I čtyřicetistupňové vedro musí restaurátor René Tikal vydržet v horkých dnech pod stropem západní kupole olomouckého chrámu svatého Michala. Teď je však při reportáži MF DNES teprve půl osmé ráno, slunce ještě běžně nepřístupná místa plná ohromující krásy nerozpálilo.
V bezmála osmadvaceti metrech nad zemí nás obklopuje záplava zlacených štuků a sochařské výzdoby. Tikal jí s kolegou Martinem Parobkem vrací dávný lesk. V ruce štěteček, postupuje pečlivě centimetr za centimetrem. Všemu nad námi dominuje ohromná nástěnná malba znázorňující Boha Syna.
V západní kupoli sv. Michala |
Cesta k jeho posmutnělé tváři vede přes několikapatrové lešení. Dělníci ho stavěli zhruba měsíc. Hned za vchodem do chrámu se tak tyčí důmyslná a spletitá stavba z ocelových trubek.
Nahoru se dá dostat jedině přes řadu dřevěných žebříků. Odměnou za každou zvládnutou příčku je fascinující a neznámý pohled do chrámové lodi. Hlavní oltář i jeho třímetrový obraz se svatým archandělem Michaelem je téměř nepatrný.
Naopak v bezprostřední blízkosti člověka překvapí či až zaskočí mohutné ozdobné hlavice pilířů či obrovské zlacené tváře andělů. Při pohledu zdola se zdají drobní a vkusní, teď z nich ovšem jde skoro až strach. Člověk si uvědomí, že sem vlastně nepatří. Jeho barokními staviteli určené místo je přece dole.
S restaurátorem Tikalem ale pokračujeme dál. Zastavuji se na druhé straně lešení, pod sebou vidím krásné barokní varhany. Na dosah mám sochy andělů muzikantů, kteří je nahoře zdobí. Někteří sedí za bubínky, další mají v rukou housle. Autoři je detailně propracovali, a tak na ně natáhli dráty symbolizující struny.
Poslední patra lešení jsou celá zaskládaná dřevěnými podlážkami, pod sebe už nevidíme. Jedno z posledních pater je dokonce velmi temné, restaurátor si na práci musí svítit. Jsme v části, kde se strop kostela zužuje do samotné kupole.
Pod vrcholem má vlastní úzký ochoz, podél stěny se táhne nízké zdobené zábradlí. Vedou na něj malá dřevěná dvířka. Jsou otevřená, uvnitř se leskne konec moderního hliníkového žebříku. Ve zdi kostela tak musí být dutina, skrz níž se dá na ochoz kupole dostat.
Na čištění štuků použili restaurátoři i chleba
Zbývá poslední žebřík. Výš už to tady nejde, stojíme u obrazu Boha Syna. Svatomichalský svatostánek má celkem tři kupole, i díky nim jde o jedinečnou stavbu.
„Soustava tří kupolí vypovídá o tajemství Boží Trojice. Východní kupole připomíná Boha Otce, střední Ducha Svatého a západní Boha Syna,“ vypočítává v knize o chrámu bývalý kancléř a archivář olomouckého arcibiskupství Karel Kavička.
Připomíná rok 2006, kdy odborníci v kostele měřili výšku kupolí laserem. Prostřední má v nejvyšším bodě 41 metrů, boční 27,6 metru. V této výšce nyní Tikal pracuje. Obnova kupole vyjde na zhruba pět milionů, hotová má být do konce roku.
Nikdy ve 20. století tady takové lešení nestálo, říká malíř
Ještě před štětečkem museli restaurátoři vzít do ruky vysavač na boj s více než staletou záplavou prachu.
„To byla první fáze naší práce. Od vysávání až po čištění chlebem či různými těsty z mouky. Je to jednoduchá, jemná a velice citlivá metoda. Nepoškodí a nestrhá se nic, co je pod nečistotami,“ přibližuje Tikal. Některé části zlacení či různobarevných maleb se kvůli nim při pohledu zespodu už opticky slily v jeden celek.
Obnovu nástěnných maleb má na starosti malíř Filip Menzel. Pocházejí z podstatné části z let 1896 až 1897, kdy se chrám dočkal velké opravy i výrazného přemalování původních fresek. Také obraz Boha Syna pamatuje konec 19. století, jeho autorem je podle Menzela vídeňský malíř Joseph Dragan.
Také Menzel musel letos v červenci na začátku práce bojovat nejprve se špínou. „Bylo to především hodně znečištěné prachem, 120 let se na to nesáhlo. Nikdy ve 20. století tady takové lešení nestálo,“ přibližuje malíř.
