Něco podobného zkusil jako první v zemi. Jeho životní funkce při pobytu v mrazu monitorovali také vědci z Technické univerzity Vysoké školy báňské Ostrava. „Na nic si nestěžoval a byl v pohodě,“ řekl ČTK Zdeněk Slanina, který na pokus dohlížel. Šimíček poté, co opustil komoru, musel chvíli cvičit a lékař mu kromě pobytu v teple naordinoval také zvýšený přísun tekutin, protože jeho tělo bylo při osmihodinovém pobytu v extrémních podmínkách dehydrované.
„Chtěl jsem to zkusit celých patnáct let, ale nebyla k tomu příležitost,“ řekl před pokusem Šimíček k nápadu nechat se zavřít na několik hodin do kryokomory, v níž jinak lidé tráví maximálně několik minut.
I po dlouhých hodinách strávených ve stostupňovém mrazu si občas postěžoval, že je mu ve spacáku až horko. Na pobyt v extrémním mrazu se totiž důkladně vybavil, zabalil se do několika vrstev i spacáků. Některé části výstroje však na nejnovější vybavení nevypadaly. Na nohou měl například staré oteplovací kalhoty.
„Na nohy mi bývá zima málokdy. Důležité je, aby bylo v teple tělo a tam mám kvalitní péřovou bundu,“ komentoval to dobrodruh.
Podobně vysvětlil i staré tlusté vlněné ponožky, které si oblékal. „To je známá věc, že nejvíce zahřejí ponožky upletené od maminky.“
Šimíčka po celou dobu jeho pokusu sledovali odborníci z Technické univerzity Vysoké školy báňské Ostrava. Kromě okolní teploty a té uvnitř Šimíčkova spacáku měřili například množství kyslíku v komoře i okysličení krve.
„Šlo o to dokázat, že připravený člověk dokáže přežít prakticky cokoliv. Takové teploty, jako jsou v poláriu, nikde na světě nejsou. Nejmenší jsou snad kolem minus osmdesáti stupňů a tady je zhruba o dalších 40 méně,“ uvedl anesteziolog Lubomír Šmuk, který celý pokus bedlivě hlídal.
