Vyhrál boj s rakovinou, teď se házenkář Marek Tůma vrací na hřiště

Na rakovinu mu už před lety zemřela máma, teď se musel se zákeřnou nemocí Marek Tůma utkat sám. Hranický házenkář dokázal vyhrát a po roce a půl chystá návrat na hřiště.

„Vrátit se na play-off byl můj sen. Musím ale cítit, že klukům pomůžu,“ zdůrazňuje Marek Tůma. | foto: Tomáš Frait, MF DNES

Před rokem a půl zmizel Marek Tůma z palubovek. Hranický házenkář musel místo o extraligové body začít mnohem těžší zápas s rakovinou. Chemoterapie, operace, a když už v létě začal Tůma trénovat, nemoc se znovu připomněla. V lednu se ale poprvé hlásil na tréninku. Při běhu pomalý, ve střelbě slabý, ale uvnitř skrz naskrz šťastný. Teď už vyhlíží první zápas a drží spoluhráčům palce, ať vybojují místo v první osmičce.

„Vrátit se na play-off byl můj sen. Musím ale cítit, že klukům pomůžu,“ zdůrazňuje 34letý hráč žijící v Prostějově a odmítá, že by z něj nemoc udělala jiného člověka. „Už jsem čistý, všechno je pryč. Moje priority se nezměnily, všechno zůstalo stejné,“ vypráví vyrovnaným hlasem Tůma.

Marku, kdy se poprvé objevily vaše problémy?
V říjnu 2013 mě začala bolet záda. Pořád jsem si myslel, že to je svalového původu z házené, ale zhoršovalo se to každým dnem, a hlavně v noci. Po měsíci už jsem mohl spát jen vsedě. Dlouho ale nevěděli, co se mnou, 23. prosince jsem šel na velké vyšetření na chirurgii, ale všechno bylo v pořádku. O čtyři dny později už jsem nevstal z postele, takže znovu do nemocnice a na sonografii se ukázal nějaký útvar mezi páteří a ledvinou. Vyšetření rezonancí prokázalo nádor 15 krát 5 centimetrů.

Pak to nabralo rychlý spád?
Nejdřív jsem musel vyléčit zánět v břiše a 2. ledna jsem nastoupil na onkologickou a hematologickou fakultu, kde mi brali různé vzorky i z kostní dřeně, protože moje máma umřela na rakovinu kostí. To se naštěstí nepotvrdilo. Vyšetření PET (pozitronová emisní tomografie – pozn. red.) ukázalo, že v těle nemám žádná další ložiska, z první biopsie se ale nepovedlo zjistit typ nádoru. Doktoři došli k závěru, že problémy pocházejí od varlat, takže mi jedno operativně odebrali. Naštěstí z druhé biopsie se povedlo rozpoznat typ nádoru a nastoupil jsem na chemoterapii.

Marek Tůma

Narodil se 27. prosince 1980 v Karviné, kde také ve třetí třídě začal hrát házenou. Z místního Baníku, který byl a stále je vyhlášený výchovou skvělých hráčů, odešel ve dvaceti letech a po třech mistrovských titulech do Kostelce na Hané. Malé městečko u Prostějova tehdy patřilo do nejvyšší soutěže, a i když Tůma po čtyřech letech odešel na Slovensko, život na Hané si oblíbil.

„Líbilo se mi tu, našel jsem si tu hodně kamarádů. A po sedmi letech, co už jsem byl pryč, jsem tu náhodou poznal i partnerku a usadil se tady natrvalo,“ vypráví.

S Považskou Bystricou vyhrál slovenský titul a okusil i Ligu mistrů. „V základní skupině jsme měli Veszprém, San Antonio a Sarajevo. Neudělali jsme ani jeden bod, jednou jsme prohráli o dvě branky, jinak jsme dostávali nakládačky. Ale zkušenost to byla parádní, poznali jsme světové hráče, na které se díváme v televizi,“ vzpomíná.

