Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Olomoučana za sex s vdanými v 16. století i popravili, píše historik

  7:58aktualizováno  7:58
Nahlédnout do domácností a osudů svých dávno mrtvých předků mohou nyní díky nové knize lidé, kteří mají své kořeny spojené s Olomoucí. Místní historik Miloslav Čermák detailně zmapoval šest staletí životů olomouckých měšťanů.

Olomoucký historik Miloslav Čermák, autor knihy Slasti a strasti olomouckých měšťanů v období gotiky, renesance a baroka (30. července 2013) | foto: Tomáš Frait, MAFRA

Nové Čermákovo dílo se jmenuje Slasti a strasti olomouckých měšťanů v období gotiky, renesance a baroka. Do jejich domácností nahlédl především skrze soupisy pozůstalostí. Vykreslil tak kompletní obrázek o jejich módě, jídelníčku, zábavě či prohřešcích.

Miloslav Čermák

Olomoucký rodák, absolvent Univerzity Palackého v Olomouci a brněnské Masarykovy univerzity. Historik, archivář a muzejník, který v roce 1991 založil vydavatelství a nakladatelství Memoria Olomouc. Pod jeho hlavičkou vychází vlastivědná a historická literatura spojená se střední Moravou.

Sám Čermák je autorem či spoluautorem celkem sedmi knih. Od roku 1995 pak vydává vlastivědnou revue Střední Morava. Vyšlo jí už více než třicet čísel.

Vše oživují střípky z osudů konkrétních lidí. Čtenáři se tak například dozvědí o olomouckém provazníkovi Ondřeji Ziglerovi, který v roce 1582 kvůli pletkám s vdanými ženami skončil na popravišti.

Ze stránek vaší nové knihy vyplývá, že jste řadě předků dnešních Olomoučanů nahlédl do jejich domácností. Našlo se u nich něco, co je v minulosti odlišovalo od obyvatel jiných měst?
Nedá se říci, že by mne něco překvapilo. Ale do jisté míry tady jedno specifikum je. Již od poloviny 16. století se v pozůstalostech olomouckých měšťanů stále častěji objevují stolní, nástěnné i přenosné hodiny, a to mnohdy i v několika kusech. To je zajímavé. Přenosné nebo závěsné hodiny byly tehdy ještě poměrně vzácné, i když ty mechanické byly známé již o tři století dříve. V Olomouci se navíc i vyráběly. Svědčí o tom fotografie, kterou se mi podařilo získat před mnoha lety. Jsou na ní stolní hodiny, které vyrobil kolem roku 1630 olomoucký hodinář Peter Camaler. Jejich majitelem je teď soukromý sběratel ve Švýcarsku.

Snímek nejstarších známých přenosných hodin olomouckého hodináře Petera

Je možné v šesti stoletích životů olomouckých měšťanů najít milníky, které v krátkém časovém období změnily jejich život?
Tvář města poměrně rychle a především výrazně změnily nejrůznější katastrofy – války, požáry či epidemie. V roce 1398 došlo v Olomouci k velkému požáru, při němž shořelo téměř celé, do té doby téměř výhradně dřevěné město. Obrovský požár pak v roce 1709 zasáhl západní oblast Olomouce kolem svatomořického kostela. Popelem lehlo 349 domů, což byla velká tragédie. Stejně tak i morová epidemie, která v letech 1713 až 1715 zlikvidovala téměř polovinu obyvatelstva.

To bylo to nejhorší, co Olomoučany v jejich minulosti postihlo?
Největší ranou pro Olomouc ovšem byla švédská okupace v letech 1642 až 1650. Ta město téměř vylidnila. Mnoho lidí zemřelo nebo bylo zabito, další byli vyhnáni či utekli. Ve městě zůstaly necelé dva tisíce starousedlíků. Do Olomouce proto přišli úplně noví občané, kteří se teprve začínali učit žít ve městě, sžívat se s jeho obyvateli a zvyklostmi.

