Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vyhnaní Němci chtějí zpátky na Libavou aspoň jako popel, říká historik

  12:56aktualizováno  12:56
Někde jsou to jen křížky u cesty, boží muka, jinde kus kamenné zdi nebo zbytky pomníků na hřbitovech. To je vše, co zbylo z víc než dvou desítek vesnic v kopcích Libavska. Zanikly před 70 lety. Torza, která ještě připomínají život původních německých obyvatel, pomáhá se svými přáteli udržovat libavský kronikář Jindřich Machala.

Autor knihy Kronika Libavska Jindřich Machala uvnitř kapličky, kterou společně s přáteli opravil. Má sloužit jako památka zaniklých obcí ve vojenském újezdu i jejich odsunutých obyvatel, a dále lidí, kteří na Libavé přišli o život. | foto: Tomáš Frait, MF DNES

Podle jeho názoru to Němcům vyhnaným z domovů dlužíme. „Když bylo něco německé, neznamená to, že to bylo vždy špatné. Němci si dobře uvědomují, co všechno jako národ způsobili, ale nebylo nutné jim to vracet. Msta se totiž nesnesla na skutečné viníky, ale na staré lidi a děti,“ říká.

Během několika měsíců roku 1946 muselo opustit domovy na Libavsku celkem 14 tisíc německých obyvatel. Zůstat tu ale nakonec nemohli ani čeští přistěhovalci. Pečlivě obdělaná pole a pastviny zarostly lesy, v nichž se zabydlela armáda.

Němci přišli na Libavsko jako kolonisté už ve 13. století, aby začali hospodařit v původně neobydlené oblasti. Kolik práce tady za šest set let odvedli?
To není třeba složitě studovat. Stačí, když procházíte krajinou a dobře se díváte. V lese se stále ještě dají najít terasy, na kterých měli Němci políčka, pořád jsou tu také meze pečlivě vyskládané z kamení. Dodnes viditelné jsou i úvozy, které zdejší obyvatelé vyjezdili žebřiňáky. Když si představíte, co práce dalo dostat ven všechny pařezy a upravit krajinu tak, aby ji člověk mohl využívat, musela to být neskutečná dřina.

Kdo vlastně byli lidé, kteří sem z území dnešního Německa přicházeli?
Mezi prvními osídlenci byli hlavně horníci. Velký důraz se totiž kladl na rozvoj železa, bylo potřeba těžkých kovů. Kolem Barnova se těžila olověná ruda, byly tu i pokusy o rýžování stříbra a zlata. Klášter Hradisko tady vlastnil rozsáhlé lesy, ale neměl z nich užitek – podporoval proto také rozvoj dehtařství, smolařství nebo šindelářství. Z Německa sem odcházeli lidé za lepším živobytím, podobně jako Češi osidlovali rumunský Banát.

Jak moc byly další generace Němců na Libavé spjaty se svou původní zemí?
Němci tady žili dost izolovaně. Obyčejný člověk se kvůli dobytku a poli nemohl vypravit nikam daleko. Jak je dobře vidět v německých pamětních knihách, také zdejší němčina se začala odlišovat. Před válkou byl rozdíl i mezi vyloženě zemědělskými vesnicemi jako Rudoltovice a třeba Velkou Střelnou, která stávala na okraji Hané. Tamní lidé chodili pracovat třeba do železáren v Mariánském údolí, takže měli větší kontakt s civilizací.

Původně bylo na Libavsku 24 vesnic. Kolik tu žilo obyvatel?
Bylo to zhruba třináct a půl tisíce lidí, z toho bylo malé procento Čechů a Slováků.

Snášeli se tu Němci a Češi?
Lidé si navzájem pomáhali. Jestliže přišel déšť a strhl cestu v lese, tak to člověk sám nespravil, museli se tam vypravit všichni. Když někde onemocněl hospodář před senosečí, pomáhali sousedi. Když to shrnu, ať byli jakékoliv národnosti, lidé tady museli při sobě držet, protože se navzájem potřebovali.

