Na chvíli, kdy se v obci nazývané pro její tragický osud moravské Lidice objevili vojáci, si dodnes obě ženy pamatují naprosto přesně. Anežce Suchánkové tehdy bylo dvanáct let, její sestře Květoslavě Maidlové sedm. Tehdy ještě obě nosily rodné příjmení Zapletalová.
V sobotu 5. května 1945 s maminkou uklízely, bydlely v domě hned u silnice. Za sousedy měly Malínkovy, právě od nich náhle přiběhla snoubenka jednoho z jejich synů.
Ženy přežily zkázu Javoříčka |
„Byla Ukrajinka, potkali se v Berlíně na nucených pracech. Volala: ‚Tetinko pojďte rychle pryč, musíme všichni pryč‘,“ popisuje Maidlová. Bylo kolem devíti hodin ráno. Všichni vyběhli na ulici, Javoříčko bylo obklíčené.
„Podívaly jsme se kolem dokola, všude stáli vojáci s kulomety. Sousedka volala: ‚Honem pryč, já to znám.‘ Asi už něco podobného zažila u nich na Ukrajině. Na to jsme se jí ale neptaly, nebyl čas,“ doplňuje Suchánková. Vypálení Javoříčka se blížilo, v plamenech zmizel i jejich domov.
Otce zachránil odjezd na nákup, nejprve měl přitom řezat dřevo
Kromě sester byla z rodiny doma jejich matka a také tříletý bratr. Otec měl ve svých čtyřiceti letech obrovské štěstí. S dalším tehdy devítiletým bratrem obou pamětnic vyrazil ten den na nákup do nedaleké obce Luká. Ráno se přitom ještě dohadoval se svojí ženou, zda před odjezdem nemá pořezat dřevo.
„Říkala mu, udělej to a pak jeď do Luké. Nakonec přišel za zhruba půl hodiny a řekl, že nejprve pojede. To už bylo kolem půl sedmé,“ vzpomíná na šťastné otcovo rozhodnutí Suchánková.
Se sestrou se shodují, že si tím velmi pravděpodobně zachránil život. Vojáci totiž v obci zavraždili 38 mužů ve věku od 15 do 76 let. Byli mezi nimi i strýc a dva bratranci obou sester.
Řadu z nich přitom Němci mučili, vyslýchali a pak utloukli či zastřelili. Některé z obětí nechali v hořících domech. Jen několik mužů se zachránilo útěkem či v úkrytu.
Vojáci do domů házeli granáty a stříleli pancéřovými pěstmi
Ženy a děti z Javoříčka mohly odejít, o život jim šlo však také. „Přišli vojáci, křičeli na nás ‚musíte jít, musíte jít‘. Hnali nás Němci, byli to mladí kluci,“ vybavuje si Maidlová. S sebou při úprku z domu dívky neměly nic. Žádný chléb či peníze, jen popadly deku pro malého bratra.
Už při jejich odchodu v obci začalo zhruba pětihodinové peklo. Němečtí vojáci začali střílet, pár dní před koncem druhé světové války zřejmě kvůli spojení Javoříčka s partyzány zbořili 32 místních usedlostí. Zničili je pancéřovými pěstmi a fosforovými bombami, do domů rozbitými okny házeli granáty.
Sestry se svojí matkou a mladším bratrem vyvázly bez zranění. Méně štěstí měla rodina, která v jejich domě na konci války žila v podnájmu.
„Jejich babička utíkala s námi, v náručí měla zhruba dvouletého chlapce. Postřelili ji do ramene. Rána šla na tu ruku, na které ho nesla,“ vzpomíná Maidlová.
U letiště se necítili bezpečně a odstěhovali se. Dopadli ještě hůř
Podnájemci byli podle žen známí jejich otce, přistěhovali se z Olomouce, konkrétně z dnešní městské části Neředín. Za války se tam necítili bezpečně.
„Bydleli u letiště, báli se, že tam něco spadne. A nakonec dopadli hůř než ve městě,“ srovnává Maidlová. Po útěku z Javoříčka se sestry s dalšími lidmi ukryly v příkopě. Zkázu obce ale měly nedaleko od sebe. Bály se.
„Slyšeli jsme rány. Vždy, když začal hořet další barák, vyvalil se černý dým. I ten náš vyletěl do povětří. Celá vesnice hořela,“ líčí Suchánková. Obě si také vybavují, jak po ulicích ve strachu z plamenů splašeně pobíhal bučící dobytek a další zvířata. Některá uhořela ve chlévech.
„Byly to hrozné zážitky. Plakaly jsme a modlily se,“ uzavírá Suchánková.
