Fanoušci ke sportu neodmyslitelně patří. "Vždyť pro ně se fotbal (hokej, basketbal, atd.) přece hraje," zní oblíbená fráze funkcionářů.
Tak proč jich chodí v porovnání s Evropou fandit tak málo? A proč se veřejnost dívá na fanoušky skrz prsty? Odpovědi na otázky kolem života na tribunách hledal jeden z vůdců kotle fotbalové Sigmy vystupující pod přezdívkou Metla_lidstva.
Jak jste se k Sigmě dostal?
Na fotbal mě přivedl děda. Stával jsem tam, kde je dnes levý dolní roh jižní tribuny, mezi starými dědky. Zažil jsem ještě Real Madrid a Juventus a od té doby fandím. Nedokážu to určit časově, ale odmalička jsem na Sigmě nějak závislý. Děda taky fotbal miloval odjakživa a to mě ovlivnilo. Když mi bylo třináct čtrnáct, začal mě lákat kotel, tehdy ještě býval na východní tribuně na stání. Od svých sedmnácti jsem součástí kotle, posledních pět let jsem ve vedoucí struktuře lidí, kteří rozhodují a vymýšlejí choreografii.
Byl to tedy přirozený vývoj fanouška?
Na začátku jsem si našel na fotbale kamarády, začali jsme jezdit na venkovní zápasy, pak vznikla myšlenka na založení skupiny Ultras 12. Začal jsem se podílet na vymýšlení, přípravě a malování chorea. Logiku to tedy má, ale nemyslím, že každý, kdo odmalička chodí na fotbal, musí skončit v kotli a připravovat chorea. To je o povaze člověka.
Jak hodnotíte atmosféru na Andrově stadionu?
Myslím si, že spousta lidí se nechodí na fotbal bavit. Většina tam spíš řeší svoje osobní vnitřní frustrace, zvlášť v současné špatné době. Já to tak nemám, mně v podstatě na výsledku nezáleží. Je mi jedno, jestli vyhrajeme deset nula nebo dostaneme výprask. Pro mě je podstatné se sejít s kamarády, udělat si zábavu a užít si ji. Ale tak je to v celém Česku, že se lidi nejdou na fotbal bavit, ale vylít si svoje vzteky a stesky.
Zdá se mi, že v Olomouci je negace publika vůči vlastním hráčům silnější než jinde.
Skutečně tu velká negace je. Na hlavní tribuně je to ještě horší, tam se koncentrují takzvaní fotbaloví odborníci. Ale nejsem si jistý, jestli je skutečně Olomouc nejhorší případ v lize. V létě jsem byl na Spartě, když hrála s FK Sarajevo, a bylo to úplně stejné. Seděl jsem v rohu, abych měl výhled na fanoušky hostí. Jako nezaujatý divák jsem viděl Vacka, který nic nezkazil, ale vlastní fanoušci mu spílali, ať táhne a podobně. V Česku je tedy trend nechodit se na fotbal pobavit, ale vylít si zlost.
Je šance tohle změnit?
Kotel v Olomouci může čítat v horších momentech sedmdesát lidí, v lepších momentech sto padesát s tím, že jeho složení je velmi mladé. Velké části fanoušků je kolem patnácti a nemají tak silné hlasy, takže olomoucký kotel je dost tichý, například oproti Opavě. Ta má ve druhé lize zhruba stejně velký kotel, ale je daleko lépe slyšet. Je to tím, že na Sigmě fandí lidi do osmnácti, pak si najdou školu, práci a vrací se ve čtyřiceti až vychovají rodinu.
Zdravě zbláznit ostatní diváky tedy není reálné...
Ne v počtech a složení, v jakém jsme. Ale kolikrát lepší je třicet lidí, kteří budou chtít řvát, než sto padesát, kteří jen stojí. Všichni bychom si přáli, aby lidi kolem nás začali fandit, ale obzvlášť teď, kdy Sigma hraje špatně, se nepřidávají. Jenže teprve když se nedaří, tak hráči fanoušky potřebují. V některých utkáních jsem měl pocit, že se nám to povedlo, ale byla to poměrně výjimečná situace.
Tohle je tedy největší problém olomouckých fanoušků?
Počet to bude vždycky ovlivňovat. Další velký problém je medializace fanouškovství. Veřejnost ho má spojené jen s negativními věcmi a spousta mladších má problém na fotbal jít, protože jsou považováni za špatné. Ale očerňovat fanoušky je celoevropský fenomén, samozřejmě ne vždy je to neprávem. Fanoušci nejsou svatoušci, ale mediální obraz je o hodně horší než realita.
