Vyprávění o hrdinství z druhé světové války a odboje, o komunistických křivdách, o odsunu Němců či utrpení rodin rozervaných nacismem zabírá v nové knize přes tři sta stran.
Ze sedmnácti příběhů vyzařuje osobitý styl vyprávění každého z pamětníků. Publikaci vydalo sdružení Stopy paměti. MF DNES přináší na ukázku části příběhů spjatých s druhou světovou válkou, od jejíhož konce minulý víkend uplynulo 71 let.
Přežila Terezín, rodinný podnik v Prostějově jí už nevrátili
Prostějov 30. června 1942. V židovském transportu je i jednadvacetiletá Larissa Šimeková. Navlékla si spoustu oblečení. Na cestu do neznáma jí nacisté povolili jen padesátikilové zavazadlo, a tak si oblečení vzala raději na sebe. Skončila v ghettu v Terezíně.
„Stará kasárna, tmavé ohromné místnosti, trojposchoďové kavalce z jedné, z druhé strany i uprostřed. Osvětlení bylo jen z jedné strany, na konci nebylo téměř žádné světlo. Nic než kavalce, no hrůza,“ vybavila si pamětnice.
Dětství vnímá jako pěkné, rodině v Prostějově patřilo několik oděvních firem. Kvůli norimberským zákonům později doplatila na to, že otec byl Žid. Po okupaci přišel o továrnu, musel i zametat ulice. Šimekovou vyhodili ze školy.
V Terezíně ji sužoval hlad, bála se transportu do koncentračního tábora. Její jednapadesátiletý otec se mu nevyhnul, z Osvětimi se nevrátil. Do dalšího byl zařazen i manžel.
Nová kniha Stopy paměti přináší mimo jiných i životní příběh Larissy Šimekové, která přežila za druhé světové války pobyt v Terezíně.
„Dobrovolně jsem se přihlásila také, ale dostala jsem zamítnutí,“ vypráví Šimeková. V ghettu vydržela do osvobození v květnu 1945.
„To štěstí se nedá popsat, byl to úžasný slastný pocit, konec utrpení, konec války. Lidé byli v euforii, plakali, křičeli, volali, smáli se,“ vylíčila žena. Strýc po válce zkusil získat zpět nacisty zabavený podnik, soud se ale táhl až do komunistického puče v únoru 1948 a po něm už naději na vrácení rodinného majetku neměl.
Larissa Šimeková nakonec s mužem v roce 1952 odešla na Slovensko. Po jeho smrti se v roce 1994 se sestrou vrátila do Prostějova.
„V restituci nám vrátili dva domy, ale co se týká fabriky a zařízení, aut a bankovních účtů, tak z těch jsme zpět nezískaly nic,“ říká Šimeková.
Jako mladík bojoval s nacisty, v důchodu ho zavřeli komunisté
Odstavený nacistický vlak plný zbraní a vojenského materiálu hlídal na nádraží ve Velké Bystřici jen jeden voják. V roce 1941 toho využili mladí odbojáři, mezi nimi i Josef Jedlička z Bukovan na Olomoucku. Jakmile hlídka zašla na druhou stranu, naskákali do vagonů. Měli kladiva, sekery a další nářadí.
„Jak se vlak rozjel a my byli mimo vesnice, tak jsme se do toho pustili. Když to šlo, vypouštěli jsme benzin, míchali do něj cukr, třískali do zaměřovadel, karburátorů, houfnic či minometů. A co šlo, jsme z vlaku vyhazovali. Se soupravou jsme vyjeli až do Sudet, kde při stoupání do ostřejšího kopce vlak zpomalil, my seskočili a šli spokojeně domů,“ vypráví Jedlička narozený roku 1923.
Štěstí je opustilo v květnu 1944. Při obhlídce nádraží se je pokusili zatknout četníci. Při přestřelce jeden padl. Odbojáři mu však předtím dali legitimace.
