Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Od tragédie v kouři po odcházení. Mých 30 let u olomouckých hasičů

  7:31aktualizováno  7:31
Od zásahu, při němž byl svědkem tragédie, kdy se udusila tříletá holčička, uplynulo třicet let. Celou tu dobu se velitel olomouckých hasičů Milan Páleník snažil, aby se podobné případy neopakovaly. Předsevzetí, které si dal v roce 1985, se držel do letošního října. Nyní odchází do důchodu.

Milan Páleník sloužil u olomouckých hasičů 31 let. Dosáhl hodnosti majora, většinou působil ve velitelských funkcích. Nyní odchází do penze (říjen 2015) | foto: Miloslav Jančík, MF DNES

Milan Páleník ještě zažil časy, kdy hasiči k ohni vyjížděli s nadsázkou jen v kravatě a v přilbě bez jakéhokoli ochranného obleku. Teď, po více než třech desítkách let služby u olomouckých profesionálů, odchází coby velitel jejich stanice do důchodu. U požáru zasahoval ještě na konci září.

Na závěr kariéry si nejvíce pochvaluje fakt, že si společnost začala hasičů zase vážit. Výrazně tomu pomohly i povodně v roce 1997. „Vojenskými tatrami jsme projížděli sídliště, voda sahala po kabinu. Do člunů jsme si podávali děti, zachraňovali jsme zvířata. To bylo velmi emotivní, na to budu asi nejvíce vzpomínat,“ líčí Páleník v rozhovoru pro MF DNES.

Co vám bude po 31 letech služby nejvíce chybět?
Kolektiv chlapů. Těch 31 let jsem strávil převážně v řídicích funkcích a po celou tu dobu jsem pracoval s kolektivem. Ten mi bude chybět nejvíce.

Jaké nejsilnější momenty si z mnohaleté práce odnášíte?
Byla jich řada. Měl jsem – nechci říct štěstí – ale spíše tu smůlu, že jeden z mých prvních zásahů s olomouckým hasičským sborem byl v rodinném domku, kde se vinou špatného kouřovodu udusila tříletá holčička. Třicet minut jsme se ji se záchranáři pokoušeli oživit, bohužel zemřela. Tehdy jsem si řekl, že profesní život věnuji tomu, aby se takových případů stalo co nejméně.

Jak jste se dostal k hasičům?
Vystudoval jsem Vysokou školu báňskou, obor technika požární ochrany. Poté jsem pracoval ve zlínském projektovém ústavu jako požární specialista. Po vojně jsem s manželkou hledal bydlení a práci. Naskytla se možnost v Sigmě Lutín. Nastoupil jsem v roce 1978 jako velitel závodní požární jednotky a technik požární ochrany podniku s více než šesti tisíci zaměstnanci. V roce 1984 jsem využil možnost přejít k profesionálním hasičům do Olomouce.

Milan Páleník

Po 31 letech služby u Hasičského záchranného sboru Olomouckého kraje odešel letos v říjnu do důchodu. Na stanici nastoupil v roce 1984, v podstatě celou dobu zastával velitelské funkce. Dosáhl hodnosti majora.

V průběhu let řídil mimo jiné kolem 120 hasičů ze stanic v Olomouci, Šternberku, Litovli a Uničově. Naposledy působil v pozici velitele stanice v Olomouci. Jako řídicí důstojník se účastnil i zásahů, naposledy byl v terénu při požáru v Olomouci Bělidlech v neděli 27. září.

Na hasičskou dráhu jste vyrazil už při studiu na vysoké škole. Volba oboru byla tedy jasná už na střední?
Nebyla. Celá má rodina jsou stavaři. Měl jsem to předurčeno, hlásil jsem se na VUT do Brna. Ale můj táta v té době vystoupil proti režimu. I když jsem udělal zkoušky, tak mi zhruba po měsíci oznámili, že nemohu nastoupit. Jediná škola, která mě byla ochotna přijmout, byla Vysoká škola báňská. Dostal jsem se na studium hasičiny a mohu říct, že dodnes nelituji. Stavařina by mě tolik nebavila.