Jak zdejší obyvatele vnímali Hanáci dole pod kopci?
Hlavně úředníci z Hané sem, „do hor“, chodili na výlety. Oblíbeným výšlapem byla trasa kolem Bystřičky na Magdalenský mlýn nebo Smilov. Němci s Hanáky taky obchodovali. Z Hané na Libavou dováželi koně, odtud tam zase vozili seno nebo len. Byl to takový výměnný obchod. Tolerovaly se ale i různé náboženské skupiny. Například ve Velké Střelné bez problémů fungovala židovská modlitebna.

Kdy se poměry začaly měnit?
S nástupem Konrada Henleina, který tady začal uplatňovat svou nacionalistickou politiku. Do té doby chodil zdejší Žid Moritz hrát do hospody karty s Němci. Jiný koupil břidlicový důl a zaměstnal tam Němce. Textilní továrnu ve Městě Libavá také vlastnil Žid a jeho zaměstnanci byli němečtí obyvatelé.

Procházka po Libavé

Neměli libavští Němci tendence osamostatnit se, už když vznikala první republika?
Vždycky stejně jako dnes platilo, že poturčenec horší Turka. Když vznikala první republika, bylo nařízeno odstranit vše habsburské - a neštěstím pro tuto oblast bylo, že se nahrazovali lidé i na takových místech, jako byli pošťáci nebo průvodčí. I člověk, který spouštěl šraňky, musel být Čech. Němci, kteří tak přicházeli o práci a slušně placenou penzi, to špatně nesli. Když pak přišel Henlein, tak na jeho rétoriku slyšeli.

Když v říjnu 1938 pohraniční oblasti připadly Německu, vítali tu vojáky wehrmachtu s nadšením?
Vítali, ale ono je to složitější. Když je někdo rolník, tak má v hlavě hlavně to, jestli má zaseto. Před válkou sem jezdili agitátoři až z Brna a začali venkovanům ledacos vykládat. Lidi si to neměli jak ověřit, udělat si svůj názor. Někteří se přidali z prospěchu, mladí to často brali jako adrenalin, ale většina se jen nechala strhnout davem. A tak se všechno obracelo proti Čechům, kteří v dědinách něco znamenali. Například v Rudoltovicích býval farářem pan Břečka. Byl to Čech a byl velmi oblíbený. Když nastalo to nacionální řádění, i jeho vyhnali.

Jak dlouho tu nacistická propaganda fungovala? Kdy začali lidi střízlivět?
Vystřízlivění přišlo s prvními mrtvými na frontě. Tenkrát bývalo zvykem postavit před kostelem za každého padlého kříž z březových větví. A těch křížů přibývalo. Najednou lidi zjistili, že je vše dražší, že kupují vlastně jenom náhražky, že musí zatemňovat a že to není tak, jak jim Hitler sliboval. Děti místo aby seděly ve škole, musely běhat po pastvinách a sbírat staniolové pásky, které tam rozhazovala spojenecká letadla. Hrozilo, že je sežerou krávy. Lidem taky začalo vadit, že jim likvidují zvony z kostelů. Oni si utrhli od pusy, aby se na ně složili, a pak přišel někdo, kdo zvony shodil, roztavil je a nadělal z nich hloupé patrony. Běžně se stávalo, že na frontě padl hospodář, pak i jeho syn. Ženské zůstávaly na statcích samy a všechnu práci nezvládaly. Válka na lidi těžce dolehla.

Kolik mužů z Libavska padlo ve druhé světové válce?
Došel jsem k číslu 3 600, z toho 164 bylo z Města Libavé. Vycházel jsem z pamětních knih vesnic.

Po prohrané válce už v roce 1945 bylo jasné, že Němci budou muset z Československa odejít. Jak na to místní lidé reagovali?
Němci čekali, co bude. Dlouho nevěřili, že se to opravdu stane, pořád doufali, že se vrátí ti Češi, kteří tu žili před válkou. Ale ti už byli jinde nebo byli po smrti. Přišli úplně jiní Češi. Kdyby se vrátili staří sousedé, bylo by na co navazovat, ale přišli takoví, co tu viděli jen zisk. Přístupem nových Čechů byli Němci velmi zklamaní. Ti, s nimiž jsem měl možnost hovořit, tvrdí, že tito Češi byli mnohem horší než Rusové. Nebylo ojedinělé, že Němci museli jít za ruským velitelem a hledat u něj ochranu před českými komisaři. Každé ráno přineslo něco nového, ale nikdy nic dobrého.

