Vidíte v současné imigrační krizi paralely s přistěhovalectvím Angličanů do Severní Ameriky?
Paralel je hodně. USA a americký národ jsou historicky vytvářeny právě imigrací. I dnešní imigranti potřebují nový domov, novou šanci. A právě to v 17. století hnalo anglické puritány za oceán. Chtěli vyznávat náboženství podle svých představ, což jim Anglie a ani Evropa neumožňovaly. Všechny národy, jež se scházely v Americe, se staly součástí „tavicího kotle“, z něhož vycházel nový člověk s novým pohledem na svět, novými zákony i hodnotami - Američan. Proto měly Spojené státy ve státním znaku nápis E pluribus unum (Z mnoha jedno - pozn. red.).
Promění se i Evropa díky imigraci v tavicí kotel, z něhož vzejde nový evropský národ?
Bohužel ne. A přitom by toto byla inspiračně pozitivní paralela.
Proč k tomu nedojde?
Noví Američané se vydávali za americkým snem. Byla tu nabídka USA každému jednotlivci stát se součástí něčeho nového. Tady je oproti dnešku velmi výrazný rozdíl. Evropa pokulhává ve snaze - a je otázka, jestli se tímto směrem vůbec vydá - vytvořit jeden politický národ.
Máte tedy obavu, že imigrace Evropu nesjednotí? Právě semknutá EU by na její zvládnutí mohla mít dost sil.
Imigrační krize má bohužel opačné následky. Tříštění Evropy zpět do národních států, kde si každý chce bránit jen to své. Jsme tu hrdí na to, co děláme pro ochranu hranic, ale vlastně ke své škodě zvedáme novou železnou oponu.
Do jaké míry jsou si současní imigranti podobní s lidmi, kteří přicházeli do Ameriky?
Například v 19. století utíkali do Spojených států před pogromy Židé z Ukrajiny a Ruska, ale i ze střední a východní Evropy. Odcházeli kvůli obavám o život. Byli tu také ekonomičtí imigranti, například Češi a Slováci. V polovině 19. století na životě ohroženi nebyli, ale mnozí byli chudí - a v Americe byla půda. A neodcházelo jich málo. Později T. G. Masarykovi jeden a půl milionu Čechů a Slováků pomohlo v USA přesvědčit prezidenta Wilsona, že si po rozpadu Rakousko-Uherska po světové válce zaslouží samostatný stát. Důvody pro imigraci jsou stále velmi podobné, i když jejich síla se může lišit.
Narazil jste i na negativní paralely?
„Staří Američané“ nově příchozím ne vždy nabízeli otevřenou náruč. Výrazné to bylo třeba ve 40. letech 19. století. Po bramborovém moru z Irska do USA odcházely statisíce lidí, zabydlení Američané je ale odmítali. Hlavně proto, že to byli katolíci. Sice to zdůvodňovali tak, že Irové jsou nevzdělaní, pijí a nejsou zralí pro demokracii, ale nejvíce tehdejší protestantské Americe vadilo, že jsou to „papeženci“. To by dnes už neplatilo.
Ovšem velmi podobné výhrady s důrazem na jinou víru zaznívají na adresu imigrantů také dnes.
Přesně tak. Náboženské důvody a rozdíly byly a jsou velmi silné. A pokud nejsou vnímány jako záležitost soukromá, jsou i nebezpečné. Ale je třeba si uvědomit, že ty důvody mohou být i zástupné, což platí pro křesťansky vlažnou Evropu i pro bojovný islám.
Josef Jařab Narodil se 26. července 1937. Je prvním polistopadovým rektorem Univerzity Palackého v Olomouci, literárním vědcem, amerikanistou, překladatelem a vysokoškolským pedagogem. Byl také hostujícím profesorem na Harvardské univerzitě a coby rektor vedl i Středoevropskou univerzitu v Budapešti a ve Varšavě. Dále je bývalý senátor mimo jiné i zakládajícím členem Učené společnosti ČR, členem PEN klubu a členem boloňské Rady Magna Charta Universitatum Observatory. |
V čem by si měla Evropa vzít příklad ze zkušeností USA z několika imigračních vln?
