Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Olomoučan propadl slavné Route 66. Platí tam, že cesta je cíl, říká

  17:32aktualizováno  17:32
Žije v Olomouci, hlavní téma jeho filmů však leží tisíce kilometrů daleko. Režiséra Tomáše Zindlera okouzlil jeden ze symbolů USA, silnice Route 66 protínající téměř celé Spojené státy. Natočil o ní dva snímky, druhý představil nedávno.

O Route 66 se traduje, že ten, kdo tudy projede, se zase vrátí. A Zindler to potvrzuje.

„Když po ní jedete, tak základní myšlenka je užít si cestu. Opravdu si užíváte tu starou Ameriku a cestu jako takovou. Tam skutečně platí, že sama cesta je cíl,“ vypráví nadšeně.

Pocházíte ze Zlína, žijete v Olomouci. Jak se z Route 66 - legendární čtyři tisíce kilometrů dlouhé bývalé mezistátní dálnice Spojených států - stalo téma vašich celovečerních filmů?
Vše začalo u Zdeňka Juráska, zásadní postavy Route 66 v České republice. Co se týče její propagace, je velmi populární i přímo v Americe. Poprvé se s ní setkal, když ji projel na kole. Postupně se tam začal vracet, bral s sebou lidi, kterým ji ukazoval. Route 66 se pro něj stala druhým domovem. Má tam koupené auto a podél ní řadu přátel.

Kdo přišel s nápadem na Route 66 natáčet?
Zdeněk kdysi vlastnil rádio, něco jsme spolu natáčeli. A dodnes si pamatuji, že jsem se ho na cestě mezi Uherským Hradištěm a Uherským Brodem zeptal, proč o tom všem neuděláme film. I dnes bych našel konkrétní místo, kde tato věta padla. Od toho okamžiku uplynuly zhruba další čtyři roky, než jsme tam poprvé vyjeli. Pro mě to byla vyloženě seznamovací cesta, takový je i první film. Jde o profil Route 66, vysvětluje její smysl. Druhý snímek je už o konkrétních prožitcích, jež jsme tam zažili, o tom, jací jsou tam lidé. Je to už hlubší pohled.

Existuje v Olomouci komunita lidí, jejichž koníčkem je Route 66? Anebo jste tady jediný?
Nerad bych někoho z Olomouce urazil, protože to tady ještě tolik neznám. Proto netuším, jestli je tady nějaký spolek, který Route 66 propaguje a má ji v oblibě. Nicméně, když jsme nedávno měli premiéru druhého filmu v kině Metropol, dorazilo relativně hodně lidí. Takže předpokládám, že nějakou základnu tady Route 66 mít bude.

Jaká byla vaše představa o této silnici před tím, než jste se po ní poprvé projel?
Samotné logo Route 66 je strašně známé. Počínaje různými cigaretami a konče disneyovským animovaným filmem Cars, česky Auta. Jeho první díl byl vlastně výkladní skříní Route 66, vznikl na základě tamních reálných postav a budov. Je v něm vysvětlena její podstata.

Je vysvětlena dobře?
Je. A protože mám děti a protože ten film u nás jel pořád dokola, tak jsem tu základní myšlenku této cesty měl v sobě už zažitou. Samozřejmě realita pak v daný okamžik byla trochu jiná.

V čem?
Člověk jede po Route 66, sbírá materiály, snaží se pracovat. Přitom vstřebává zážitky, které doma postupně zpracovává. Já jsem o tom vlastně ani pár dní po svém prvním návratu nebyl schopen vůbec mluvit. Přirovnal bych to k tomu, že pořád nahráváte data na pevný disk. A když přijedete, postupně otevíráte jako počítačové soubory jednotlivé situace, a teprve pak je začnete prožívat.