„Ten mrtvý svíral svoji tašku tak silně, že z ní v té rychlosti nešlo vzít ani naše doklady. Dali jsme se okamžitě na útěk. Naši identitu už ale kvůli těm dokladům znali,“ vylíčil Jedlička.
Druhý den SS na mladíky vydalo zatykač. Ne všichni Jedličkovi kamarádi se konce války dožili. Sám měl štěstí, posléze se přidal k partyzánům. Po osvobození se z něj stal kriminalista, v šedesátých letech byl ředitelem olomoucké celní správy.
Nová kniha Stopy paměti přináší mimo jiných i životní příběh Josefa Jedličky, který jako mladík bojoval s nacisty, v důchodu se ale dostal do křížku i s komunisty.
Do křížku se ale nakonec Jedlička dostal i s komunistickým režimem. Byl už v důchodu. Syn s kamarádem ho požádali, zda by si mohli na zahradě postavit rogalo.
„Plánovali odletět do Rakouska. Klukům jsem útěk schvaloval, komunistický režim jsem už dávno prokoukl. V té době tady mladý člověk nemohl žít a v těch mladých lidech to vřelo,“ vysvětlil Jedlička.
V noci z 27. na 28. srpna 1984 mladíci odstartovali z kopce u Mikulova. Kvůli závadě se ale zřítili. Přežil jen Jedličkův syn, zatčen byl i jeho otec.
„Na rovinu jsem řekl, že jsem souhlasil, aby kluci utekli,“ popsal Jedlička. Ve věznici na Borech si odseděl devatenáct měsíců.
„Být odsouzený pro mne bylo hrozné, celý život jsem nebyl trestaný, vždycky jsem se chránil něco provést, někomu něco ukrást, to nepřipadalo v úvahu,“ svěřil se. V roce 1991 byl rehabilitován.
Z vojáka sedlákem, vstupu do družstva se bránil pět let
„Když člověk slyšel, že něco letí, byl okamžitě na zemi a mohla být kolem třeba voda nebo bahno, to mu bylo jedno. Byl to už takový reflex, pud sebezáchovy,“ prozrazuje Pavel Tarnavský jeden ze základů přežití v drastických bojích v Dukelském průsmyku.
Viděl, jak mužům střepina po výbuchu střely protrhla krk či prolétla hlavou. Smrti sám těsně unikl hned několikrát. Československá armáda se na Dukle s Němci rvala o každý kopec.
Uniformu Tarnavský oblékl ve dvaceti v březnu 1944. Jako volyňský Čech poslechl výzvu k osvobození Československa. V té době už ve Volyni (kus dnešní severozápadní Ukrajiny - pozn. red.) zažil sovětskou i německou okupaci. Fakt, že se dožil konce bojů, si uvědomil po 17. květnu 1945 po slavnostní přehlídce před prezidentem Edvardem Benešem.
Nová kniha Stopy paměti přináší mimo jiných i životní příběh Pavla Tarnavského, který za druhé světové války bojoval v Dukelském průsmyku, později měl ale potíže také s komunistickým režimem.
„Měl jsem přání a modlil jsem se, aby mě to buď roztrhalo na kusy, nebo abych byl okamžitě pryč a nezůstal nikomu na obtíž. Nepředstavoval jsem si, ani jsem si nedokázal představit, co bude po válce. Byl jsem na sto procent přesvědčený, že nepřežiju,“ shrnul Tarnavský.
Usadil se v Pasece na Olomoucku v hospodářství po odsunutých Němcích, nabídky na kariéru v armádě odmítl. Když ale po únoru 1948 začala v Československu vznikat zemědělská družstva, Tarnavský do něj nechtěl. S komunisty už měl zkušenosti z Volyně. A brzy čelil nátlaku.
„Zvyšovali nám zemědělské dodávky, vyměnili nám pole za horší, začali nás doslova terorizovat,“ shrnuje Tarnavský. Vzdorovat vydržel pět let. Do družstva vstoupil, až když mu hrozily postihy a zřejmě i vězení.