V roce 1776 vznikají Spojené státy americké. Už v 80. letech 18. století celá federace uvažuje, jakým způsobem a za jakých podmínek bude přijímat nově příchozí. Začíná se tvořit legislativa o naturalizaci, to jest o tom, po jaké době se příchozí stane plnohodnotným občanem USA. Vyvíjelo se to velmi rychle. Historie imigračních a naturalizačních zákonů Spojených států je velmi zajímavá. I poučná, a to v pozitivním i negativním smyslu.
Měla by tedy Evropa jako celek lépe nastavit imigrační zákony a podmínky získání občanství v EU?
Ano. Nemáme připravené jednotlivé legislativní kroky a institucionální opatření. Osm let jsem byl v Radě Evropy, působil jsem chvíli i v imigračním výboru. Požadoval jsem, abychom my - a poté Evropská unie - vypracovali nějakou integrační politiku.
Podařilo se to?
Má španělská kolegyně říkala, že to v Evropě není důležité. Nyní se ukazuje, že v tomto EU jednoznačně zaspala. Už tehdy sem přitom přicházeli lidé ze Západní Indie či z Afriky. Například do Anglie. Kdybyste si prošel Londýn v šedesátých a poté v devadesátých letech, poznal byste, že se město i celá země výrazně - v dobrém slova smyslu - probarvila.
Jak nynější imigrace promění Evropu?
Dost výrazně. I do Států přichází nový milion lidí ročně, ale zvládají to. Lidé mi oponují, že USA jsou velká země. Ano, Evropa je hustěji obydlená. Ale kdyby byla připravenější, jistě by pár milionů příchozích zvládla. Ale navíc bychom si měli uvědomit, že masa migrantů ze Sýrie se k nám chce vlastně přijít „schovat“ před bezprostředním nebezpečím, spíše než že by se chtěli v Evropě usadit a asimilovat se v novém prostředí. Slyšíme také, že migrační problematika komplikuje boj proti terorismu. A to jak v USA, tak v EU.
Můžete být konkrétnější?
Ve Spojených státech se pořád jako argument pro zpřísnění imigračních pravidel objevuje 11. září 2001. Odráží to bezpečnostní zřetel USA, člověk se tomu nemůže divit. Bezpečnostní politika by měla být ovšem spíše zaměřena na teroristy jako jednotlivce. Těžko jsou teroristé polapitelní jako celý národ či skupina. V podstatě by se tak nemělo uvažovat, protože to už je rasismus, když začneme o lidech nějaké skupiny uvažovat paušálně jako o teroristech. Ale právě tímto směrem se myšlení v Evropě dnes ubírá.
V čem je imigrační krize pro Evropu nebezpečná?
Nebezpečnější jsou zatím pro Evropu ti, kteří imigraci nepřijímají, než lidé, kteří přicházejí. V kombinaci se strachem z terorismu to probouzí - dokonce i v lidech, kteří nejsou v zásadě rasisté - agrese a negativní emoce. Pokud to někdo z politiků navíc povzbuzuje - v případě migrace do Evropy Miloš Zeman, v případě USA Donald Trump - je to velice nebezpečné. Je těžké to překonávat a zbavit se toho. Nepřítel je zde příliš vágní, a přitom se konkretizuje s každým člověkem, který je jiný, než jsme my.
Před časem došlo k výbuchům v Bruselu, teroristické útoky islamistů se v Evropě v poslední době stupňují. Souvisí s imigrační krizí?
Myslím, že ano, ale jinak než v nějaké politické nebo bezpečnostní zkratce, prostě v zásahu. Je třeba fenomén posoudit v širším kontextu postkoloniálního světa a v delší perspektivě - i retrospektivě vývoje světa.
Jak by měla EU na bruselské události reagovat?
Řekl bych, že rozvážněji. A možná zvážit i viditelnější účast Evropy při hledání řešení krize nejen imigrační, ale té klíčové - přímo na Středním východě.
