Student medicíny Denis Dvořák, který v dětství porazil zákeřnou leukémii. Nyní...

Student medicíny Denis Dvořák, který v dětství porazil zákeřnou leukémii. Nyní pomáhá nadaci Rakovina věc veřejná získat peníze mimo jiné na výzkum nádorových onemocnění. | foto: Tomáš Frait, MF DNES

Jako dítě měl leukémii, teď studuje medicínu. Měl bych splatit dluh, říká

  • 1
Jako dítě onemocněl Denis Dvořák akutní lymfatickou leukémií, rakovinou krve, na kterou ještě v 80. letech většina malých pacientů umírala. Denis měl díky pokroku vědy v 90. letech štěstí. Dnes dokážou lékaři zachránit až devadesát procent nově diagnostikovaných dětí. Jednou je - možná - bude léčit i Denis. Studuje totiž medicínu.

Když jste onemocněl, bylo vám dva a půl roku. Pamatujete si z té doby vůbec něco?
Nepamatuji. Mám jedinou vzpomínku na to, jak mi vytahovali centrální kanylu z krku. To mi bylo už tři a půl a i to je jen malý záblesk v paměti. Jinak nemám absolutně žádné vzpomínky. Pamatuji si až následná vyšetření. Všichni pacienti musejí po léčbě docházet několikrát ročně na kontroly. Já na ně chodil rád, ten den jsem nemusel do školy.

Dnes studujete medicínu, asi jste se zajímal o to, co všechno máte za sebou. Jak se u vás na nemoc vůbec přišlo?
První příznaky se objevily velmi nenápadně - měl jsem vysokou horečku, což není úplně specifické, může to ukazovat na téměř jakékoliv onemocnění. Můj dětský lékař měl ale zčistajasna podezření, tak mi odebral krev a poslal mě na vyšetření do fakultní nemocnice. Tam mě hospitalizovali.

Čím jste během léčby prošel?
Měl jsem několik zkrácených cyklů chemoterapie. Zkrácených z toho důvodu, že se objevily nějaké komplikace. To je poměrně běžné, protože chemoterapie ničí u pacientů veškerý imunitní systém. Jsou potom náchylní na různé jiné nemoci.

Co zkomplikovalo léčbu vám?
Měl jsem kvasinkové onemocnění, byl to poměrně velký problém, protože se ho nedařilo udržet pod kontrolou. Moje maminka se proto vydala do Itálie, kde navštívila čtyři různé kliniky a pátrala po možnostech, jak onemocnění léčit. Psal se rok 1996 či 1997, Česko tehdy ještě nepřevzalo všechny nové trendy léčby ze západní Evropy.

Povedlo se jí na něco přijít?
Ano, v Itálii získala protokol léčby, který se tam s úspěchem používal. Přivezla ho sem a profesor Vladimír Mihál (dnešní přednosta dětské kliniky a zakladatel hemato-onkologického oddělení olomoucké fakultní nemocnice - pozn. red.) jej využil. Nakoupily se také léky z Francie, které byly účinnější.

Co následovalo?
Po roce léčby přišla remise, což je stav, kdy je nemoc potlačena. To už mě čekala jen asi roční léčba doma. Pak se pět let čekalo, jestli se nemoc nevrátí. Po této lhůtě, je šance velmi mizivá. Dnes už ani nechodím na pravidelné kontroly, jen když zajdu jednou za rok k praktické lékařce, bere mi i krevní obraz.

Takže jste vyléčený?
Dalo by se to tak říct.

Považujete to za zázrak, nebo samozřejmost dnešní medicíny?
Vím, že v dnešní době se leukémie léčí s víc než devadesátiprocentní úspěšností. Ale každé vyléčení je malý zázrak. Nikdy nevíte, do které kategorie budete patřit. Jestli mezi většinu, kterou se lékařům vyléčit podaří, nebo pětiprocentní menšinu, která to štěstí nemá.

Jak zkušenost s leukémií ovlivnila vaši rodinu, pociťujete, že je na vás maminka dodnes opatrná?
Myslím, že přílišnou opatrností netrpí, má o mě jen zdravý strach. Nedokážu si ale představit, co prožívala, když jsem byl malý. Rodiče dětí hospitalizovaných na hemato-onkologickém oddělení jsou na tom daleko hůře než samotní malí pacienti. Ti si to tolik neuvědomují. Já sám jsem toho dokladem - pro mě život začal až potom. I mí kamarádi brali nemoc s dětskou naivitou a optimismem. Rodiče to nesou hůř.

Víte, co všechno jste během léčby dostal do těla?
Před pár lety jsem měl v rukou svoji složku, protože jsem z ní čerpal do seminární práce na gymnáziu. Konkrétně si všechno nepamatuji, ale můžu říct, že kdybych byl zdravý, dobrovolně bych to asi nepodstoupil. Léčba je velmi agresivní, a to si vybírá svou daň v podobě vedlejších účinků a komplikací.

Kromě té kvasinkové infekce, podepsala se léčba nějak jinak na vašem zdraví?
Doufám, že ne. V učebnici jsem si přečetl, že existuje padesátiprocentní riziko mužské sterility. Já jsem na spermiogramu ještě nebyl, takže to ještě nemůžu posoudit (smích). Myslím si ale, že žádné následky po léčbě nemám a už ani mít nebudu. Je to přece jen už devatenáct let, co jsem v remisi.