Zaujalo mne, pod jakým dohledem radních olomoučtí měšťané dříve žili. Píšete například o zlatníku Vavřinci, jemuž v roce 1558 zakázali kvůli pohoršení, jež tropil v opilosti, chodit do pivnic a vináren. Nebo provazník Ondřej Zigler. Toho v roce 1582 dokonce popravili za pletky s vdanými ženami. Skutečně rada města tak výrazně zasahovala do osobního života lidí?
Členové městské rady opravdu rozhodovali nejen o zásadních existenčních otázkách města, ale také důsledně dbali na pořádek a mravopočestnost jeho obyvatel. S tím úzce souviselo i městské soudnictví, které bylo velmi zajímavé. Radní se jako členové městského soudu především snažili, aby se lidé mezi sebou pokud možno sami domluvili. Když to nešlo, následovaly hlavně pokuty a věcná vyrovnání, u závažnějších prohřešků pak tresty tvrdší. Věznice jako takové tehdy neexistovaly. Vazba byla uvalena zejména na ty, kteří spáchali hrdelní zločin a měli být teprve vyšetřováni a čekal je soud. Byla to jen pojistka proti jejich útěku.

Pečeť Olomouce z roku 1314.

Pečeť Olomouce z roku 1314.

Jak hříšní byli lidé města olomouckého?
Tehdejší olomoucká společnost byla nesmírně složitá a různorodá, ale současně vůči sobě i velmi vstřícná. Obyvatelé města tvořili velkou rodinu, jejíž členové se mezi sebou dobře znali. Na rozdíl od dnešních Olomoučanů žijících ve stotisícovém městě. Jeho obyvatelé v minulosti žili vedle sebe, museli si pomáhat a vycházet si ve všem vstříc.

Takže se zároveň nic neutajilo...
Lidé věděli téměř o všem, co se v jejich blízkém okolí událo, a mohli tak dobře svědčit při soudních jednáních. Drobné prohřešky se samozřejmě vyskytovaly, nebylo jich však mnoho. Pokud k nim ale došlo, a byla šance, že by některý z nich mohl sloužit jako exemplární případ, tak je rada trestala přísněji. U hrdelních trestů však městský soud býval nekompromisní.

Když byla Olomouc v tomto ohledu tak malá, byli její měšťané pod větším dohledem?
Určitě ano. Byl tu městský rychtář, což byl de facto policejní úředník. Měl k ruce biřice, se kterými zajišťoval pořádek. Olomouc se rozprostírala na relativně malé ploše, takže rychtářova hlídka stačila během noci projít celé město několikrát. Navíc existovala další důležitá postava, kterou byl věžný. Sídlil na radniční věži a měl na starosti především hlídání města před ohněm či nepřítelem. Ale i on měl o dění ve městě přehled. Nočnímu klidu ve městě navíc přispívalo i to, že byla velmi důsledně dodržována zavírací hodina v hospodách. Ta nepřekročila jedenáctou. A pokud v nich náhodou zůstali nějací hosté, byli podrobeni přísné kontrole a pokutováni.

V knize se věnujete životu řadových měšťanů. Kde se u vás tento zájem o v uvozovkách dějiny obyčejných lidí vzal?
Například u historiků ve Francii či v Německu trvá tento zájem o každodennost už dvacet či třicet let. U nás je spíše pozornost věnována aristokratickým rodům, což je dáno mimo jiné i místně. Co by například jižní Čechy byly bez Rožmberků či východní Čechy bez Pernštejnů. To je naprosto v pořádku. Ale těm zástupům obyčejných lidí, kterým se nepodařilo zapsat do dějin města, byla dosud věnována jen malá pozornost. A to přesto, že kdyby právě oni neexistovali, tak by neexistovala ani města. Je to stejné jako dnes. I my dva patříme mezi ty řady nedůležitých lidí v dnešním složitém světě. Ale ani bez nás všech by dnešní společnost neexistovala. Stále se v ní točí kapitál a hodnoty vytvořené obyčejnými lidmi. V tom se nic nezměnilo.

