Na začátku roku 1953 se studenti III. A prostějovského gymnázia dohodli, že 7. března, v den výročí narození, položí kytici k pomníku prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Předseda třídy Antonín Kavička, syn advokáta, kterého komunisté zbavili praxe, celou akci zorganizoval a od spolužáků vybral peníze.
„Byla to třída, jak ji komunisté tehdy označili, dětí z buržoazních a kulackých rodin. Byli to studenti, kteří doma s rodiči prožívali trauma po změně poměrů v únoru roku 1948,“ vysvětluje Karel Kavička, bratranec Antonína. Ten v roce 2000 ve věku 65 let zemřel.
Dokumenty k Masarykiádě
Masarykův pomník v Prostějově byl květy obsypán začátkem března každý rok. V roce 1953 mezi nimi byla i kytice studentů. Pro Antonína Kavičku si ovšem za dva týdny přišla do školy Státní bezpečnost.
„Dva tajní si Tondu vyvolali ze třídy a začali ho ohledně kytice vyslýchat. On všechno zapřel a my jsme si přísahali, že také nic neřekneme,“ vzpomíná na tehdejší události Olga Čermáková. Sama Kavičkovi pomáhala kytici schovat u nich doma na faře.
„Moje maminka pracovala jako lékařka a otec byl evangelický farář. Byl to velký Masarykovec. Já jsem chodila na klasické gymnázium už od roku 1946. Ale po dvou letech přišla reforma na jednotné školství a my jsme museli přejít na měšťanku, abychom nebyli nadřazeni dětem dělnického původu,“ vzpomíná Čermáková.
Zbourat Masarykovu sochu ve dne se komunisté báli
Komunistům se připomínání Masaryka nelíbilo, a tak rozhodli, že pomník odstraní. Za hluboké tmy, zbaběle, aby nebyli lidem na očích, ho v noci na 10. dubna začali bourat.
V Prostějově to však vzbudilo ohromné protesty. Už odpoledne se na náměstí sešlo až pět tisíc lidí, což bylo na tu dobu naprosto nevídané. Režim zuřil. Bezpečnost zatkla na padesát lidí, z nichž více než třicet bylo nakonec odsouzeno. Ukázalo se ovšem, že to jsou většinou dělníci, což se komunistům nehodilo do jejich ideologie, takže hledali jiného viníka.
„Asi za dva až tři dny přijela na gymnázium komise z ministerstva školství, která vyšetřovala účast studentů na událostech. Museli jsme napsat minutu po minutě, kde jsme byli a co jsme dělali. Pokud vím, tak od nás na té manifestaci nikdo nebyl. Byla to spontánní akce lidí z Prostějova a zvrhlo se to v protirežimní manifestaci, a tak komunisté hledali organizátora. Nechtěli věřit, že žádný neexistoval. Prostějovské gymnázium, které bylo humanitně zaměřené a známé masarykovskými i náboženskými tendencemi, komunisté označili jako možné centrum. Komise na začátku vyloučila ze školy Tondu Kavičku a mě. Okamžitě jsme si museli sbalit věci a jít. Vyšetřování pokračovalo, až postupně vyhodili všechny spolužáky,“ popisuje Čermáková.
Mezi prvními šla i Mila Dostálová, dcera mlynáře, následoval třídní profesor Svozil, zbytek třídy a nakonec celý profesorský sbor. Vyšetřovatelé tehdy postavili na stupínek spolužáka Květoslava Králíka, který vytáhl notýsek a začal ukazovat:
„Ty jsi dal deset korun, ty pět, ty zase něco jiného.“ Králík se později bránil, že k udání ho donutil jeho otec, který byl velitelem milicí v závodě Milo Olomouc. Jako jediný ze třídy si ovšem mohl v té době dodělat maturitu.
Ke studiu hudby režim Čermákovou nikdy nepustil
Olga Čermáková pak pracovala v zahradnictví, kde se potkala s manželkou továrníka Rolného a s jednou profesorkou. „Vozila jsem kárku s přísadami na trh a lidé, kteří si ode mě něco koupili, mi vždycky pošeptali, jsme při vás, držte se,“ vzpomíná.
Některým studentům režim dovolil maturovat později, jiným až v době uvolnění v šedesátých letech. Čermáková se chtěla věnovat hudbě, ale jediné, co mohla studovat, byla vysoká škola zemědělská. Zbytek života pracovala na šlechtitelské stanici v Hrubčicích na Prostějovsku.
„Myslím, že lidé jsou nepoučitelní. Bohužel. My jsme si mysleli, že protestem něco zmůžeme, ale nic jsme nenadělali. A dnes vidím, že lidé, kteří se o něco snaží, také nemají úspěch. To je velice smutné,“ přemýšlí Čermáková.
Komunisté se nyní po volbách na radnici vrátili
Antonín Kavička se v roce 1953 stal signalistou na dráze v Bedihošti u Prostějova, pak pracoval ve zdejším cukrovaru a po smrti Stalina si v šedesátých letech dodělal maturitu a dálkově vystudoval vysokou školu dopravní v Žilině. Nakonec se stal učitelem na prostějovské strojnické škole.
„Bratranec určitě nezatrpkl, protože to byl cílevědomý člověk, který zůstal pevně stát na svém názoru. Pro mě je nepředstavitelné, jak zapomínáme a dovedeme dopustit, že komunisté, a navíc ti samí, co už tam byli, jsou dnes opět v radě města,“ kroutí hlavou Kavička, který na protest proti KSČM na radnici vrátil Cenu města.
Původní socha T. G. Masaryka skončila neznámo kde. Nikdy se již nenašla. Město ovšem nechalo zhotovit sochu novou podle původního návrhu Otakara Španiela a na stejném místě na hlavním náměstí v Prostějově ji odhalilo po 45 letech, 27. října 1998.
