Když Marcele Matouškové z Prostějova v roce 2004 končila mateřská dovolená, přemýšlela, co dál. Vyučené prodavačce se zpátky mezi regály nebo za prodejní pult moc nechtělo. Nuda. Tak vzala práci na úklidu a dostala se i na stavby, kde dávala do pořádku nepořádek po dělnících.
Nastartujte svou kariéruNajděte si práci, která Vás bude opravdu bavit. Každý den žhavé pracovní nabídky na jobDNES.cz. |
„To byl první krůček,“ říká nyní sedmatřicetiletá sympatická žena. To, co se za dalších pár let naučila, je obdivuhodné. Nyní šplhá po střechách, lepí izolaci, pokládá tašky nebo pomáhá tesařům. Zvládne klempířské řemeslo, z části i zednické práce a na stavbě se nelekne ani fyzické námahy.
„Když jsem začala dělat úklid staveb pro známého, poprvé jsem se dostala i na střechu. Než se položí lepenka, musí se například rovná střecha pečlivě zamést. Ze začátku jsem se bála, ale známý mě hecoval a postupně jsem si zvykala, lezla výš a výš a dovedla překročit větší vzdálenosti. Zjistila jsem, že to vůbec není tak hrozné,“ vzpomíná Marcela Matoušková.
„No a když ve firmě občas někdo vypadl a potřebovali záskok, tak jsem přiložila ruku k dílu. Šlo mi to a šéf řekl, že to se mnou zkusí nastálo,“ dodává o tom, jak získala zaměstnání plnohodnotné stavební dělnice.
Některým se žena na stavbě nelíbí, záminkou byly i plavky
Na stavbách pochopitelně budí velký rozruch. „Ze začátku jsem byl překvapený a vůbec jsem nechápal. Myslel jsem si, že to je někdo z rodiny. A najednou jsem viděl, jak leze na střechu. Je to rarita, ale je moc šikovná a rozhodně je vidět, že ji práce baví,“ svěřil se například Igor Husár z Kobylniček na Prostějovsku, kde Matoušková opravovala krytinu.
Bohužel to není pravidlem. „V Kroměříži jsme dělali rovnou střechu a bylo strašné vedro. Jsem zvyklá pracovat v plavkách, spolupracovníkům to nevadí, ale majitel byl proti. Přiletěl a musela jsem si vzít vestu. Pak mě neustále sledoval a kontroloval, jak navrtávám skoby. Bylo jasné, že je proti tomu, aby ženská byla na stavbě, a plavky byly jen záminka,“ pokývá hlavou Matoušková.
Každopádně nelituje. V pokrývačském a klempířském řemeslu je téměř dokonalá. Umí zalaťovat krovy, založit a pokrýt střechu. Dovede si změřit plech, v dílně ho ohnout a přibít na místo.
„Baví mě to a hodně jsem se naučila. Není to jednotvárná práce, je to pokaždé něco jiného. Musíte přemýšlet, jak to udělat nejlépe. Jednou jsme dělali fasádu, a tak se mi stalo, že jsem lepila kachličky. To jsem hned zužitkovala doma. V koupelně jsem shodila staré obklady a nalepila nové. Sama jsem to i zaspárovala,“ líčí.
Svou profesi musela kvůli slohovce dcery potvrdit i učitelce
Práce venku má samozřejmě i své nevýhody. Třeba v Hodonicích na jižní Moravě na střeše sladoven, extra vysoké budově, to bylo opravdu utrpení, podobně jako na čtyřpatrové škole u vlakového nádraží v Prostějově, kde je navíc šikmá střecha.
„Tam jsme se samozřejmě museli jistit lanem. Nebo jsme v Uničově dělali v extrémních mrazech. Tehdy bylo minus 15, hořel termín a museli jsme na střeše přivrtat trapéz,“ vzpomíná a hned vysvětluje.
„To je takový plech a tehdy to bylo opravdu hodně kruté. Kolikrát se stane, že přijdu domů a padnu, ale když člověk musí, tak musí. Nemohu utéct ze stavby a práci nechat na druhých,“ vysvětluje.
Její šéf Vladimír Ciml je naprosto spokojený. „Zprvu se bála vylézt na žebřík, ale teď už dělá i na laně. Naučila se svařovat fólie, umí klempířskou. Do všeho se pustila s vervou. Jsem s ní spokojený. Moc neodmlouvá,“ říká žertem Ciml.
Na to, že její přítomnost na střeše lidi překvapuje, si Marcela Matoušková již zvykla.
„Ale mám z toho radost, že mi to jde i v tomto oboru. A i rodina si zvykla. Dcera o mně jednou psala slohovou práci a vzala si mě za vzor, což mě strašně potěšilo. Učitelka jí to ovšem moc nevěřila. Když jsem ji jednou potkala na ulici, musela jsem jí všechno potvrdit,“ směje se.
