„Táta byl překvapený, ale po debatě s nimi hned poznal, že to není náhoda. Byl s legiemi v Rusku, muselo tak za tím být nějaké doporučení přímo na náš dům,“ přemítá po sedmdesáti letech syn Leopolda Koláře Milan Kolář. V době, kdy se k nim vojáci Rudé armády nastěhovali, mu bylo sedmnáct let.
Byli tři - lékař v hodnosti majora, kapitán coby politruk a jeden kuchař. Součástí rodiny Kolářových se v domě v ulici Válník č.p. 232 stali na tři dny. Do obce stejně jako zbytek Rudé armády dorazili ze směru od sousedních Loučan. Její jednotky pak pro sebe zabraly tehdy Laškovské - dnes Terezské - údolí.
„S maminkou jsme se odstěhovali do prvního patra do jednoho pokojíku, oni v přízemí zabrali kuchyň, ložnici a verandu. V obýváku pak vždy večer s mým otcem hráli karty a také popili. Mluvili s ním o bojích na frontě, nejhorší to bylo u Ostravy a také na Slovensku,“ popisuje Kolář.
Na nečekané „spolubydlící“ nevzpomíná nijak ve zlém. Lékař s politrukem vždy na dopoledne z domu zmizeli, vraceli se až k obědu. Milan Kolář tak měl nejblíže ke kuchaři, mluví o něm jako o Vasilovi.
„Vařil i pro nás, bylo to dobré. Ráno i večer byl boršč. Zajímavé bylo, že uměl i svíčkovou. Dělal ji z toho, co postříleli v lese,“ vybavuje si Kolář.
Večer přinášel tajemné návštěvy. Prý samotného generála
S pobytem důstojníků má spojenou i jednu ne zcela vysvětlenou vzpomínku. Vždy když večer padla tma, zastavilo u domu auto. Kuchař dal sedmnáctiletému Kolářovi posunkem najevo, že má být potichu. Měl mu vysvětlit, že uvnitř byl generál Jeremenko, samotný nejvyšší velitel části armád, jež osvobodily podstatný kus Moravy.
„My jsme ho ale neviděli,“ krčí rameny Kolář. Vybavuje si pouze, že v záhadném voze, který pokaždé brzy ráno z Náměště zase odjel, bylo i plno koberců.
Sovětská návštěva v Náměšti |
„Asi z toho, jak někde rabovali,“ míní pamětník. Dodává však, že v samotné Náměšti na Hané či v okolních obcích k ničemu takovému nedošlo.
Po třech dnech se vojáci přišli s Kolářovými rozloučit. „Když jsme jim přáli šťastnou cestu, odpověděli, že nebude tak šťastná. Řekli nám, jedeme teď do Prahy a pak na Japonce,“ dodává Kolář.
Od kuchaře dostal na památku mladého vlčáka. „Měl ho u nás po celou dobu u sebe. Našel ho při osvobozování v jednom německém rozstříleném autě,“ říká Kolář.
Adresy ukázaly, že Vasil nebyl Vasil
Kromě vzpomínek a několika vybledlých fotografií mu jako vzpomínka na sovětské důstojníky zůstalo i několik zašlých papírků s azbukou psanými adresami. Vojáci je nechali jeho otci, ani jeden dopis si ale později nevyměnili.
Sedmaosmdesátiletý Kolář dnes již adresy sám nepřečte. Celá jména mužů, které jeho rodina před desítkami let ubytovala, si už nepamatuje. MF DNES proto o překlad papírků požádala lektorky ruštiny z Jazykové školy UPlift při Filozofické fakultě Univerzity Palackého.
Vyšlo najevo, že Kolářovo pojmenování kuchaře „Vasil“ je spíše roky zažitou přezdívkou. U jeho rodičů totiž podle adres před sedmdesáti lety bydlel Arsenij Alexejevič Sorokin z obce Podvorki v Kyjevské oblasti, dále Georgij Grigorjevič Luckevič z města Nižněudinsk v Irkutské oblasti a do třetice Lebeděv M. Alexejevič. Ten pocházel z Novomyšského okresu v takzvané Baranovičské oblasti.
„Jde o dnešní západní Bělorusko. Tato oblast existovala od roku 1939 do 1954, teď je součástí jiných oblastí,“ upřesňuje lektorka Tamara Sokolová.