Titulní strana nové knihy olomouckého historika Miloslava Čermáka z roku 2013

Jak dlouho jste na knize o slastech a strastech olomouckých měšťanů pracoval?
Mám výhodu, že jsem svoji kariéru strávil v dnešním olomouckém okresním archivu a ve Vlastivědném muzeu. Jsou tam uloženy nejcennější písemné a trojrozměrné doklady o historii města, s nimiž jsem se tak mohl seznámit. Navíc jsem se dějinám Olomouce vždy s chutí věnoval, protože je to moje rodné město, a troufám si říct, že o něm něco vím. Takže nejrůznějších informací jsem za ty roky nashromáždil dost. V posledních dvou až třech letech jsem je zčásti zpracoval, a tak vznikla tato knížka. Je určena především těm, kteří se o Olomouci a životě jejích obyvatel chtějí něco dozvědět, ale přitom nemají čas trávit hodiny studiem v archivu či knihovně.

Narazil jste při práci i na zmínky o svých předcích? Najdeme je v knize?
Svůj rodokmen alespoň v náznacích zpracovaný mám. Ale bohužel s Olomoucí není můj rod nikterak spjatý. Otcova linie pochází z východních Čech od Ústí nad Orlicí. Byli v ní po mnoho generací mlynáři. Místa, kde kdysi stály jejich mlýny, jsou dosud osídlena. Předci z matčiny strany pak pocházejí z oblasti Libavé. S příjmením Čermák jsem se samozřejmě při práci na této knize setkal, ale se mnou neměli tito lidé nic společného.

Střípky z knihy aneb Co se také dočtete

Koberce se v olomouckých domácnostech začaly často objevovat od 16. století. Olomoučan Benedikt Metzel po sobě v roce 1572 dokonce zanechal koberce dovezené až z Turecka.

Mezi cennosti Olomoučanů patřilo v 17. a 18. století i losí kopyto zasazené do stříbra či soška papouška zasazená do zlata a zdobená perlami a rubíny.

Již od 14. století patřily do výbavy každé měšťanské domácnosti i zbraně. Majitel domu je měl jak k obraně svého majetku, tak i k obraně města, na níž by se případně podílel. V pozůstalostech Olomoučanů se proto objevovaly přilbice, brnění, kuše či štíty. Vedle toho pak i meče, oštěpy, bojové kladivo, halapartny a později také muškety či pušky.

Do výbavy domácnosti jednoho z nejbohatších Olomoučanů, císařského rychtáře, radního a konšela Magnuse Brandla z Brandenfelsu, patřilo v první půli 17. století mimo jiné i sedm postelí s nebesy, 12 tureckých koberců, sto právnických knih, 60 obrazů, 42 sudů vína, 50 zlatých prstenů s drahokamy či řada nemovitostí včetně domu na Dolním náměstí.

Právo vařit a čepovat pivo mělo v Olomouci v polovině 16. století kolem 340 domů, prakticky šlo o každé druhé stavení. Jejich majitelé se postupně spojovali a vyráběli tento nápoj společně. Postupně tak v 16. století vzniklo zhruba šest malých pivovarů. Kvůli špatné kvalitě místní vody však olomoucké pivo nebylo příliš chutné, a tak se ve velkém dováželo třeba z Moravské Třebové, polské Svídnice či Úsova. Ve společném městském pivovaře se pivo v Olomouci začalo vařit v roce 1715.

První povolení na otevření kavárny získal v Olomouci v roce 1712 Pavel Zach, původem z Falce. Sídlila v domě jeho tchyně v Ostružnické ulici. Prodával tu i norimberské perníky.

Při morové epidemii, jež Olomouc zasáhla v roce 1599, umíralo ve městě prokazatelně až 300 lidí týdně.

Zdroj: Publikace Slasti a strasti olomouckých měšťanů v období gotiky, renesance a baroka







Hlavní zprávy

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.