídli 250 tisíc korun, kdežto dnes jen 150 tisíc a nejsme schopni mu dát víc. Posudek totiž říká, že dnes je cena jeho pozemků 150 tisíc korun.

Takže podle vás udělal chybu, když před lety neprodal?
Ano. Vysvětlil bych to na vlastním příkladu. I já jsem vlastnil byt, který měl v jednom okamžiku hodnotu 800 tisíc korun, ale já jsem toho nevyužil. S odstupem tří let jsem ho prodával za 450 tisíc. Tržní hodnota nemovitosti se vyvíjí v čase. Když bude na Přerovsku velká nezaměstnanost, budou tady levné nemovitosti. Když do Bochoře přijde strategický investor, zaměstná tu 10 tisíc lidí, kteří budou mít slušné výplaty, ceny nemovitostí půjdou nahoru. Samozřejmě je špatně, pokud stát nebyl za těch 250 tisíc korun připraven nemovitost vykoupit. Musím říct, že jsou i takové případy, že jsme něco nabídli a prodej se nakonec nerealizoval. Proto je naše pozice při jednání s některými vlastníky velmi těžká.

Využívali jste někdy toho šestnáctinásobku?
Ne, my jsme si už dříve stanovili ten osminásobek jako maximum, a to s ohledem na konkrétní částku, na jakou jsme byli schopni se dostat. Když ale vezmu poslední úsek dálnice D1, o kterém se dnes bavíme, tak tam nám po tom osminásobku vychází průměrná hodnota zemědělské půdy na 180 až 225 korun za metr čtvereční. Myslím, že pro někoho, kdo se zemědělstvím neživí, je to částka, která by ho měla motivovat. O tom, že to tak je, svědčí fakt, že se nám ve spolupráci s městem Přerov za poslední rok dramaticky zadařilo s výkupy hnout.

Můžeme se bavit konkrétněji i o částkách, jež nabízíte za domy v Dluhonicích?
V Dluhonicích jsou velmi dramatické rozdíly v technické kvalitě nemovitostí. Některé jsou oceněny na řádově miliony korun a jiné na několik set tisíc korun. Speciálně vlastníci, o kterých se bavíme, dlouhodobě čekají na výkup a nemají motivaci do svých domů investovat. V průběhu let, kdy jsou ujišťováni o tom, že výkup přijde, jejich nemovitosti morálně a technicky zastarávají.

To přece majitele poškozuje. Například na dům zámečníka z Dluhonic se dělalo už asi pět posudků, a i když s jedním majitel souhlasil, prodej se neuskutečnil.
Vlastníci by se ale měli starat o majetek tak, aby hodnotu neztrácel.

I když vědí, že to jsou zbytečně investované peníze?
Ale oni je od nás dostanou zpět. Když nemovitost zchátrá, dostanou peníze za vybydlený dům.

Jaký význam má podle vás D1?
Co je v této republice mezi silnicemi víc než D1? V kanceláři mám historické pásky, které se na dálnici stříhaly už v roce 1972. U Přerova je úsek, jenž dovrší desítky let práce. A je to páteřní komunikace. První projekt je z roku 1935.

Odhaduji, že v 70. letech jste se narodil.
Ano, narodil jsem se v roce 1974.

A teď byste rád stříhal pásku na posledním hotovém úseku?
Samozřejmě, to je cílem nás všech.

Stavělo se tehdy snáz?
Byl jiný režim, jiné procesy, ale ano, stavělo se významně snadněji než dnes...

Snadněji proto, že se nikdo nezabýval vlastnickými právy.
Ano, přišel soudruh a řekl – tady budou garáže a tady půjde dálnice. Na vlastnická práva se ohledy brát nemusely. Snad i kvůli tomu, čím jsme si jako republika historicky prošli, jsme daleko od toho, jak se dnes staví v západní Evropě. Vezměme si například německý model. Tam se staví a vy jako vlastník, pokud nesouhlasíte s nabízenou cenou, máte možnost stát žalovat. On vám pak dá to, co řekne soud. Je to vlastně obdoba našeho vyvlastnění. U nás to je tak, že dokud nemáme vykoupeno sto procent pozemků, nedostaneme stavební povolení. Na to Němci čekat nemusejí. To je ten zásadní rozdíl. Přiblížení k nějakému modelu, který nám stavby urychlí, by nám hrozně pomohlo.

Dluhoničtí tvrdí, že i zástupci ŘSD nechápou, proč trasa D1 u Přerova vede, kudy vede, tedy přímo na okraj jejich vesnice. Nešlo ji naplánovat jinudy?
Dnešní trasa je výsledkem dlouhého procesu jejího výběru. Není to tak, že by si ŘSD řeklo: tudy půjdeme. Začíná to politikou územního rozvoje, což je vládní dokument, tomu uzpůsobí svůj územní plán kraj. Tady už se dělají technické studie, v tu chvíli se rodí trasa. Několik kilometrů koridoru se zúží na řádově 600 metrů. V těchto metrech se pak pohybujeme my. Jdeme koridorem, který nám byl vybrán na základě odborných studií.

