Oběti holocaustu v Olomouci připomínají kameny zmizelých. Do dlažby je dnes vsadili už počtvrté. (ilustrační snímek)

Oběti holocaustu v Olomouci připomínají kameny zmizelých. Do dlažby je dnes vsadili už počtvrté. (ilustrační snímek) | foto: Jiří Benák, iDNES.cz

Tragický osud baletky a jejího syna připomínají kameny zmizelých

  • 1
Jméno baletky olomouckého divadla Romy Mertensové i jejího tříletého syna Vincence, kteří tragicky zahynuli v Osvětimi, si od úterý mohou připomenout lidé, kteří prochází Olomoucí. Zástupci Židovské obce před její dům na Javořičské ulici vsadili do dlažby takzvaný kámen zmizelých.

Do konce tohoto týdne přibude podobných kamenů deset, jejich počet se tak rozroste na 112.

„Členku olomouckého baletního souboru Romu Mertensovou a jejího syna Vincence připomíná pamětní deska v divadle. V úterý k ní přibyly dva pamětní kameny, Stolpersteine, před číslem 6 v Javoříčské ulici, posledním bydlišti matky a syna. Když zahynuli v Osvětimi, bylo Romě jednatřicet let, Vincencovi tři roky,“ uvádí místopředseda Židovské obce Olomouc Tomáš Hrbek.

Stolpersteine

Stolpersteine (obrazně kameny, o které se zakopává, či lépe, má se zakopnout) patentoval německý výtvarník Gunter Demnig již v roce 1993 a o několik let později vsadil první kameny do dlažby v Kolíně nad Rýnem a v Berlíně. Jde o betonové kostky o rozměrech 10 x 10 cm, které se vkládají do chodníků před domy, jejichž obyvatelé zahynuli v nacistických koncentračních táborech. V Olomouci se tento týden kameny pokládají už po čtvrté, celkem jich lidé v dlažbě olomouckých chodníků najdou 112.

Roma Mertensová působila v olomouckém divadle od roku 1937. S akademickým malířem a scénografem olomouckého divadla Josefem Gabrielem měla syna, kvůli nařízení o čisté krvi se však nemohli vzít. Když nacisté začali s transporty Židů do koncentračních táborů, snažili se rodiče syna před nevyhnutelným osudem, který čekal jeho matku, ochránit. Ukryli jej proto u známých.

„V roce 1942 se na moji maminku a babičku obrátil rodinný přítel Josef Gabriel s prosbou, jestli by na určitý čas u nás mohl nechat svého synáčka Vincence, než úřední cestou s pomocí právníka vyřídí jeho osvojení,“ vzpomíná v dopise Ilka Koudelová.

„Věděli jsme, že hrozí nebezpečí deportace chlapečka s židovskou maminkou do Terezína.“

Tomu se však nakonec ani Roma Martensová ani její syn Vincenc nevyhnuli.

„Vidím ten den, kdy Josef k nám přišel říci, že boj o chlapečka je marný. Pamatuji se, jak plakal, my s ním. Bolestný záznam v mé vzpomínce: Vincenc se vrátil do náruče své maminky, kam patřil,“ dodává Ilka.

8. července 1942 odjeli Roma s Vincencem transportem do Terezína, odtud 9. října 1944 do Osvětimi, odkud se již nikdy nevrátili.