Na první pohled ta drobná blondýnka vypadá jako studentka prvního ročníku univerzity. Ve vědeckém světě už je přitom Ivana Cinková známou osobností. Jako jedna z mála totiž rozumí „řeči“ nosorožců.
Není to žádný dar z nebes, za touto schopností se skrývají hory práce. Jednatřicetiletá doktorandka z Katedry zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci tráví měsíce v africké přírodě s nosorožci tuponosými. V zoo ve Dvoře Králové studovala také vokální komunikaci nosorožců Cottonových, kterých dnes žije už jen posledních pět kusů.
Co bylo dřív? Vaše nadšení pro nosorožce, nebo pro Afriku?
První byla ta Afrika. Když mi bylo asi šest let, viděla jsem film o lvici Else, který se mi hodně líbil. Kvůli němu jsem odmalička chtěla jet do Afriky. Nevím, jak přesně jsem se dostala k nosorožcům, ale myslím, že mě zaujal nějaký přírodovědný film a knížky Josefa Vágnera (cestovatel a zakladatel safari v zoo ve Dvoře Králové - pozn. red.). Od té doby jsem se o nosorožce zajímala.
Kdy jste se na africký kontinent podívala poprvé?
Bylo to v době, kdy jsem psala svou diplomovou práci. Měla jsem už za sebou bakalářskou práci, pro kterou jsem studovala sociální chování nosorožců Cottonových chovaných v zoologické zahradě ve Dvoře Králové. Materiál na diplomku už jsem chtěla jet sbírat do Afriky. Protože ale u nás nikdo takový výzkum o nosorožcích nedělal, musela jsem hledat zahraniční spolupráci. Obesílala jsem různé vědce po světě, abych se do Afriky dostala. Nakonec se mi ozvali z Německa. Zařídili mi možnost pracovat ve dvou rezervacích v Jihoafrické republice, kde jsem mohla navázat na svoje studium sociálního chování nosorožců.
Nosorožci tuponosí |
Není Jihoafrická republika pro samotnou mladou ženu nebezpečná?
Co se týče kriminality, patří k nejhorším zemím na světě. Je to sice jeden z nejvyspělejších států Afriky, ale jsou tam obrovské rozdíly mezi životem ve městech a rezervacích.
Máte v rezervaci doprovod?
Jsem v kontaktu s managementem rezervace. Dává mi potřebné informace, které potřebuji pro výzkum, a taky se na něj můžu obrátit, když nastanou nějaké problémy. V terénu se ale pohybuji sama.
Čím to, že se dodnes nikdo z vědců u nás nosorožci nezabýval? Proč nikoho nezajímali tak jako vás?
Nedá se říct, že nikoho nezajímali. Dělaly se tu diplomové práce i výzkum na nosorožcích, ale všechno se odehrávalo v zoologických zahradách. Nikdo nepracoval přímo v Africe. Takový výzkum totiž není zrovna jednoduchý. Nedá se udělat za několik měsíců, je potřeba strávit v Africe spíš roky.
Nosorožců Cottonových je na světě posledních pět kusů. Kam se ztratili?
Může za to hlavně pytláctví. Tento druh nosorožců se původně vyskytoval ve střední Africe, ale už od 80. let 20. století přežíval pouze v jedné rezervaci v Demokratické republice Kongo. Tam se v té době pohybovalo asi třicet zvířat. Od roku 2007 už po nich ale nejsou žádné stopy. Pytláci je ve volné přírodě úplně vylovili. Josefu Vágnerovi se ještě předtím podařilo přivézt nosorožce Cottonovy do Dvora Králové a tamní zoo jako jediná na světě je taky dokázala rozmnožit. Narodila se tam čtyři mláďata. Jen díky tomu má dnes nosorožec Cottonův ještě šanci na záchranu.