Přerušil jste rodinnou tradici stavařů. Nezaložil jste novou hasičskou? Nemáte v rodině pokračovatele?
Vnuci jsou zatím školou a školkou povinní. Mám ale dvě dcery. Jedna je po manželce paní učitelka, druhá se jmenuje Irena Piteráková a pracuje u nás na operačním středisku. (Při nedávných oslavách 70. výročí profesionálních hasičů v Olomouci dostala medaili za záchranu ženy z hořícího auta – pozn. red.) Myslím, že tady vydrží.

Na jaký zásah díky tomu, že dopadl nakonec dobře, vzpomínáte nejraději?
Povodně roku 1997. Největší zážitek, to byly zásahy při záplavách. Necelé dva měsíce jsme se střídali po 24hodinových službách. Vojenskými tatrami jsme projížděli sídliště, voda sahala po kabinu. Do člunů jsme si podávali děti, zachraňovali jsme zvířata. To bylo velmi emotivní, na to budu asi nejvíce vzpomínat. Každý zásah, který se podařil, znamenal radost. Navíc si také myslím, že povodně znamenaly velký celorepublikový zlom v pohledu na hasiče.

Jak to myslíte?
Kdysi jsem na Rádiu Svobodná Evropa slyšel vyprávění jednoho disidenta. Vysvětloval, že musel emigrovat proto, že by v této republice nemohl dělat nic jiného než popeláře nebo hasiče. Já si vážím jak popelářů, tak hasičů. Ale v té době, v 70. letech, společnost opravdu pohlížela na hasičinu... Například v Sigmě šli k hasičům ti, kteří byli vyřazeni z výroby. Nechci říci, že to zlomil jen rok 1997. Ale vzestupu hasičů nasadil pověstnou korunu.

Práce hasiče je často boj s nepřízní osudu. Neovládl vás někdy pocit marnosti, že to nemá cenu?
Pocit, že to nemá cenu, určitě ne. Pocit, že by ta práce byla zbytečná, jsem neměl ani ve chvílích, kdy jsem k hasičům nastupoval. A už vůbec ne po povodních, kdy jsme najednou od společnosti cítili, že si nás začala cenit. Odrazilo se to i na vybavení hasičů. Dostali jsme auta nové generace. To byly okamžiky, kdy si člověk naopak říkal, že se ta snaha a úsilí takto odráží a že je to k něčemu dobré.

Tahal jsem těžký batoh, vzpomíná Páleník na první mobil

Jak se změnilo vybavení hasičů od doby, co jste nastoupil?
Tehdy se zřejmě ještě vycházelo z nějakých tradic. K ohni se s nadsázkou jezdilo ve vázance, protože tak byla stanovena ústroj hasiče. Měli jsme sice přilby, ale speciální zásahový oblek neexistoval. Po roce 1990 se to změnilo. Přišly nové trendy, sortiment se rozšířil. Vznikly i firmy, jež se věnovaly výrobě ochranných prostředků. Poté se to znovu zlomilo po roce 1997. To, čím se v posledních patnácti letech vybavují hasiči, je, troufám si říct, na světové špičkové úrovni.

Co vám v roce 1997 při povodních z dnešního vybavení nejvíce chybělo?
Právě při nich jsme dostali první mobilní telefony. Na rameni jsem tahal těžký batoh a u sebe jsem měl velký přístroj, kterým bych snad mohl někoho i zabít. Byla to tedy především komunikace. Sice byly radiostanice – jedna základnová a kapesní. Ale člověk zajel za vyšší dům a už se nedomluvil. Možnosti komunikace, ačkoli i tehdy nějaké byly, se nedají srovnat s tím, co máme dnes.

Vybavíte si moment, kdy vás povolali k povodním? Uvědomil jste si hned, že to nebude jen tak?
Byl to opravdu silný zážitek. Byl jsem mimo Olomouc, pátek, sobota i neděle lilo. V pondělí jsem se vracel do města. Měl jsem problémy s autem, jel jsem do servisu. A tam jsem slyšel zprávy o stoupajících hladinách na horních tocích Moravy. Byly tak silné, že jsem i navzdory dovolené jel hned do práce. A zůstal jsem v ní v podstatě dva měsíce. Ze začátku jsme tady i přespávali. Má manželka byla v té době na vozíku. Musel jsem se jí věnovat, dcery studovaly střední školu, nebyly doma. Musel jsem proto odskakovat domů, abych se o ni postaral. Ale bylo i několik nocí, které jsem strávil na stanici. A tak to celé začalo.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.