I když od počátku sídlí na Kopečku, přeci jen její kořeny sahají až do centra Olomouce, konkrétně do Smetanových sadů. Na začátku 50. let totiž právě tady začal fungovat provizorní zookoutek. Tvořilo ho několik ohrádek, uvnitř byli jeleni, srnci, pávi, párek bažantů a v klecích andulky.
Do parku však kvůli zvířatům vyrážely zástupy lidí, a tak se začalo plánovat rozšíření. Již v roce 1951 vypracoval tým z odboru přírodních věd tehdejšího krajského vlastivědného muzea několik studií o možnostech založit skutečnou zoo. Od března 1952 plány rozpracovávala speciální komise. Jedním z prvních úkolů bylo rozhodnout, kde ji vybudovat.
Historie Zoo Olomouc |
„Kromě umístění ve Smetanových sadech padl i návrh na okolí hejčínského cukrovaru. Na základě krajinářských, klimatických, geologických a dopravních výzkumů však byly vybrány plochy bývalého panství kláštera Hradišťského na Kopečku,“ popisuje Milan Kořínek a spoluautoři v knize Zoo Olomouc včera a dnes, vydané před deseti lety k 50. výročí otevření zahrady.
Na Kopečku se tak začíná kácet les, vznikají první cesty, dělníci kopou nádrž pro rybník.
„Původní výběhy byly vybudovány za pomoci mnoha nadšenců především ze dřeva vytěženého přímo v areálu,“ doplňuje Kořínek.
Olomoučanům se budování zoo na Kopečku nejdříve nezdálo
Upozorňuje, že Olomoučané zpočátku vizi o zoo na Kopečku moc nevěřili, nezdála se jim především vzdálenost od města. „Později se ale ukázalo, že bylo vybráno nejlepší místo. Nejvíce pak byl odsuzován chov zvěře v zajetí, mnozí jej označovali za týrání,“ líčí Kořínek. Při nejrůznějších besedách s odborníky se však podle něj podařilo postoj veřejnosti změnit.
Při slavnostním otevření v červnu 1956 pracovalo v zoo 17 lidí. Valná část z nich ovšem neměla odborné zoologické vzdělání. „Byli to především nadšenci s vřelým vztahem ke zvířatům,“ vysvětluje Kořínek.
Vstupenka tehdy stála jednu korunu. Lidé si za ni mohli prohlédnout především zvířata z Evropy: jelena, srnce, vlka, deset mývalů, lišky, dikobraza, ptáky a údajně i černého kozla. Celkem bylo v zoo 86 kusů zvěře ze dvanácti živočišných druhů.
„V závěru 50. let zoo již chovala zástupce několika zajímavých a exotických druhů. Například paviána, kakadu, makaka či velblouda,“ vypočítává Kořínek.
Zvířat přibývalo, na stavbu výběhů ale nebyly peníze
Zvířat ovšem ze začátku přibývalo rychleji, než pro ně lidé stačili stavět výběhy. V zimě tak některá dokonce pobývala v kancelářích zahrady.
„Nezřídka se stávalo, že během velmi krátké doby bylo třeba vybudovat zařízení náročná jak na peněžní prostředky, tak na pracovní síly,“ podotýká Kořínek. Financí měla olomoucká zoo tehdy stále málo, často proto vznikaly pouze provizorní stavby.
Prvním ředitelem zoo byl od března 1956 Václav Roubíček, doktor přírodních věd, původním povoláním středoškolský profesor. „Bojoval s tehdejší byrokracií, nedostatkem zaměstnanců i financí,“ shrnuje Kořínek. Z čela zahrady Roubíček odchází v říjnu 1959, později působí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého.
V době jeho odchodu visí nad zahradou pověstný Damoklův meč, hrozí jí zánik. O zrušení zoo nejprve rozhodlo ministerstvo školství, kontroloři z olomoucké radnice mu dávají za pravdu. Ze všech tehdejších jedenácti zoo v zemi měla podle nich nejnepříznivější podmínky pro další existenci.
Úředníci jí mimo jiné vytýkali příliš velkou vzdálenost od Olomouce, nedostatek exotických atraktivních druhů i nízký počet zvířat.
„Dovoz zvěře je omezen, zdaleka nestačí pokrýt potřebu všech zoo. Při přidělování jednotlivých kusů zvěře je Olomouci přidělována jen ta, o kterou jiné zoo nemají zájem. Takže do budoucna není možno počítat s rozšířením zvěře o zajímavější druhy,“ konstatovali kontroloři.
Kontroloři nevěřili, že do zoo bude chodit stále více lidí
Na zoo jim vadila i nízká návštěvnost a nevěřili, že se zlepší. Navrhli proto zvířata přesunout do zoologického koutku přímo v Olomouci. Z plánů nakonec sešlo, zoo zůstala.
Začátkem 60. let se situace uklidňovala. Po Roubíčkovi zahradu 15 let vedl Jaroslav Rychlý. Během té doby vznikly významné stavby. Mimo jiné i obří voliéra, jejíž jedinečnou konstrukci obdivovali i zahraniční odborníci, či vyhlídková věž, která je dodnes třicetimetrovou dominantou zoo. Areál se rozšířil i o nové dílny, garáže, sklady či parkoviště. Jaroslav Rychlý musel odejít v polovině 70. let z politických důvodů.
Budování zoo stále pokračuje. Vedle nových pavilonů se v posledních letech přeskupuje i její celkové uspořádání. Sedmnáct dosavadních výběhů se postupně mění v safari rozdělené na pět tematických areálů. Dohromady zaberou kolem 19 hektarů. Mezi volně pobíhajícími zvířaty projíždí turistický vláček s návštěvníky. Pohled, nad kterým by se prvních sedmnáct zaměstnanců i s ředitelem Roubíčkem asi hodně podivilo...