Popište myšlenku zachycenou podle vás ve filmu Cars.
Amerika je mladá země, nemá proto žádné starobylé památky. A právě Route 66 je tedy pro ni už de facto památka. Pro nás je strašně paradoxní nazvat cestu kulturní památkou. Je to nadnesené. Jako kdybyste řekl, hurá, jedu na D1 a užiji si to. To ale samozřejmě není úplně přesné přirovnání. Ovšem kolem Route 66 se skutečně zastavil čas. Zůstala tam řada starých pump, muzeí či veteránů aut. Když po ní jedete, tak základní myšlenka je užít si cestu. Opravdu si užíváte tu starou Ameriku a cestu jako takovou. Tam skutečně platí, že sama cesta je cíl.

Jak se vaše konečné dojmy lišily oproti tomu, s čím jste odjížděl, to jest s představou z filmu Cars?
Člověk zná Ameriku z filmů, ale když tam jste, zjistíte, že platí jen část. Navíc je v té zemi spousta věcí, které zachyceny nejsou.

Atmosféra Route 66

Které konkrétně?
Překvapily mě například hodně ošklivé části předměstí Chicaga. Je to krásné město, ale byla tam i místa, jež byla hodně diskutabilní. To mě první den strašně zarazilo. Říkal jsem si, toto je ta Amerika? A pak jsme jeli dál na venkov. To přitom dělá málokdo. Spousta lidí, když jede do USA, zamíří do New Yorku či na jiná exponovaná místa.

Co vás překvapilo na venkově Spojených států?
Jedete a najednou vidíte opuštěný dům. Dále pak sídliště z mobilehousů (přívěsů pozn. red.) a před nimi paradoxně nové auto. Takové detaily, které vás udiví. Potom se objeví zase pěkný dům a najednou uprostřed lesa narazíte na opuštěné obrovské nákupní centrum. Říkáte si, tak ono to nebude jen růžové, ta mince má dvě strany. Pochopíte, že ani tam není nic zadarmo. Jsou tam obrovské vzdálenosti, místní nemají jednoduchý život.

V jakém je Route 66 stavu? Chicago a Los Angeles spojila ve dvacátých letech. V roce 1985 byla vyškrtnuta z dálniční sítě USA, nahradily ji modernější silnice.
Místy vypadá jak většina našich silnic. Takže polorozbitá, ale bez problému sjízdná. Místy ji kryje nová dálnice, podél níž teď Route 66 vede. Klikatí se, různě ji přejíždí či podjíždí. Občas musíte dokonce jet i po stávající dálnici, ale takových úseků moc není. Route 66 je jako některé původní cesty podél naší dálnice. Je ale zachováno i pár kilometrů úplně původní Route 66 z dvacátých let. Tehdy to byl jen jeden jízdní pruh, auta se vyhýbala jen na takových odstavných ostrůvcích. V prvním filmu to máme zachycené.

Jak je na tom Route 66 ve srovnání přímo s českou D1?
Když se to vezmete bez filozofie, je to dvouproudá cesta jako každá jiná. V první části připomíná i cestu ze Zlína do Otrokovic. (smích) Když to ale vezmete s filozofií a přimyslíte si naprosto úchvatnou přírodu... V části směrem k Novému Mexiku se příroda mění, pořád se máte na co dívat. Route 66 ale především dělají lidé kolem ní, restaurace, muzea, benzinové pumpy. To je ten hlavní rozdíl oproti našim silnicím.

Do jaké míry je Route 66 fungující živoucí cestou a do jaké míry jde o atrakci či skanzen?
Existují úseky, kde jde vyloženě o skanzen, jenž žije z cestovního ruchu. Takové části jsou snad v každém státě, především pak na jihu. Jsou ale i místa, kde Route 66 patří do normální silniční sítě, funguje jako místní komunikace. A pak jsou úseky, kde se kryje s novou dálnicí.

Natočil jste dva filmy o Route 66. Jak se od sebe liší snímek „Route 66 - Mainstreet U. S. A.“ a novější „Route 66 - Revisited!“?
Poprvé to bylo vlastně mé seznámení s ní, přenesl jsem ho do filmu. Snažil jsem se vystihnout tu náladu. To, co tam lidé vlastně jezdí dělat. Jak si tam užívají, co lidem Route 66 říká. To, že je to jedna velká volná jízda. Cesty jsou rovné a dlouhé, otevírají se horizonty… Toto je opravdu jako z amerických filmů. Užít si tu volnou jízdu.