První transport odjel v dubnu 1946. Jak píšete ve své knize, Němci ale doufali, že se brzy vrátí. Jak jste k tomu došel?
Ještě na jaře Němci oseli svá pole a před nástupem do transportů ukrývali trvanlivé potraviny. Sám jsem jednu takovou skrýš našel, byly v ní masové zavařovací sklenice. Našly se i úkryty se zemědělským nářadím. Skrýše to byly poměrně primitivní, protože je Němci dělali až na poslední chvíli. Pořád totiž doufali, že někdo přijde a řekne: Všechno rušíme, zůstáváte.

Původní obyvatelé s novými osídlenci žili nějakou dobu na hospodářstvích společně. Jak navzájem vycházeli?
To byl případ i mých rodičů. Mně byly tenkrát dva roky, takže můžu jen reprodukovat, co jsem slyšel. Mezi mladými, kteří ještě tak úplně nechápali, co se vlastně stalo, to bylo lepší. Moji matku stejně staré Němky učily šít a před odsunem jí i darovaly svůj šicí stroj. Horší to bylo u aparátčíků nebo komisařů. Němci museli Čechům předat všechno, co měli, a vystěhovat se třeba do stodol. Z Rudoltovic je znám případ, kdy se Němci pokoušeli zničit svůj dobytek. Neměli sílu otrávit vlastní krávy, tak jim aspoň dali něco, po čem se nadmuly. Možná doufali, že noví hospodáři si s tím nebudou vědět rady a že dobytek zabijí oni. Když ale Němci viděli, jak krávy trpí, začali jim sami pomáhat. Bylo to takové zoufalství.

Co si lidé mohli vzít s sebou do transportů?
Zpočátku měli limit 50 kg a tisíc marek na osobu, později 70 kilo a 500 marek. Balili si hlavně doklady, rodinné fotografie a s obavami také rodinné památky jako prstýnky nebo náušnice, které různě někam zašívali. Když už bylo jasné, že skutečně odjedou, nabrali si také do plechovky hlínu z rodinného hrobu. Nebo kousek pole...

Kam je vlaky vozily?
Vystěhovalce rozptýlili od města Kassel v Hesensku na východě Německa až po Laufen v BádenskuWürttembersku na francouzských hranicích.

Do roku 2007 jste žádného z libavských Němců osobně neznal. Jak se to změnilo?
Pár jsem jich znal, nikdy jsme se však nebavili o válce ani odsunu. Nesvěřovali se mi. Pak jsem se ale spřátelil s Leo Titzem, rodákem z Velké Střelné, kterého si Němci velmi váží. To díky němu mi ostatní otevřeli svá alba s fotkami synů ve vojenských uniformách a debatovali se mnou o tom, co bylo.

Jezdí ještě Němci na Libavou v hromadných zájezdech?
Teď už mnohem méně než dřív, ale pořád sem jezdí. Lezeme spolu do křoví a hledáme, kde stály jejich domy. Skoro nic už z nich nezbylo, ale sem tam se dá ještě najít nějaké to sklepní okénko, ve kterém můžou zapálit svíčku.

Když lidé vidí, jak dopadly jejich vesnice, jsou to smutné chvíle?
O tom bych vám mohl vyprávět hodiny. Obzvlášť smutné to bylo zpočátku na hřbitovech, kde téměř nic nezůstalo. Pomníky hned po válce rozkradli Češi a hroby po 68. rozkopali ruští vojáci, kteří tam hledali zlaté zuby. Když tam navíc divočáci vyryli nějakou kost či lebku, jak se nám to stalo ve Velké Střelné, byly to až drsné zážitky. Takové věci se Němcům těžko vysvětlují. Musím říct, že jsem se mockrát styděl.

Lidé vysídlení z Libavska mají v Německu nové životy, ale jsou tam opravdu doma?
To ne, staří Němci jsou doma tady. Člověk totiž zapomíná na špatné věci a pamatuje si jen to hezké. A hlavně - jejich předkové jsou pochovaní tady. Spousta z nich má přání vrátit se sem po smrti. Jako popel.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.