I po událostech v Bruselu se dá očekávat, že u mnohých lidí vzroste nevraživost vůči uprchlíkům. Jak má EU či jednotlivé vlády své občany i navzdory terorismu přesvědčit, aby u nás dali imigrantům šanci?
Chtělo by to zřejmě účinně koncipovanou a profesionálně dobře připravenou mediální kampaň, která by ukázala lidem úděl těch migrantů, vlastně utečenců, kteří potřebují pomoc. A proč bychom jim nemohli pomoci právě my? Můžeme si to přece dovolit. A třeba se dočkáme i vděku. Přinejmenším nás může naše vstřícnost a pomoc potřebným zahřát u srdce.
Vidíte i tady paralelu s USA? Musely se někdy potýkat s nepokoji či přímo teroristickými útoky, které byly obecně dávány do souvislosti s nově příchozími?
Tak útok z 11. září byl proveden muži, z nichž někteří vlastně pobývali na území USA nelegálně, s prošlými vízy, což nevypovídalo o dobré práci pověřených orgánů.
Jak tento problém Spojené státy vyřešily?
Zpřísněním vstupu do Spojených států, zpřísněním bezpečnostních opatření v každodenním životě země. A zřejmě účinně, když zvážíme, že od roku 2001 tam k žádnému většímu teroristickému útoku nedošlo.
Zmínil jste také Miloše Zemana. Vidíte tedy projevy rasismu vůči imigrantům i u nás?
Imigrační krize se musí zvládat za účasti de facto každého člověka. Začíná to u každého z nás, aby se vyrovnal se svými obavami či předsudky. Což je něco jiného než naslouchat některým našim politikům, když mluví o tom, ať si každý zastánce imigrace vezme domů jednoho Syřana. To přesně znělo v 50. letech 20. století v dobách nejhoršímu rasismu v USA: Chceš, aby si tvoje sestra vzala černocha? Toto byl jeden z hlavních argumentů tehdejších rasistů. Dnes je to u nás rétorika xenofobů a šiřitelů strachu.
Jak s tím bojují v USA?
Institucionálně a legislativně Amerika rasismus zvládla. Samozřejmě to automaticky neznamená okamžitou změnu cítění a myšlení občanů. Ale to, že vidí a vědí, že v jejich zemi není rasismus institucionálně přijatelný, je postupně mění. Ať už z obav z postihu, či možná i racionálním pochopením vztahů v pluralistické americké společnosti. Vědí, že toto není cesta, kterou Spojené státy do budoucna půjdou. Taková jistota Evropě zatím chybí.
Co dobrého imigrace Evropě přinese?
Pokud ji zvládne jako USA, může imigrační krize Evropě pomoci. Lidé, kteří se stávají imigranty, jsou motivováni. Reakce, že sem přicházejí, protože nechtějí pracovat, jsou nesmyslné. Každá imigrační vlna přinesla Spojeným státům citelný ekonomický pokrok. A pluralita je zárukou rozvoje.
Překvapila vás reakce představitelů České republiky na imigrační krizi?
Kdybych byl v této věci optimistou, asi by mě překvapila, ale na základě vlastních zkušeností vlastně překvapený nejsem. Mockrát jsem přemýšlel o tom, co by na dnešní situaci řekl Václav Havel. Jak jsem ho znal a jak jsem ho poznal třeba při spolupráci na přípravě konferencí Fóra 2000, myslím si, že by zdůrazňoval otevřenost vůči imigrantům. I s rizikem, že by sem mohla přinést také něco nebezpečného, na což bychom měli být také připraveni. Mám za to a myslím, že bych se na tom snad s Václavem Havlem shodl, že otevřenost je nejnadějnější cesta k tomu, abychom ve světě a ve společnosti dosáhli míru. Je to slovo u nás částečně zprofanované minulým režimem, ale je to slovo přesto krásné. A ještě krásnější je ta představa mírové skutečnosti. Aby k ní došlo, je úkol pro nás všechny. I pro nás jako Evropany.
