Váš muž byl živel. Jak byste charakterizovala sebe? Byli jste jako oheň a voda, nebo to u vás byla malá Itálie?
Nebyla to žádná Itálie. Františka jsem si brala s tím, že na kanál chce jet. Poznali jsme se v době, kdy už byl otužilcem, tehdy jedním z prvních v Přerově. Plavat chodil skoro každý den a nikdy nevynechal plavání na Štědrý den a na Silvestra.
Plavala jste taky?
Ne, jako jediná z naší rodiny plavat neumím.
Nenutil vás manžel, abyste se to naučila?
To ne. Někdo musel jemu a dcerám dělat zázemí. Pár temp udělám, ale plavec rozhodně nejsem.
Než se vydal ke kanálu La Manche, jezdili jste k moři?
Ani já, ani František jsme nevěděli, co to moře je. Poprvé do něj vstoupil při neúspěšném pokusu o překonání průplavu v roce 1970, já jsem moře poznala o pět let později, když jsme byli v Anglii na stoletém výročí kapitána Webba (první plavec přes kanál La Manche - pozn. red.).
František Venclovský Původně byl těžký atlet a v 50. letech patřil ke špičce československých boxerů. Jeho kariéru ale zhatil těžký úraz krční páteře, po kterém částečně ochrnul. Při rehabilitaci zjistil, že mu pomáhá plavání a studená voda. Dálkovému plavání a otužování pak zcela propadl. O povolení přeplavat kanál La Manche žádal československé úřady už od roku 1964, ale k prvnímu pokusu ale mohl nastoupit až v září 1970. Plavbu pro nepřízeň počasí, nevolnost a vyčerpání nedokončil. 56 kilometrů širokou úžinu mezi Francií a Anglií tak zdolal časem 15 hodin 26 minut jako první Čech až 30. července 1971. Průliv pak přeplaval ještě jednou v roce 1975. Venclovský byl profesionálním vojákem, po překonání La Manche pracoval jako masér boxerů olomoucké Dukly. Zemřel nečekaně v 64 letech 13. 12. 1996. |
Pamatujete si, co všechno dělal váš muž pro to, aby kanál La Manche pokořil?
Trénoval na jezeře Donbas u Tovačova a také na Bečvě. Plavat chodil každý druhý den. I v létě ho děda otužoval tak, že ho každý večer stříkal hadicí. Rodiče měli zahradnictví v Bochoři. Když Franta přišel k večeru z práce, tatínek nejdřív teplou vodou zalil zahradu a až tekla studená, sprchoval manžela. Dělali to tak každý den.
První pokus v roce 1970 ale nevyšel. Vašemu muži tenkrát nepřálo hlavně počasí, svou roli asi hrála i nezkušenost. Byl z neúspěchu zlomený víc fyzicky, nebo psychicky?
Je pravda, že se pak dával dohromady skoro dva roky. Zpočátku František nemohl moc spávat, pořád dokola opakoval, že se tam musí vrátit. Jenomže peníze na cestu už jsme neměli a nikdo jiný mu to hradit nechtěl. Nikdo totiž nevěřil, že to dokáže. Půjčila mu nakonec moje maminka, která v té době byla vážně nemocná.
Je pravda, že si před druhým pokusem sypal sůl do vany?
Ano, ale je to trochu i fáma. Když poprvé přijel z Anglie, pamatuji se, že měl rudý prodřený flek na hrudi od toho, jak se o ni při plavání otíral bradou. Nemohl vůbec mluvit, protože měl solí rozedranou pusu, a taky špatně viděl. Říkal pak: „Měl jsem špatné brýle. Musím shánět nové.“ Když to popisoval v nějakém rozhovoru, četl to pan Řeháček ze Zlína, který pak manželovi napsal, že mu na míru vyrobí neoprenové brýle. Sůl do vany jsme sypali proto, abychom vyzkoušeli, jestli brýle slané vodě odolají.
