Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Lidi už nevnímám, z parků je peklo. První půlmaraton byla bolest i nadšení

  17:23aktualizováno  17:23
Věděl jsem, že tohle bude bolet. Ale netušil jsem, že tak moc. Při svém prvním půlmaratonu jsem v ulicích Olomouce vyčerpal veškeré síly, ale nelituji. Byť si nepamatuji všechno a byly chvíle, kdy jsem to chtěl vzdát. Díky podpoře blízkých jsem závod dokončil. Byla to bolest a nadšení i absolutní dno, ale i překonání sebe sama.

Redaktor MF DNES Michal Poláček (na snímku vpravo spolubojovník na trati Petr Plaček) v cíli svého prvního půlmaratonu, který běžel 25. června v Olomouci. | foto: archiv autora

Poslední minuty do startu. S kamarádem a trenérem olomouckého fitness Sclep Gym Martinem Urbanem stojíme v davu více než šesti tisíc běžců. Martin plánuje pokořit 21 kilometrů za méně než dvě hodiny. Sám se na to ale po zhruba třech měsících tréninku necítím. Oprávněně.

Pro vytrénovaného Martina není prolomení dvouhodinové hranice problém, už má zkušenosti. Letos se však slíbil postarat o mě. Je smířený, že vlastní osobní rekord nepřekoná. Bude můj tahoun a podpora. Ukáže se, že nezbytná.

Pohled na půlmaraton

Je odstartováno. Spousta lidí se v pestrobarevné mase běžců usmívá, se známými si přejeme hodně štěstí. Navzdory více než třicetistupňovému vedru se těším. Elitní běžci z první řady jsou už na trati, my se Horním náměstím posouváme ke startovní čáře. Než ji překročíme, uplynou čtyři minuty.

Nejprve je vše úžasné. Mám i energii prohlížet si z nezvyklé pozice město a usmívat se na diváky. Prohodil jsem k Martinovi, že se mi běží dobře. Zasmál se a věděl proč. Nechval závodu před cílem.

Úžasní diváci s hrnci i hadicemi

Běžci z minulých let vysoce oceňují atmosféru a fanoušky u trati. Musím se k nim přidat. Vybavuji si diváky v okně v Dobrovského ulici, jak na povzbuzení mlátili do hrnců či lidi na severu Olomouce, kteří vyprahlé závodníky kropili vodou ze zahradních hadic. Skandování, pískání, tleskání a motivující pokřiky. A hlavně děti, jež nadšeně natahovaly dlaně, aby si s nimi běžci plácli.

Za sebou jsme měli kolem deseti kilometrů, já i překonání první krize. Díky tréninku jsem věděl, že přijde a jak ji odehnat. Že bude následovat boj o každý krok, jsem nečekal.

Začalo to v Lazecké ulici. Necelé dva kilometry běhu směrem na sever a po otáčce zpět na jih do centra. Přistihl jsem se, že toužebně vyhlížím místo, kdy budu moci vyrazit do protisměru. Diváci ze zahrádek restaurací statečně povzbuzovali, pomalu jsem je ovšem přestával vnímat.

Nemilosrdně rovné ulice

Řada závodníků je nadšená ze Smetanových sadů, pro mě se staly peklem. Před závodem bych nevěřil, že budu uvažovat, že ho vzdám. U parku ta chvíle přišla. Nebýt Martina, nejsem si jist, jestli by teď bylo o čem psát.

Do hlavní promenády, kde stála Rudolfova alej, se vbíhá po 14. kilometru. Sil ubývalo. Pohled na rovný, do daleka se táhnoucí úsek na mě dopadl jako závaží. Běžet klikatými ulicemi je výhoda. Nevidíte, co a kolik toho máte před sebou. Tady se půlmaratonská výzva rozvinula naplno. A nemilosrdně.

Občas přecházím do chůze, jinak to nejde. Martin mě tvrdě nutí do běhu, lidé povzbuzují a opětovné rozběhnutí odměňují potleskem. Cítím se a vypadám strašně. Manželka a přátelé, kteří mě v parku viděli, mi později řekli, že o mě měli strach. Nedivím se jim.

Na konci Smetanových sadů mě zabolelo pomyšlení, že ještě musím k nádraží a teprve od něj přes Masarykovu třídu a Dobrovského ulici do cíle. V tu chvíli mi nádraží připadalo nedosažitelné jako Grónsko. Na nohách mě drželo už jen Martinovo nesmlouvané hecování a pocit, že nesmím zklamat blízké.

Rozmazané vzpomínky na cíl

Z poslední třetiny závodu mi v paměti uvízly jen útržky. Povzbuzení od neznámých běžců, kteří mě předbíhali, lahve minerálky, jež jsem na sebe vyléval u občerstvovacích stanic a také znepokojivé scény, kdy záchranáři přímo u trati ošetřovali běžce, kteří už nemohli. Horko si vybralo svou daň.

Poslední dva kilometry. Trošku jsem pookřál. Dlažba v jádru města dala nohám zabrat, už slyším hukot na Horním náměstí. Vbíhám na něj, cílovou rovinku vidím ve vzpomínkách rozmazaně.

Martin mi zvedá ruku, ve vítězném gestu vbíháme do cíle. Čas 02:21:49. Vím, že to stálo za to. Síly naplno si to uvědomit se mi ale vrátily až v neděli.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.