Proč jste se rozhodl studovat medicínu?
Částečně to byly rodinné ambice, objevil se v ní totiž někdo, kdo také studoval lékařství. Svou roli ale určitě sehrálo i to, že jsem prošel něčím, čím ostatní ne. Měl jsem k lékařskému prostředí velmi blízko, cítil jsem se v něm pohodlně a jistě, tak jsem to zkusil.

Víte už, kterému z oborů se chcete po studiu věnovat?
Zatím nemám jasnou představu. Za ty dva roky studia, které mám za sebou, jsem některé obory ze svého zájmu vyřadil, jako třeba gynekologii, ale u hematologie to mám pořád otevřené.

Který z lékařů vás nejvíc ovlivnil?
Určitě pan profesor Vladimír Mihál, toho považuji za velkou hvězdu a obrovský vzor.

Pamatujete si ho i jako dítě?
Ano, myslím, že už tehdy byl přednostou kliniky. Shodou okolností pan docent Marián Hajdúch (vědec a další tvář kampaně Rakovina věc veřejná - pozn. red.) tehdy začínal se svým výzkumem v pokoji hned vedle mého. Měli jsme společné okno. Maminka musela ušít záclonku, aby nám nekoukal do pokoje (smích). Strávili jsme tam takto společně asi rok života.

Nadace Rakovina věc veřejná

Příběh Denise Dvořáka se šťastným koncem je součástí nové kampaně nadace Rakovina věc veřejná. Ta má přinést peníze na výzkum nádorových onemocnění. Prostředky společně s Dvořákem shánějí přednosta olomoucké dětské kliniky Vladimír Mihál a vedoucí olomouckého Ústavu molekulární a translační medicíny Marián Hajdúch.

„Snažíme se rozumnou cestou upozorňovat, že je to tak běžné i v bohatších státech ve světě, než jsme my. Výzkum je velmi drahý, vývoj nového léku stojí miliony dolarů, ne korun. My nové protinádorové léky vyvíjíme, ale můžeme si to dovolit jen po určitou hranici. Pak vývoj přebírají vědecká centra v ekonomicky silnějších částech světa, jak je to obvyklé,“ podotkl Mihál.

Olomoučtí vědci mají na kontě objev látky zvané olomoucin a jeho „bratra“ nazvaného roskovitin, léku, který už se klinicky testuje ve Francii.

„To, co o nemoci víme dnes a co jsme věděli před 20 lety, je nesrovnatelné. Bez finančních prostředků ale další poznání o moc dál neposuneme,“ shrnul Mihál.

Teď po letech se všichni scházíte v kampani na podporu výzkumu rakoviny. Společně chcete asi hlavně získat peníze...
Ano. V různých evropských zemích existují nadace na podporu výzkumu, které jsou podporovány veřejností víc, než je tomu v České republice. Ne každý si uvědomuje, že peníze na výzkum pomáhají mnohdy víc, než když se dávají na jiné věci. Například olomoucké sdružení Šance je humanitární organizace, která přispívá k tomu, aby děti a rodiče lépe snášeli pobyt v nemocnici a pak se rychle z léčby vzpamatovali. Ale důležitá je i druhá stránka - a to výzkum, který zvyšuje dětem šanci na přežití.

Pomáháte coby vyléčený pacient dalším nemocným dětem?
Dva roky jsem jezdil se sdružením Šance jako vedoucí na tábory. V poslední době se mi zimní tábory kryjí se zkouškovým obdobím, kdy si nemůžu dovolit na týden vypnout, a v létě se snažím vydělat si nějaké peníze. Takže mi tábory bohužel poslední dva roky nevyšly. Dodnes se ale aktivně účastním charitativního prodeje vánočních hvězd.

Dostanete se ještě dnes k malým pacientům na hemato-onkologickém oddělení?
Běžně se tam nedostanu. Ale před několika lety, když tam maminka měla grant, jsem na oddělení chodil číst jedné holčičce knížku.

Tohle oddělení je jedno z nejhezčích, ale příběhy tam asi moc pozitivní nejsou. Jak to na vás jako studenta působilo?
Máte pravdu, že oproti jiným oddělením tohle působí pozitivně, ale člověk si odtamtud odnáší skličující dojem. Nikdy nevíte, jak ten který pacient dopadne.

Utkvěl vám v paměti nějaký příběh?
Když jsem tam chodil, byl tam jeden pacient, kterému se nemoc vrátila a další léčba bohužel skončila neúspěchem. Byl ve věku mého bratra a měl také leukémii. Bylo to depresivní, ten rok umřelo více dětí, zatímco dva roky předtím ani jedno. Takový už je ale život. Lékař není a nikdy nebude bůh, to je základní úcta, kterou bychom si k životu a lékařskému povolání měli zachovávat. Všemocný nikdy nebudu.

Jaké máte plány do budoucna?
Chci úspěšně absolvovat třetí ročník medicíny, který je náročný, ale dál nic neplánuji. Doufám, že mi vydrží vztah s partnerkou, možná bych chtěl mít nějakou zahraniční pracovní zkušenost. Ale žít a pracovat bych chtěl v Česku.

Cítíte to jako dluh české lékařské vědě?
Možná. Česká medicína mě vyléčila, čeští daňoví poplatníci mi zaplatili studium, tak bych asi měl svůj dluh splatit tady.