Josef Engliš (vpravo) před letounem Lockeed Electra.

Josef Engliš (vpravo) před letounem Lockeed Electra. | foto: archiv P. Engliše

Baťovi pečoval o letadla včetně slavné Electry, pak s ním obletěl svět

  • 0
Leden 1937. Olomoucký rodák Josef Engliš odlétá s legendárním obchodníkem Janem Antonínem Baťou na cestu kolem světa. Coby excelentní mechanik má na starosti Baťova letadla. Jeho zatím nezveřejněné vzpomínky a fotografie teď vychází knižně, autorem je Englišův vnuk.

Bezmála osmdesát let byly vzpomínky šéfa Baťových letadel cenným a soukromým dědictvím jeho potomků. Teď jeho vnuk, olomoucký architekt Petr Engliš podstatnou část rodinného archivu vydává jako knihu.

Archiv šéfa Baťovy letky

Hlavním motivem je předválečná cesta Jana Antonína Bati kolem světa. Architektův dědeček Josef Engliš ho doprovázel coby špičkový letecký mechanik a šéf leteckého oddělení baťovského impéria.

Kniha na více než dvou stech stranách přináší mimo jiné doposud nepublikované deníkové zápisy a fotografie. Dědečkův příběh provází pětašedesátiletého architekta Engliše od dětství. V úctě k Baťově dynastii vyrůstal.

„Narodil jsem se ve Zlíně, žili jsme v Otrokovicích na letišti v jednom z baťovských domků. Doma byl Baťa neustále na přetřesu,“ vzpomíná architekt. Už jako kluka ho dědečkův rozsáhlý archiv fascinoval. „Od malička jsem v těch starých albech a materiálech listoval,“ popisuje Engliš.

V letectví patří Josef Engliš ke statečným průkopníkům

Na první pohled je jasné, že na svého dědečka, narozeného v Olomouci koncem října 1896, vzpomíná rád a s úctou. Byl to ctěný, vážený člověk. A především odborník, jenž žil pro létání.

„Byla to zajímavá osobnost. S letectvím začínal za první světové války, patřil k průkopníkům. Po válce nastoupil do Hlavních leteckých dílen olomouckého leteckého pluku. Byl perfektní mechanik, a proto ho Jan Antonín Baťa přetáhl k sobě do Zlína,“ líčí Engliš.

Jeho předek stanul v čele Baťova leteckého oddělení, dohlížel na všechna jeho letadla. Přes padesát sportovních, nákladních či osobních strojů muselo - ostatně jako vše u Baťů - šlapat jako nejspolehlivější hodinky. A o to už se Josef Engliš uměl postarat.

„Dědeček byl vždy hrdý na to, že si snad jako jediný mohl dovolit říct Baťovi ne. A to v tom smyslu, že když řekl, že toto letadlo dostane nový motor, anebo končím, tak se pro něj ještě ten den letělo třeba do Londýna. Všichni totiž věděli, že to jako expert neříká jen tak, ale že to je opodstatněné,“ vybavuje si Engliš.

Letectví se za první republiky překotně rozvíjelo. Obor, jehož začátky jsou spjaty s nepopiratelnou dávkou fandovství a laického nadšení, se profesionalizovalo. Architektův dědeček na tom měl podíl.

„Vydání knihy beru - byť in memoriam - pro mého dědečka jako určité zadostiučinění za to, co udělal pro české letectví,“ říká architekt.

Nejrozsáhlejší kapitola knihy, jež se v knihkupectvích objeví teď v září, patří jednomu z vrcholů Englišovy kariéry. Legendární cestě J. A. Bati kolem světa. Cílem byly nové mezinárodní kontakty a obchody.

Tehdy špičkový letoun Lockheed Electra 10A za nimi vyrazil šestého ledna 1937. V posádce kromě významného průmyslníka nechyběl ani šéf jeho leteckého oddělení.

