Leden 1716. Z Olomouce stejně jako ze zbytku Moravy a Čech pomalu odchází smrtonosná morová nákaza. Řádila tři roky. Jen v samotném městě po ní zůstaly odhadem tři tisíce obětí. Na olomoucké radnici však tento měsíc otevírají dopis, jenž navždy změní centrum města a pisateli zajistí nesmrtelnost.
Jeden z nejvýznamnějších olomouckých rodáků a kamenický mistr Václav Render píše radním o svém snu vztyčit na Horním náměstí nebývalý monument.
„Svou výškou a nádherou výzdoby nebude mít rovného“
V té době přitom již na Dolním náměstí dle jeho plánů roste morový mariánský sloup. Stojí tu od roku 1723, Olomouc jím vyjádřila poděkování za konec nákazy. Vznik tohoto díla navrhl Render představitelům města už v říjnu 1715, když mor ještě řádil.
„Ke cti a slávě Boha všemohoucího, Panny Marie a světců... postavím sloup, který svou výškou a nádherou výzdoby nebude mít rovného v žádném jiném městě,“ psal uznávaný mistr radním.
Proč je jen o pár měsíců později žádal o podporu mnohem ambicióznější vize, není dodnes úplně jasné.
„Snad to bylo vědomí, že zamýšlený mariánský sloup nebude dostačovat předsevzetí, které si jeho iniciátoři dali,“ míní s odkazem na Renderův dopis z podzimu roku 1715 Simona Jemelková a Helena Zápalková v knize Sloup Nejsvětější Trojice Olomouc.
Před třemi staletími v místech, kde Trojice zdobí srdce Olomouce, stávala Herkulova kašna a hlavní strážnice. Vedení města ale tentokrát Renderovi napoprvé úplně vstříc nevyšlo. Odmítlo zaplatit jejich přesun. Kamenický mistr se nevzdává, budování sloupu rozjíždí jako vlastní soukromou akci.
„Nakonec se zavazuje, že když nestihne práci dodělat za svého života, odkáže k jejímu dokončení celý svůj majetek,“ přibližuje Jemelková a Zápalková.
Vyjednání o povolení Render s městem úspěšně ukončil v červenci 1716. Poté dělníci přesunuli kašnu a pustili se na ploše zhruba dvou set metrů čtverečních do kopání základů. Sahají do hloubky kolem dvou až dvou a půl metru.
„Plošný rozsah a hloubka základů dovolují předpokládat, že Václav Render měl o podobě budoucího sloupu od počátku zcela jasnou představu a že dnešní výsledný stav se od ní příliš neliší,“ podotýká historik umění Milan Togner v katalogu výstavy uspořádané u příležitosti kompletního restaurování Trojice v letech 1999 až 2001.
Barokní monument se pořád lehce pohybuje
Na přelomu milénia získali odborníci při obnově sloupu pod vedením restaurátora Ladislava Werkmanna řadu cenných dat. Werkmann v katalogu základy Renderova díla označuje jako poměrně mělké. Podzemí náměstí navíc není zcela jednolité.
Václav RenderZe začátku života jednoho z nejvýznamnějších olomouckých rodáků je známé až datum jeho křtu v chrámu sv. Mořice – 31. srpen 1669. Na kamenickou dráhu nastoupil u místního mistra Václava Schüllera, kolem roku 1690 z Olomouce odchází a získává zkušenosti v Kroměříži a Vratislavi. Do Olomouce se vrací v roce 1694, stává se měšťanem a mistrem. Vypracoval se až na velkého konkurenta kroměřížských i vídeňských mistrů. Zanechal po sobě řadu děl. Umírá 3. srpna 1733 ve svém domě v dnešní ulici 8. května na vodu na plicích. |
Stabilitě dvaatřicet metrů vysokého monumentu pomáhá uspořádání podobné pyramidě i široká základna. Sloup se navíc stále lehce pohybuje.
„A to někdy i bez zjevné vnější příčiny, jakou může být průjezd auta či silný poryv větru. Je zřejmé, že konstrukce sloupu je pružná a schopná vyrovnávat drobnější otřesy podloží bez poškození,“ vyzdvihuje Werkmann.
Tuto důležitou schopnost dává Trojici uspořádání pískovcových bloků, z nichž je složená. „Z větší části se tak nejedná o zděnou stavbu obloženou kamenem, jak se doposud předpokládalo,“ upřesňuje restaurátor.
Některé spáry mezi kusy kamene jsou v pravidelných intervalech proložené dřevěnými klínky. I díky tomu se největší sousoší České republiky umí „hýbat“.
Sám Render hotový sloup nikdy nespatřil, zemřel 3. srpna 1733. Životní dílo dobudoval do výšky prvního patra, hotová byla vnitřní kaple a část sochařské výzdoby. Slib daný Olomouci mistr dodržel. Ve čtyřiašedesáti letech zemřel svobodný a bezdětný, všechen majetek odkázal na dokončení Trojice. Celkem šlo o téměř jedenáct tisíc zlatých.
„Získaný obnos vytvořil základ nadace pro budování sloupu. V následujících letech, byť spíše sporadicky, bylo základní nadační jmění doplňováno i z odkazů olomouckých měšťanů,“ píše Togner.
Do dokončení sloupu v květnu 1754 na něm pracovala řada kameníků a sochařů. Budování pozdržela prusko-rakouská válka, v letech 1741 až 1744 tak na náměstí stálo pořád jen torzo kamenného kolosu.