A ten druhý film?
Má v názvu „Revisited“, takže je o tom, že se vracíme. Všichni, co byli na tomto natáčení, tam už - až na dvě výjimky - dříve byli. Někteří i pětkrát či šestkrát. Na tomto snímku jedeme poznávat další místa Route 66, poznávat lidi a dění kolem ní. Poznávat muzea a všechno možné, co se tam dá zažít.

Ve filmu se objevuje i přebarvování slavných cadillaků do českých národních barev, soutěž v pojídání jablkového koláče či ohňostroj v poušti. Tyto situace jste sami iniciovali, nebo k nim došlo bez vašeho přičinění?
Celá cesta byla předem připravena do minuty. Každý den, každá hodina měla svůj režim. Všude čekali lidé, kteří pro nás měli připravený program. Vše zařídil Zdeněk Jurásek. Z tohoto pohledu to bylo naprosto výjimečné. Něco takového zorganizovat je skoro nadlidský čin. Američané nám opravdu velmi ochotně vyšli vstříc, všude nám připravili půdu pro natáčení.

Tomáš Zindler

V 39 letech vlastní produkční firmu, vytváří i reklamní spoty či hudební klipy. Žije v Olomouci, pochází ze Zlína. Kromě čistě komerčních projektů natáčí i umělecké filmy. Svoji zálibu v legendární americké silnici Route 66 pak ztvárnil s dalšími nadšenci ve snímcích „Route 66 – Mainstreet U. S. A.“ z roku 2010 a nejnovější „Route 66 - Revisited!“. Route 66 projel jako součást skupiny motorkářů a aut, celkem šlo o více než dvacet lidí. Při natáčení druhého filmu strávil v USA přes dva týdny.

Takže druhý film je takové hlubší představení Route 66. Odpoutali jste se od samotné cesty a všímali si okolí a lidí, kteří vytvářejí její kolorit.
Přesně tak. Ptali jsme se i na jejich vztah k Route 66. Je to paradox, ale většina cestovatelů, kteří po ní jedou, jsou cizinci. Místním se podařila neskutečná věc, přitáhli na tuto silnici celý svět.

Vyprávěl jste někomu na Route 66 o Olomouci či o Zlínu? Zůstala tam nějaká moravská stopa?
Náš plán byl našlapaný, stále jsme byli v klusu. Bylo jen pár příležitostí si s někým hlouběji pohovořit. Ale když se objevily, tak ano. Spíše jsme ale vyprávěli, jak je to u nás, vztaženo na celou Českou republiku.

Motivovalo vaše vyprávění někoho z místních od Route 66 přijet sem? Anebo se od ní nedokáží odpoutat?
Žijí tam dvě skupiny lidí. Jedna skutečně klidně celý život nevytáhne paty ze svého města. A pak druhá, která cestuje hodně. Vykládali, že navštívili Německo, Polsko či Rakousko. Spousta z nich byla i v České republice. Znali ale jen Prahu, jiná města ne. Vlastně jsem se na těch dvou cestách téměř nesetkal s nikým, kdo by pojem Česká republika či alespoň Czechoslovakia neznal. To mě velmi překvapilo.

S Route 66 spojujete slogan „Jedna jízda nestačí“. Když vás poslouchám, zdá se mi, že nestačí ani dvě. Chystáte se tam znovu?
Máte pravdu. Už se schyluje ke třetí cestě, našli jsme téma pro další film.

O čem bude?
Nerad bych příliš prozrazoval. Ale téma se točí kolem hudby.

Může vás Route 66 ještě vůbec něčím překvapit? Je tam z čeho brát?
Když jsem dokončil druhý film, říkal jsem si, že už je to vyčerpáno. Ale pak Zdeněk Jurásek načal nové téma, velmi jsem se pro ně nadchnul. Je to natolik nosné téma, že je tam možné udělat i třetí celovečerní film, jímž bude možné vše posunout ještě o krok dál.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.