Dluhonickým šlo o posunutí o 150 metrů dál od obce do polí.
Myslím, že tato myšlenka se zrodila ve chvíli, kdy se začalo uvažovat o tom, že nebude letiště v Bochoři. Ale ono dnes je a bude se rozvíjet, bude součástí nové průmyslové zóny. Když dáme dálnici jinam, tak i tam někdo bydlí. Trasa v každé variantě bude někomu vadit.

V Dluhonicích už mají železnici, dálnice bude další zátěž.
S tím souhlasím, bude to náročné. Nicméně děláme taková opatření, abychom negativní vlivy co nejvíce omezili. Položíme tam tichý asfalt, instalujeme speciální protihlukové stěny. Myslím, že technicky nemůžeme jít víc naproti.

Vrátíte pod most, po kterém dálnice u Dluhonic povede, také val, jak chce komise místní části?
Val tam nebude. Když tam dáme val, tak se zase ozvou lidé, kteří budou říkat, že je pro ně lepší, když tam bude světlo a vzduch... Vyhledával jsem si k tomu podklady a řešení historicky vzniklo i na základě debaty s obyvateli Dluhonic a všech těch, kteří v tom procesu tenkrát byli. Nemám důvod zase měnit dokumentaci.

Pod estakádou voda proteče, o val by se zastavila... Řešili jste i protipovodňovou ochranu?
Jistě, musíme mít vyřešená i protipovodňová opatření. Primárně tam jako protipovodňový val slouží železnice. Nemyslím si, že by po realizaci dálnice Dluhonice nebyly chráněny před velkou vodou. Účastníkem řízení je i Povodí Moravy.

Pořád věříte, že se poslední úsek D1 začne stavět v termínu?
Klíčem pro nás byla nedávná výjimka Evropské unie týkající se zastaralé EIA (posudek vlivu stavby na životní prostředí – pozn. red.). Opakovat proces EIA by bylo velmi komplikované. My jsme s přípravou dokumentace tak daleko, že do dvou tří měsíců budeme připraveni podat žádost o změnu územního rozhodnutí a některá stavební povolení. Pro stavební povolení na hlavní trasu ale musíme dořešit pozemky. Dokud nebude i ten poslední, jako bych neměl nic.

Za 20 let kvůli domu nikdo nepřišel, brání se majitelka

DLUHONICE Patří jí jeden ze dvou posledních domů, které ŘSD ještě potřebuje získat v Dluhonicích, aby „vyčistilo“ trasu posledního úseku D1. Jarmila Pfeilerová je právě tím majitelem, kolem kterého je podle šéfa brněnského závodu Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) Davida Fialy „situace komplikovanější“. Jenže žena se takové kritice brání, neseriózně se podle ní naopak chovají úřady.

„Primární problém je v tom, že za mnou za celých dvacet let nikdo kvůli výkupu domu oficiálně nepřišel, aby mi řekl svůj náhled na věc a jaké jsou moje možnosti. Nikdo se mě nezeptal, co na to říkám,“ podotkla Pfeilerová.

Současně odmítla, že by bylo obtížné ji kontaktovat, jak tvrdí zástupci ŘSD. „Jsem členkou místního výboru Dluhonice již druhým funkčním obdobím. Veškeré mé personálie včetně e-mailů a telefonu má k dispozici přerovský magistrát po celou dobu,“ zdůraznila.

A pozastavuje se i nad tím, že se ji zástupci ŘSD nepokusili kontaktovat ani při nedávné návštěvě Dluhonic, kdy přebírali do vlastnictví státu sousední dům.

V reakci na vyjádření Fialy připustila, že přibližně před pěti lety dostala korespondenční lístek s avízem návštěvy odhadců, v inkriminované době ovšem nebyla doma a její podnájemníci neměli pravomoc je do domu pustit.

„K tomu ale musím říci, že v takové velmi citlivé otázce, jako je exemplární a naprosto neopodstatněný zásah do života obyvatel, měl nejdříve přijít osobní kontakt ze strany státní instituce, nikoli alibistický přesun odpovědnosti na dobře zaplaceného prostředníka (společnost Dopravoprojekt – pozn. red.),“ míní.

Prostřednictvím Dopravoprojektu také dostala loni nabídku na odprodej domu, kterou sice nepřijala, ovšem ve své odpovědi zdůraznila: „Výslovně upozorňuji, že tímto neodmítám součinnost při řešení celé záležitosti. Věřím, že se nám podaří dosáhnout shody.“

Na tomto názoru Pfeilerová nic nezměnila. „Nikdy jsem neřekla ani nenapsala, že dům neprodám. Mě se na to ale ani nikdo neptal. Pouze mi poslali nabídku s návrhem smlouvy a přes média mi vyhrožují vyvlastněním. To není seriózní jednání. Takže řada je na nich,“ vzkázala úřadům. (pk, lds)







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.