Zlom přišel v roce 1745, když na stavbu našla peníze přímo radnice a uzavřela smlouvu s moravským sochařem Ondřejem Zahnerem. Za úkol dostal zbývající sochařskou výzdobu, zaručil se za ni celým majetkem. Sloupu se věnoval až do své smrti v roce 1752. Mimo jiné po něm zůstaly monumentální postavy svatých, každá měří bezmála tři metry.
„Sochařská výzdoba olomouckého sloupu patří nejen k nejlepším Zahnerovým pracím, ale je i vyvrcholením moravského sochařství první poloviny 18. století,“ hodnotí Togner.
Jedovaté zlacení soch stálo mistra zdraví
Kromě soch a reliéfů z mladějovského i maletínského pískovce zdobí sloup zlacené měděné plastiky.
Na vrcholu je to Nejsvětější Trojice. Tvoří ji postavy Boha Otce, Ježíše Krista a symbol Ducha svatého s roztaženými křídly před sluncem. Doplňuje ji oblak, zeměkoule, malý anděl a archanděl Michael se štítem a mečem.
Vznikla v dílně olomouckého zlatníka Jana Šimona Forstnera, poté následoval na konci čtyřicátých let 18. století i níže umístěný výjev Nanebevzetí Panny Marie.
„Toto sousoší, původně plánované jako kamenná kompozice, bylo po dobrých zkušenostech s vrcholovou skupinou také vytvořeno kovotepecky,“ podotýká v katalogu výstavy restaurátor Ivan Houska.
Zlatník Forstner před téměř třemi sty lety plastiky seskládal z mnoha dílů, vystřihl je z měděného plechu o tloušťce v rozmezí jednoho a půl až dvou a půl milimetru. Poté je pozlatil v ohni.
Jde o metodu používanou už ve starověku, vzniká tak nejodolnější zlatá ochrana. Je však vykoupená nutností použít prudce jedovaté látky jako kyanid či dusičnan rtuťnatý.
„Samotné zlacení spočívá v žíhání měděného předmětu potíraného amalgamem zlata, tedy směsí zlata a rtuti. Může při tom dojít k vdechnutí jedovatých rtuťových par. Je ostatně známo, že závěrečná povrchová úprava plastik čestného sloupu Nejsvětější Trojice stála nakonec Jana Šimona Forstnera zdraví,“ připomíná Houska.
Stokilové plastiky drží na sloupu nosníky zalité olovem
Nad Horním náměstím drží stovky kilogramů mědi nosníky z kovaných hranolů. V kameni jsou zalité olovem. Na svém místě plastiky vydržely až do kompletní obnovy sloupu v letech 1999 až 2001. Tehdy je odborníci sundali kvůli nutným opravám.
Render do sloupu i v návaznosti na jeho okolí vložil na první pohled také neviditelnou barokní symboliku. Navazovala na antickou a středověkou magii čísel.
„Dominantní roli zde hrála trojka a její násobky. Sloup Nejsvětější Trojice má tři pořadí, na nichž je umístěno osmnáct soch světců, dvanáct plastik světlonošů a šest reliéfů. Jeho dřík nese uprostřed tříčlennou skupinu Nanebevzetí Panny Marie, vrchol korunuje trojiční sousoší,“ dokládá bývalý ředitel Muzea umění Pavel Zatloukal v knize Sloup Nejsvětější Trojice Olomouc.
Kouzlení s čísly ještě není u konce. Zatloukal dodává, že se pro Horní náměstí už v minulosti plánovaly tři kašny, navíc Herkulova zachycuje bájného hrdinu při plnění třetího z dvanácti úkolů. „Dále dvanáct měsíců má i kalendářní rok, jemuž je věnován orloj,“ uzavírá Zatloukal.
Morový, či čestný? Chyták do historického kvízuMohl by to být historický chyták do televizního kvízu. Patří k olomouckému sloupu Nejsvětější Trojice, jehož stavba začala krátce po morové epidemii, přízvisko „morový“? Správná odpověď je ne. Prémiové body by ale získal soutěžící, který by doplnil, že ještě v 18. století ke sloupu takové pojmenování patřilo. Navíc až do dneška stojí na památce UNESCO takové sochy, které by na správném morovém sloupu být měly. Autor Trojice Václav Render však rozhodl jinak. Sloupy vybudované k poctě Panny Marie či jiných světců se v evropských městech objevují už ve středověku. Zvyklosti, podle nichž je dávní mistři navrhovali, významně změnily morové epidemie, které drancovaly Evropu v letech 1679 až 1680 a 1713 až 1716. Na tehdy nových sloupech se zjednodušeně řečeno začínají objevovat sochy, které by si tu nikdo před morovými ranami nedokázal představit. „Podstavce zaplňují zástupy orodujících světců. Nejen morových a ochranných patronů, ale často také světců svázaných s konkrétním místem, objednavatelem či mecenášem. Po vzoru císařského dvora se vedle mariánských sloupů začínají stavět i monumenty zasvěcené Nejsvětější Trojici,“ vysvětlují Simona Jemelková a Helena Zápalková v knize Sloup Nejsvětější Trojice Olomouc. Dominanta Horního náměstí tuto „morovou charakteristiku“ splňuje. Na podstavci najdeme mimo jiné svatého Mořice coby patrona hlavního olomouckého farního chrámu či svatého Jana Sarkandera, jenž patří k hlavním patronům olomoucké diecéze. Lidé ho jako mučedníka uctívali už v Renderových časech, prohlášen za svatého byl až v roce 1995. Přesto olomoucký sloup přízvisko morový nenese. Rozhodl o tom sám Render. „Je zřejmé, že původní koncepce morového a čestného sloupu byla postupně opuštěna. Ve své závěti již Render píše o sloupu výhradně jako o čestném,“ podotýkají Jemelková se Zápalkovou. |