Ivana CinkováVystudovala Univerzitu Palackého v Olomouci. Na katedře zoologie zdejší přírodovědecké fakulty nyní dokončuje doktorské studium. Celkem rok a půl strávila terénním výzkumem nosorožců v pěti rezervacích v Jihoafrické republice. Výzkumu nosorožců tuponosých a Cottonových se také věnuje v zoologických zahradách. Na své disertaci spolupracuje s Richardem Polichtem z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze. Na olomoucké katedře ji v práci podporuje profesor Bičík. |
Dnes už ale ani v královédvorské zoo nejsou...
Je tam pouze jedna samice, zbylá čtyři zvířata odtud byla v roce 2009 převezena do jedné z rezervací v Keni. Jeden samec ale uhynul, takže teď jsou tam jenom tři jedinci. Myslelo se, že převoz jim pomůže při rozmnožování, ale nestalo se tak. Nosorožci Cottonovi už dnes bohužel nejsou schopni přirozené reprodukce.
Co je o tuto schopnost připravilo? Bylo to právě zajetí?
Jak nosorožci tuponosí, tak i Cottonovi se v zajetí velmi špatně rozmnožují. Samice trpí různými reprodukčními patologiemi, samci také nemají takovou kvalitu spermatu, jakou by měli mít. Nikdo neví proč. Jedním z možných důvodů je nedostatek sociálních stimulů. Oba druhy jsou nejvíc společenští ze všech nosorožců, ale v zoologických zahradách bývají často chováni jen v malých počtech.
Může váš výzkum pomoct při jejich rozmnožování?
O nosorožcích se donedávna vědělo jenom to, že mají výborný sluch a čich, na rozdíl od zraku. Pachová a vokální komunikace jsou pro ně velmi důležité. Nosorožci se vyprazdňují na společných hnojištích, čichají k trusu, ale nevědělo se, jestli tak zjišťují nějaké informace. Stejně tak se nevědělo, jakou funkci mají jejich hlasy, jakou informaci si tak předávají. Mým cílem není jen porozumět této komunikaci, ale taky to, aby výsledky mého výzkumu byly využitelné při reprodukci nosorožců. Například u domácích zvířat nebo u zvířat na farmách je zjištěno, že playbacky hlasů nebo signály v moči a trusu zvířata stimulují a že to může přispět k dřívějšímu zabřeznutí samic.
Své články o komunikaci nosorožců jste publikovala v prestižních vědeckých časopisech. Jaké na ně máte ohlasy?
Nejvíce ohlasů mám na vokální komunikaci, o té se u nosorožců moc neuvažovalo. Pokud s nosorožci netráví hodně času, tak si ani odborníci neuvědomí, jak je pro ně vokální komunikace důležitá. Myslím, že pro spoustu lidí bylo překvapením, když jsme zjistili, že nosorožci reagují na kontaktní hlasy.
Nosorožci se skrz „řeč“ zdraví či volají, když se ztratí
Co si vlastně nosorožci hlasem navzájem sdělují?
Na základě hlasu se dá rozpoznat konkrétní jedinec. Hlasy se navíc liší mezi mladými a staršími zvířaty, zároveň se dá určit, jestli se zvíře pohybuje s malou skupinkou, nebo je izolované. Hodně zajímavé bylo například zjištění, že kontaktní hlasy se liší i mezi nosorožci Cottonovými a tuponosými.
V jakých situacích nejčastěji volá jeden nosorožec druhého?
Kontaktní hlasy nosorožci používají například tehdy, když se setkají dvě skupinky. Navzájem se zdraví, když k sobě přistupují. Pokud se z jedné skupiny nějaký jedinec vzdálí, dává vědět, že přistupuje zpátky. Nebo když se ztratí - to pobíhají a volají se navzájem...
Vy jste taky nosorožcům v africké přírodě pouštěla nahrávky hlasů zvířat chovaných v zoo. Jak reagovali afričtí nosorožci?
Bylo to úplně fascinující. Samci se ke mně najednou rozběhli, značili si teritorium... Došlo mi, jak je to úžasné, a tak vlastně vznikl projekt pro mou disertační práci.