Váš muž se do slané vany nenamáčel?
To ne, byla to jen taková legenda.
Jak dopadly brýle? Odolaly?
Brýle vydržely. Pan Řeháček pak Františkovi z neoprenu vyrobil i čepici a Franta se tím stal známý - s jinou čepicí neplaval.
Měnil po prvním pokusu o La Manche také strategii?
Ano, při prvním pokusu vyplul z Francie ráno a doplaval k večeru, kdy už neviděl doverské skály. Podruhé začal plavat o půlnoci. Když se blížil k anglickým břehům, bílé skály Doveru ho poháněly. Vyprávěl mi, že jak je viděl, úplně ožil. Když pak doplaval, vyskočil z vody a běhal nadšeně po břehu, zatímco druzí se tam většinou už plazili vysílením.
František Venclovský |
Váš muž měl za sebou i další, sportovně možná cennější výkony. Přeplaval taky sibiřskou řeku Angaru nebo jezero Bajkal. Neměla jste o něj při všech těch nebezpečných a adrenalinových pokusech strach?
Ani ne, věděla jsem, že má kolem sebe lidi, kteří by mu v případě potřeby pomohli.
Co jste považovala za jeho nejbláznivější nápad?
František taky blbnul se stojkami. Postavil se na rukou na zábradlí u propasti Macocha a taky udělal stojku na paneláku naproti Strojaře v Přerově. Blázen, no.
Na Eiffelovce se o to prý pokoušel taky...
Tam mu to ale nedovolili.
I doma vám chystal podobné kousky?
To ne, doma byl hodný. Nebyl pod pantoflem, ale dal hodně na moje rady.
Vedl k dálkovému plavání i vaše dcery?
Ano, ty přeplavaly Máchovo jezero. Jak Pavla, tak Petra si odtud odvezly poháry za vítězství. Petře bylo v té době šest let. Obě holky taky chodily do plavecké třídy.
Nepodědil plavecké vlohy vašeho muže také některý z vašich vnuků?
Myslím, že kdyby manžel žil, tak kanál La Manche přeplavali už všichni čtyři vnuci. Jsou dobří plavci. Dva starší naučil plavat ještě Franta.
Uměl se František Venclovský i potápět?
Uměl a lidé toho využívali, když něco hledali v Bečvě. Například jednou pro něj přišli, že tam nějaká dívka ztratila prsten. Byla to památka po babičce. František ho hledal tři dny a nakonec ho opravdu našel. O povodni k nám zase přišli cikáni, že nemůžou dostat z vody prase. Těm taky pomohl. Romové ho pak po Přerově uctivě zdravili. (smích) Z Bečvy taky vytahoval různé harampádí. To se mu možná stalo osudným.
Myslela jsem, že osudné bylo poslední plavání, že krevní sraženina, která ho de facto zabila, vznikla z podchlazení.
Ta sraženina mu v těle mohla kolovat už delší dobu. Asi měsíc před smrtí pomáhal nějakým dělníkům zaháknout v řece poklop, který jim tam spadl. Tehdy Františka praštilo do hlavy rypadlo bagru. Za čtrnáct dní nato se mu doma poprvé udělalo zle. Při posledním plavání to byla až další nevolnost.
V nemocnici ale na nic nepřišli...
Pobyl si tam asi týden, dělali mu veškerá vyšetření, ale bez výsledku. Nakonec ho pustili domů. Po pár dnech zkolaboval znovu, ale to už bylo pozdě. Sraženina ucpala tepnu vyživující tenké střevo. To se už nedalo podle lékařů zachránit. Zemřel 13. prosince, o pět dní později měl pohřeb. Byla to taková hloupá smrt. Od té doby mám smutné Vánoce. Už dvacet let.
Podívejte se, jak vzdali na Silvestra otužilci hold Venclovskému:
31. prosince 2016 |