Na lidi, kteří u nás jezdí na venkovní zápasy, se veřejnost často dívá skrz prsty. Proč je to tak jiné v sousedním Německu nebo Anglii?
V Česku se hodně mluví o Anglii a používá se jako příměr, ale to není dobrý vzor, protože tam se fotbal vydal cestou naprosté komercializace. Fanoušci se přesunuli z Premier League do nižších soutěží a na Chelsea nebo Manchester se chodí lidé jen dívat, ale nežijí pro klub. Minulý rok si i sir Alex Ferguson stěžoval, že na United není atmosféra. Když hrála Sigma na Evertonu, tak domácí čtyřikrát zatleskali po gólech, jinak byli slyšet hosté. To, kam anglický fotbal došel, je spíš špatný příklad. Samozřejmě se v Premier League točí obrovské peníze, hráči jsou úplně někde jinde, ale co se týká fanouškovství a zážitku, tak je lepší si zajet do Německa.
V čem se Německo liší?
Kultura jejich fotbalu je jinde než u nás, na rozdíl od Anglie se přesto na zápasech neustále fandí. To, co přijde na Sigmě za celý podzim, je v Německu jeden zápas. Hodně přemýšlím nad mentalitou Německa a pořád mi uniká. Nedokážu pochopit, kde se bere ta síla lidí. Samozřejmě jsou někde jinde ekonomicky, ale na druhou stranu lístek vůči kupní síle vychází podobně jako u nás. Často na našich stadionech zní pokřik Český fotbal pro fanoušky.
Co si pod tím představit?
Spousta fanoušků, kteří se po stadionech aktivně pohybují, mají pocit, že o ně kluby nestojí. Starší fanoušci ze Sigma United, kteří zažili stadion na stání a srovnávají situaci po svém návratu na tribuny, poznali, že se k nim na výjezdech policie nechová jako k lidem. Ochranka je vypružená a při jakékoliv zámince nesmyslně útočí. Všechny fanoušky teď trápí zákaz pyrotechniky. Myslím, že pokud není naházená na plochu, což ani já neuznávám, tak pozvedne atmosféru. A když před pěti lety hořela celá severní tribuna, tak si to všichni pochvalovali a dodneška to Sigma používá ve svých reklamních prospektech. Fotbalu pyrotechnika neubližuje, ale je zde tlak, aby se nepoužívala.
Právě v Německu se před sezonou snažili zástupci fanoušků oficiálně jednat se svazem a ostatními orgány o povolení pyrotechniky. Může doba na otevřenou diskusi přijít i u nás?
Tam byli fanoušci schopni uspořádat demonstraci v Berlíně, přišlo přes deset tisíc lidí a účastnily se kluby z celého Německa. To by se u nás nikdy nestalo, a pokud ano, tak v počtu do dvou set lidí. Tím pádem ani my nevytváříme tlak na svaz, aby s námi komunikoval. Na druhou stranu předminulý rok probíhala jednání s ČMFS. Ze strany klubů zaznělo, že jim pyrotechnika nevadí, ale zákony ji nedovolují používat, takže je to záležitost policie. Jaký bude další vývoj? Očekávám zhoršení represí za kdejakou blbost.
Co otázka bezpečnosti?
Většinou je pyrotechnika bezpečná, a navíc jsou na stadionech hasiči. I v Německu ztroskotala jednání na mrtvém bodě, protože pro policii a hasiče jde o bezpečnostní riziko. Pro policii a svaz by mělo být měřítkem, že v momentě, kdy je odpalovaná tajně, tak se stává nebezpečnou a může se někdo popálit. Kdyby byla legální, stávat by se to nemělo. A už to bude o osobní míře odpovědnosti, a ne o skupině.
Co říkáte na vývoj kolem Sigmy v posledních měsících?
Na tuhle otázku vůbec nechci odpovídat. Sigma sice má letos třetí nejvyšší návštěvnost, pořád jde ale o poměrně nízká čísla v porovnání s okolními státy, tedy s výjimkou Slovenska. Ostatní sporty v kraji jsou na tom daleko hůře.
Čím si vysvětlujete malý zájem a zaujetí lidí o sledování sportu na Hané?
