Většina českých komiksových autorů zmiňuje u svých prvních setkání s komiksem dva fenomény: Káju Saudka a časopis Čtyřlístek. Jak to bylo u vás?
U mne to začalo taky v dětství. Kupoval jsem si Čtyřlístky, doma jsme měli Káju Saudka, Rychlé šípy, Pifa, to mě všechno moc bavilo. Taky jsem měl rád kreslený humor, časopisy jako Trnky brnky, Srandokaps a podobné. Mám o osm let staršího bratra, který navíc domů nosil různé komiksy. Díky němu jsem se do toho dostal. Jednou začal kreslit komiks, který nikdy nedokončil, a já jsem v tom pokračoval. Jmenovalo se to Papoušek Max a had Filip a byly to postavičky silně ovlivněné Čtyřlístkem. V těch jejich příbězích jsem pokračoval hodně dlouho. Kreslil jsem je do čtverečkovaných a linkovaných sešitů, dodnes je mám doma v krabici.
Jak to pokračovalo dále?
Postupně se to vyvíjelo. Chtěl jsem se s kresbou posunout a rozhodl jsem se, že tou pravou cestou pro mne bude inspirace Kájou Saudkem. Začal jsem figurkám dodělávat stíny šrafurou, pak jsem zjistil, že velice podobné šrafování používá slavný francouzský kreslíř Moebius, který mne také ovlivnil. Až zpětně jsem zjistil, že Kája Saudek byl ovlivněn Moebiem, a ne naopak. Postupně se můj styl utvářel až do dnešní podoby.
Kdy se změnilo kreslení do šuplíku v první publikovanou práci?
To je taková specialitka. Už když jsem chodil do páté třídy, tak mi v místním večerníku poprvé zveřejnili mé komiksy. Byly to stripy na pokračování s papouškem Maxem a hadem Filipem. Dostal jsem za jeden strip čtyřicet korun a myslel jsem si, že budu nejbohatší dítě na planetě. Bohužel člověka, který mi to dohodil, vyhodili, a já jsem šel s ním. Mé stripy tak vyšly jenom dvakrát.
Vaše kariéra ale začala o něco později...
Přihlásil jsem se do jedné soutěže, kterou pořádal Komiksfest. Ale má práce, kterou jsem jim poslal, spadla v jejich e-mailové schránce do spamu. Byl jsem zklamaný, že se mi ani neozvali, tak jsem jim poslal mail, „že jim opravdu děkuju.“ A ozval se mi pořadatel Tomáš Hibi Matějíček s tím, že se omlouvá. Začali jsme si psát, poslal jsem mu nějaké obrázky, on mne pak napojil na Joachima Dvořáka z nakladatelství Labyrint, které mi pak začalo vydávat knihy. Nejprve jsme ale ve spolupráci s Tomášem Hibi Matějíčkem, který byl také členem sdružení na podporu komiksu Sequence, vydali komiksový sborník Bunkr. To jsem si ale musel zaplatit ze svých peněz, chtěl jsem jít za svým snem. Byla to vlaštovka, která vedla k vydání prvního dílu série 130. Pokaždé to byla shoda náhod, byl jsem ve správný čas na správném místě.
První díl série 130 vyšel v roce 2009. Jaké byly ohlasy?
Byl jsem jedním z nejmladších publikujících autorů na české komiksové scéně. Většina ostatních byla z generace okolo třicítky, ke které se vlastně teď také blížím. Měl jsem z té knížky obrovskou radost, že jsem tak mladý a relativně úspěšný, protože „stotřicítka“ byla velmi pozitivně přijatá. A další díly dnes zaujímají nové a nové čtenáře a ti, kteří začínali u prvního dílu, se k tomu stále vrací. První díl vyšel v nákladu tisíc kusů a teď vyšel i jeho dotisk.
Druhý díl vyšel poměrně záhy, v roce 2010, na třetí ale museli čtenáři čekat pět let, až do loňska. Čím to bylo?
Je to tím, že druhý díl jsem kreslil v době, kdy se řešilo vydání prvního dílu. Byl jsem na vysoké škole a místo toho, abych se učil, jsem kreslil. Chudáci rodiče, kteří mne tehdy sponzorovali, ale moc jim za to děkuji. Říkal jsem si: Nemám nic jiného, než abych kreslil komiks, proto to bylo tak rychle. S tím třetím dílem to bylo horší: Kreslil jsem a kreslil, pak jsem se psychicky zhroutil, takže jsem rok nic nedělal. Poté jsem se přestěhoval z Prahy do Olomouce, našel jsem si práci, která ale byla na plný úvazek, takže na kreslení zase nebyl čas. Až pak jsem si řekl dost, chtěl jsem více kreslit. Odešel jsem z knihkupectví, našel si práci na půl úvazku a dokončil jsem ten třetí díl.
Bude čekání na čtvrtý díl stejně dlouhé?
Myslím, že ne. Hodně mě to baví a jedu jak vlak.
Původně byla série plánovaná jako trilogie, teď je z ní tetralogie. Nebude náhodou i pátý díl?
Ne. Série se do více dílů rozdělila proto, že jsem si myslel, že zvládnu scenáristicky a dramaturgicky vměstnat všechen děj do třetího dílu. Ale zjistil jsem, že je tam tolik problémů, které je třeba dořešit a dovysvětlit, že jsem to musel rozdělit na dva díly, třetí a čtvrtý. I tak si myslím, že čtvrtý díl bude trochu objemnější než ty předchozí.
Čtvrtý díl jako jediný vyšel za podpory Katalyzátoru, kde se předem vybíraly peníze na jeho vydání. Proč, když se například první díl vydával znovu, protože byl vyprodaný?
Do toho úplně nevidím, protože to byla iniciativa mého nakladatele. Věřím, že veškerý trh s komiksy a knížkami je u nás na tom tak špatně, že je někdy třeba tomu pomoci, aby některé věci mohly vůbec vyjít. Osobně jsem rád, že se to takhle zasponzorovalo, čtenáři dostali, co chtěli, a já jsem mohl být o něco lépe zaplacen, než bych dostal normálně. To je na tom nejhorší, že se několik let moříte s komiksem a dostanete za to mnohem méně než za jakoukoliv jinou práci.
Zmínil jste pracnost komiksu. Kolik zabere příprava jedné stránky?
Běžně mi jedna strana trvá tři dny, ale to se tomu musí člověk věnovat naplno. Jeden den si to načrtnu nanečisto, další den to dodělám tužkou a třetí to dopiluji.
Byla série 130 impulzem také k tomu, že se vám začali ozývat nakladatelé jako ilustrátorovi?
Myslím si, že jo. Jedna z prvních velkých zakázek byla kniha Dračí polévka od vydavatelství Albatros. Dodnes ji považuji za jeden ze svých vrcholů, byl jsem za ilustrace nominován na cenu Zlatá stuha. Kniha byla i součástí pořadu Listování herce Lukáše Hejlíka a věnuje se jí velká pozornost. Zabývá se tématem dospívání vietnamského chlapce. Díky tomu, že jsem komiksový kreslíř, jsem se tak mohl stát knižním ilustrátorem, což je jeden ze snů, který jsem chtěl dělat.
Co plánujete do budoucna?
Mám rád postapokalyptické světy, proto bych se rád vrátil k sérii 130 vedlejším příběhem některé z dalších postav. Svět „stotřicítky“ mi přijde velmi zajímavý a dobře promyšlený, je radost se v něm pohybovat. Rád bych stvořil i nějaký superhrdinský komiks a taky mám projekt, o kterém bych teď nerad mluvil.