Kdybych vám dnes pustila z playbacku nějakého nosorožce tuponosého, poznáte, kdo to je a co sděluje?
Asi ano, mám je už hodně naposlouchané.
Jsou i jiná zvířata, která mají tak vyvinutou komunikaci jako nosorožci?
Hodně známá je například komunikace slonů, u kterých to funguje i na hodně velkou vzdálenost. O vokálních projevech slonů se toho ví hodně, je to dobře probádaná oblast.
Hlas je ale jenom jeden z projevů komunikace nosorožců. Vy jste prý přenášela i hromádky jejich trusu a zkoumala, co z něj dokážou zjistit...
Ano, sbírala jsem trus konkrétních zvířat a předkládala jej jiným nosorožcům na jejich hnojiště. Čekala jsem, až k němu přijdou, a sledovala, jak zareagují na zvíře, které znají, a naopak na nějakého vetřelce. Ukázalo se, že poznají známé zvíře, a dokonce i to, jestli jde o samce, nebo samici. Čicháním zjišťují informace. Důležité je, že to funguje jako informační kanál bez toho, aniž by se nosorožci vůbec potkali.
Jak se vůbec stopuje takový nosorožec v africké divočině?
Když jsem do Afriky přijela poprvé jako člověk, který neměl žádné zkušenosti z terénu, poskytli mi tamějšího stopaře, který se mnou strávil tři měsíce. To on mě naučil základy stopování a pohybu v přírodě. I to, jak se chovat v nebezpečných situacích.
A dostala jste se do takové situace?
Terén, to je jeden velký adrenalin, to mám na té práci právě ráda.
Takže jste se potkala s nosorožci tváří v tvář? Jací vlastně jsou?
Nosorožci tuponosí jsou dobráčtí. Neutočí. Jsou to ale velká zvířata. Často je těžké je vůbec najít, a když se vám to povede, nechcete je zase vyplašit. Byla spousta situací, kdy se nosorožci dostali moc blízko ke mně, přitom o mně při stopování nevěděli. Hrozilo, že se vyplaší, začnou pobíhat a že to vezmou přese mě. V oblasti se vyskytuje taky nosorožec dvourohý, ten na to, co ho vyplaší, spíš útočí. V terénu je prostě potřeba předvídat.
Navíc tam nežijí jen nosorožci.
Ano, pracuji v rezervacích, kde se vyskytují i lvi. Tam se pohybuji jenom v autě a v okruhu maximálně padesáti metrů od něj. I tak člověk musí dávat pozor, lev může být schovaný ve vysoké trávě. Taky nerada potkávám slony, hlavně v noci. Často pracuji až do šera, protože nosorožci jsou aktivní až do soumraku. Někdy mi pak trvá i hodinu a půl, než dojedu zpátky do kempu. Sloni přitom v noci rádi chodí po cestách, které jsou pro mě jedinou přístupovou trasou. Nejsou nadšení, když je chcete vyhánět...
Jsou nosorožci tuponosí, kterých je dnes na světě asi dvacet tisíc kusů, podobně ohrožený druh jako nosorožci Cottonovi?
Tak tomu bylo na přelomu 19. a 20. století. Tehdy přežívalo posledních asi 20 až 50 zvířat. Byla to doba, kdy do Afriky přijížděli bílí lovci, kteří vybíjeli všechna velká zvířata a málem tehdy vylovili i nosorožce tuponosé. Na poslední chvíli ale v Jihoafrické republice založili rezervaci a začali tyto nosorožce chránit. Nosorožci se rozmnožili a byli odvezeni na původní místa výskytu nebo do zoo. Dnes je to vlastně nejpočetnější druh nosorožců.
To samé by se tedy mohlo podařit i u nosorožců Cottonových...
Sice je jich už málo, ale naděje umírá poslední. Pořád věřím, že se to povede.