Letoun za čtyři měsíce spálil téměř 20 tisíc litrů paliva

„Diskutovali jsme, jak knihu pojmout. O Baťovi toho už bylo a ještě bude napsáno hodně, takže je to částečně biografie mého dědečka. Je tu ale i popis cesty kolem světa z jeho pohledu a další podrobnosti. Vyplňujeme tím určitou mezeru v literatuře,“ je přesvědčen mechanikův vnuk.

Lockheed L-10A Electra

Šlo o celokovový jednoplošník s dvěma motory, každý o výkonu 313 kW.

Maximální rychlost byla podle výrobce 350 kilometrů za hodinu. Do nádrží se vešlo 732 litrů benzinu a 52 litrů oleje. Spotřeba na hodinu letu činila 160 litrů benzinu. Při rychlosti 300 kilometrů v hodině letadlo spotřebovalo maximálně 500 gramů benzinu na jeden kilometr.

Mělo zatahovatelný podvozek, vrtule s měnitelným úhlem náběhu a na přídi reflektory pro noční přistávání. Letoun již disponoval vzdušným zařízením na odmrazování ploch a kormidel.

Zdroj: Letadlem kolem světa

Čtenáři se tak budou moci mimo jiné seznámit s dodnes zajímavými záznamy o průběhu letu, vzdálenosti či spotřebě benzínu. Letadlo ho během čtyřměsíční cesty při průměrné rychlosti 289 kilometrů v hodině spálilo téměř dvacet tisíc litrů. Electra zavítala například do Benátek, Káhiry, Bombaje, Singapuru, Hongkongu či Los Angeles. Zpět do Otrokovic se vrátila prvního května 1937.

Englišův předek byl pro Baťu cenný i při plánování mezinárodních kontraktů. Při popisu letišť, na nichž výprava přistála, se zaměřil i na to, zda by tu v budoucnu mohly přistávat i ostatní stroje Baťova „letectva“. Tentokrát už ale se zbožím.

Za vydáním knihy stojí dle architekta Engliše souhra šťastných náhod. Nejzásadnější byl vloni na podzim okamžik, kdy se jeho sestřenice ve Zlíně vypravila na prezentaci knihy z vydavatelství, jež se zaměřuje na osudy významných Baťových spolupracovníků.

„V diskuzi se pochlubila, co má v rodině,“ usmívá se architekt. Na mysli má především kolem patnácti centimetrů silné rodinné album, plné dědečkových fotografií, zápisků a dobových novinových výstřižků o cestě kolem světa.

Lockheed Electra

„Nakladatel projevil zájem. Když jsem ukázal, co všechno v archivu máme, trochu mu klesla čelist,“ vypráví pobaveně Engliš.

Od vydání díla s názvem „Letadlem kolem světa“ tehdy architekta dělil zhruba rok práce. Ve spojitosti s knihou a dědečkovým příběhem ale architekta Engliše čekal i jeden nečekaný životní okamžik.

Předehrou je pro něj ovšem už 4. duben 1937. Baťovo letadlo muselo s částí posádky kvůli špatnému počasí a chybě letiště nouzově přistát v Chicagu. Vyvázli jen s odřeninami, letoun Electra byl však zničený. „Baťa okamžitě zakoupil letadlo stejného typu, cestu s ním podle plánu dokončil,“ doplňuje Engliš.

Nyní se vraťme do současnosti. Čeští fanoušci letectví totiž před časem právě tento „náhradní“ stroj v zámoří objevili. Dokonce v letuschopném stavu. Koupili ho, zrekonstruovali a na konci letošního května s ním přiletěli do České republiky. Architekt se s nimi potkal na leteckém dni v Pardubicích, od životního zážitku ho dělil jen krok.

„Mohl jsem se posadit do sedačky, na níž dědeček vedle pana Bati za letu sedával. Byl to pro mě neskutečný zážitek. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že to letadlo uvidím, sáhnu si na něj a posadím se v něm. Už pro mě představovalo něco vzdáleného z oblasti historie. A najednou bylo přímo tady,“ usmívá se architekt, oči mu září.

O obsahu poslední kapitoly knihy bylo rozhodnuto. Příběh jeho dědečka po bezmála osmdesáti letech uzavírá návrat jím opečovávaného letadla domů.