Prošel i Duklou Praha, Hranicemi či slovenskými Novými Zámky. Když se před třemi lety vracel zpět, vybral si znovu hranický Cement. Kromě čtyř titulů byl šestkrát stříbrný, posbíral také čtyři starty v reprezentaci. „U házené chci zůstat. Třeba budu jednou sbírat úspěchy jako trenér,“ přeje si čtyřiatřicetiletý hráč.

Co jste cítil, když jste se dozvěděl, že máte rakovinu?
Ze začátku jsem měl hrozný strach. Když mi v prostějovské nemocnici řekli, že je to nádorové onemocnění, hned jsem si vzpomněl na mámu a problémy u nás doma. Lekl jsem se a myslel jsem si, že je to hodně špatné. První dva měsíce byly těžké a v hlavě mi bylo všelijak. Uklidnil jsem se, když mi na onkologii řekli, že je to nádor, který dobře reaguje na chemoterapii a mám velkou šanci na vyléčení. To nejhorší jsem měl z hlavy venku, už zbývalo „jen“ zvládnout léčbu.

Říkal jste si „proč zrovna já“?
Ne. Věděl jsem, že mám velkou pravděpodobnost to dostat. Děda i máma tímto onemocněli, takže jsem tušil, že mám předpoklady a někdy by to mohlo přijít. Nebylo to tedy, že by se mi zbořil svět.

Jak jste snášel chemoterapii?
Stres jsem nezažíval, na oddělení se mnou byli i lidé, kteří měli mnohem závažnější problémy. Ale chemoterapie jsou strašné jedy, které ničí nejen škodlivé zárodky, ale i zdravé buňky. Po fyzické stránce jsem měl problémy, tělo to moc nezvládalo. Po třech sériích jsme museli léčbu přerušit, vyšetření ale ukázalo, že nádor se zmenšil na 2,5 centimetru. Bylo na mně, jestli si ho nechám vyříznout, nebo nechám tělo se s ním vypořádat. Zvolil jsem operaci, protože jsem to nechtěl mít v těle. Bohužel pár buněk tam asi zůstalo a po měsíci začal nádor zase bujet, takže přišly další chemoterapie. Skončilo to v listopadu, kdy vyšetření PET ukázalo, že jsem čistý. Už je to všechno pryč. I když klidný asi nebudu nikdy a kontrolovat mě budou do konce života.

Co vám v té době nejvíc pomáhalo?
Házená. Díval jsem se na všechny zápasy Hranic na internetu nebo v televizi. V nemocnici jsem skákal u televize na lůžku. Pořád jsem měl informace a byl jsem s kluky v kontaktu.

Myslel jste na svou rodinu?
Pětiletá dcera z toho neměla rozum, ani jsem nechtěl, aby jezdila do nemocnice. Můj táta to věděl, ale žije daleko, u Lovosic. Hlavně mi pomohla rodina partnerky. Třeba už tím, že mě její táta vozil na chemoterapie, kam jsem musel jezdit i ambulantně. Máma zase vařila, protože já jsem jenom doma ležel. Fungovali strašně moc a obrovsky mi pomohli.

Spoluhráči z Hranic věděli, co se s vámi děje?
Dlouho jsme to neříkali, pravdu znal jen majitel klubu Šobr a dva hráči. Postupně se to rozneslo, po měsíci se to dozvěděla i házenkářská rodina a psali mi bývalí spoluhráči z celé republiky. Klub se ke mně zachoval perfektně a hodně si toho vážím, protože nevím, jestli by to tak bylo i jinde. Podporu jsem cítil i od kluků z Hranic, jezdili za mnou do Olomouce. Hlavně Jarda Zemánek mě vozil na vyšetření. Jinak jsem ani moc nechtěl, aby za mnou všichni chodili, těšil jsem se, až bude konec a přijdu za nimi na trénink.

To se stalo 5. ledna. Jak se na hřišti cítíte?
Bylo to špatné, ale to jsem čekal. Nedohodím do brány, nic neuběhnu, jsem strašně slabej a není výbušnost, takže jsem musel začít od začátku. Už ale trénuju víc než měsíc a pořád se to zlepšuje, s klukama na tréninku i hraju a sem tam i do brány dohodím. Zatím stačí tři trháky za sebou a už bych šel střídat, ale to jsou přece příjemné starosti. Bude ještě trvat, než se do toho dostanu. Tedy pokud se do toho dostanu.