Řekl bych, a platí to pro celou republiku, že ztrácíme hrdost. Hrdost na to, kde jsme se narodili, kde žijeme, máme kamarády, vychováváme děti. Například můj děda se sem přistěhoval, ale vzal Olomouc za své město a byl na něj náležité hrdý. To dnes chybí. Nejsme hrdí na to, že jsme Hanáci. Možná není na co, ale to je jedno, hrdí na to nejsme. Nejsme hrdí na to, že máme Sigmu, a na to, že předvedla spoustu super výsledků, dovezla sem řadu zahraničních týmů v pohárech. Je to vše o hrdosti - nejsme hrdí na to, co jsme a kde jsme.
Velký vzor fanoušků je Polsko, kde ještě před několika lety chodily podobné návštěvy jako u nás, za poslední roky ale zažívá polský sport velký boom. Ekonomicky jsou na tom hůře, ale jsou hrdí, i když také nemají být na co.
V Polsku je výhoda i v tom, že fotbaloví fanoušci byli u toho, když se boural komunismus, a aktivně bojovali s komunistickou policií. I mezi obyčejným lidem vzniklo mínění, že fotbaloví fanoušci nejsou tak špatní. V Polsku média referují o fanoušcích podobným způsobem jako tady s tím, že tam oprávněněji než tady, ale přesto to v lidech zůstalo. Navíc v sobě mají tu hrdost. Těžko říct, jestli to má souvislost s historií, kdy my, jako menší stát, jsme se museli sklonit před nejedním proudem, zatímco oni díky své velikosti a poloze se nemuseli tolik sklánět, a když už museli, tak bojovali.
Jaký je váš nejlepší zážitek spojený se Sigmou?
Asi utkání s Celtou Vigo v evropském poháru. Venku jsme prohráli 4:0, ale doma se to otočilo a vypadalo to, že s trochou štěstí bychom přes ně mohli přejít. To byl pocit, který se hodně blížil vzrušení ze sexu, skutečně nepopsatelné! Ovlivnilo to všechny na stadionu a byla cítit masová hysterie. Podzim minulé sezony od utkání s Brnem byl taky super zážitek. Bylo krásné vidět, jak i tady v Olomouci se fanouškovská obec může zvednout. To, že to v konečném důsledku vede k tomu, že je to ještě horší, tu bylo vždycky. Chvíle, kdy je lépe a kdy hůře, se střídají a s tím se musíme smířit.
Čekal jsem, že zazní i loňský výjezd do Jihlavy, kdy se po letech vydal na venkovní zápas větší počet fanoušků.
Pro mě byla Jihlava spíše obrovské zklamání a jeden z nejhoršího okamžiků v životě. Spousta lidí by nejspíš řekla, že kvůli výtržnostem, které proběhly po utkání. To mě až tak netrápí, považuju to za selhání pořadatelské organizace ČMFS, která zvolila naprosto nevhodný stadion. A osobně si dokonce myslím, že to byl záměr a s něčím podobným počítali. Samozřejmě bylo pěkné vidět tolik lidí, ale pro mě je spíš důležité, kolik z nich fandilo, a těch bylo minimum. Doufal jsem, že tohle utkání lidi trochu zfanatizuje, ale nestalo se.
Co byste chtěl se Sigmou zažít?
Strašně rád bych zažil a jsem si jistý, že nezažiju, kdyby celá tribuna skandovala. Chtěl bych, aby lidi pochopili, že tím skutečně mohou Sigmě pomoct v těch těžkých chvílích. A samozřejmě s tím možná i trochu souvisí to, že když by sem přijel Baník, tak bychom řvali "Co vás tak málo?". Nic z toho ale nezažiju, jsem s tím smířený, a když to vezmu kolem a kolem, užívám si každý zápas. Snažím se sám naplňovat to, že je to zábava, party, a aby to pochopili i ostatní. Někdy to jde, jindy ne.
Dá se říct, že fandění je pro vás životní styl?
Asi se dá říct, že jo. Hodně času z týdne na to člověk myslí. Kolikrát už několik dní dopředu vymýšlí, co by mohlo být za choreo a co přijede za soupeře. Je to asi životní styl. Je to cesta, kterou jsme si vybrali, a neseme si svůj kříž, jako všichni. Jen jsme si našli cestu, která je momentálně mezi lidmi neoblíbená. Třeba za deset let, až budu mít syna a budeme chodit na fotbal, bude naopak hvězda, když bude fanoušek.