Dovedete si představit, že už nebudete moct vrcholovou házenou hrát?
Nechci na to myslet, ale určitě tu ta možnost je. Teď musím dostat sílu a kondici zpět, jiný problém už tam není. Doktoři mě upozorňovali, že to nebude hned, ale jsou příklady, kterým se to povedlo. Určitě by bylo jednodušší, kdybych byl mladší. Bůh ví, kolik let mám v profesionální házené před sebou. Ale chci se vrátit, chci ještě hrát.

Očima trenéra Libora Hrabala

Marek má to nejhorší za sebou. Už s námi trénuje, snaží se dostat do normálního života. Dělá velké pokroky, už ho to tahá, chtěl by hrát, ale organismus je tak oslabený, že potřebuje čas. Kdyby všechno šlo dobře, možná by mohl být za měsíc dva k dispozici. Necháme tomu volný průběh, nechceme ho do ničeho tlačit. Byli bychom rádi, kdyby se zapojil a v play-off odehrál nějaké zápasy. My si to přejeme a přejeme to i jemu. Jde vidět, že chce a láká ho házená. Je dobře, že tak bojuje.

Doktoři nebyli proti, abyste se k házené vrátil?
Řekli mi, že to záleží na mně, jak se budu cítit. Tím, že mi řezali břicho, nesměl jsem ho půl roku vůbec posilovat, což je v házené problém, protože od zad a břicha jde všechno. Mohl jsem jen pomaličku běhat. Až od prosince jsem mohl dělat všechno naplno.

V klubu už plánují váš návrat na 8. března proti Přerovu. Stihnete to?
Je to reálné, ale maximálně na deset minut, na víc to zatím nevidím. Chtěl jsem se nejdřív rozehrát v béčku, ale teď se bavíme, že to zkusím rovnou v extralize a uvidíme. Můj sen byl vrátit se na play-off, tedy snad tam postoupíme. Cítím zájem, abych nastoupil už dřív. Samozřejmě je to hlavně na mně, také mě to láká znovu hrát co nejrychleji, ale aby z toho nebylo víc škody než užitku. Musím cítit, že pomůžu. Ne to klukům kazit.

Sportovců, kteří si prošli něčím podobným, je víc. U nás je z poslední doby nejznámější badmintonista Petr Koukal, který prodělal rakovinu varlat. Kontaktoval jste ho?
Jarda Zemánek mi říkal, ať mu napíšu, ale nechtěl jsem tím nikoho obtěžovat. Pomohl mi jeho příklad, to, že to zvládl. První, co mi řekla moje doktorka, bylo: podívejte se na Lance Armstronga, ten měl stejnou nemoc. Na druhou stranu také měl asi jinou péči. Příběhy těchto i dalších sportovců mi ale pomáhaly.

Petr Koukal se snaží rozjet hnutí STK pro chlapy, které má za cíl, aby muži začali víc pečovat o své zdraví. Co si o tom – po všem, co jste prožil – myslíte?
Určitě teď potvrdím, že bychom pro sebe měli dělat víc. Je to tichá nemoc, myslíte si, že jste v pořádku, přitom to ve vás může bujet dlouhé měsíce. Pokud máte možnost, je dobré na kontrolu zajít. Dokud jsem se to nedozvěděl, na kontrolu bych nešel. Teď už to vidím jinak.

Připojil byste se k osvětě, kdyby vás Petr Koukal oslovil?
Nejsem moc řečnický typ, abych někde přednášel, ale kdybych mohl pomoct, tak určitě.

Říká se, že po takových problémech člověk změní náhled na život. Co vy?
U mě zůstalo všechno stejné, priority se nezměnily.

Chtěl byste něco vzkázat těm, kteří takto onemocní?
Ať zbytečně nepanikaří, protože skoro každá nemoc se dá vyléčit. Projdou si léčbou a začnou odznovu. Nemusí to být velikánský problém. Život tím nekončí.