Máte už představu, jak a kde strávíte stáří vy?
Mám takovou teorii. Bylo by ideální, kdyby u lidského života byla stanovena hranice například 90 let. Do té doby by každý z nás žil ve zdraví a pohodě. Devadesátkou by se všechno uzavřelo a člověk by odešel spokojený, že prožil hezký život. Udělal by večírek, na kterém by oznámil: „tak přátelé, zítra už tady nebudu,“ a tím by se rozloučil. Život je ale mnohem prozaičtější a stáří umí být i náročné a bolestivé. Až nastane můj čas, rád přijdu do našeho domova, protože vím, že služby jsme tady nastavili dobře. Na některém z našich pokojů si klidně umím představit sám sebe.
Jiný domov pro seniory by se vám nelíbil?
Samozřejmě mám srdce tady, protože jsem z Olomouce. Když jsem jako kluk jezdíval kolem autobusem směrem na Svatý Kopeček, měl jsem pocit, že to tady je zapovězený prostor. Když se pak člověk ocitne na druhé straně, pracuje tady, tak pozná, že život tu nekončí, ale dá se prožít v celé své kráse.
V minulosti bylo běžné, že mladí se starali o staré. Když tatínek a maminka zestárli, odstěhovali se nanejvýš do výměnku, ale dál žili s rodinou. Myslíte, že se tento přístup ještě někdy vrátí?
Já jsem ještě zažil dobu, kdy to fungovalo ve větší míře než v současnosti. Na vesnicích, kde se stavěly několikagenerační domy, to možná do určité míry ještě existuje. Nedovedu si ale představit, že by to fungovalo ve městě - čtyřčlenná rodina v třípokojovém bytě dohromady s dědečkem nebo babičkou, kteří tam stárnou. Stáří nepřináší jen to, že se člověk stává fyzicky méně zdatným, ale i další peripetie. Může zůstat na lůžku, k tomu se přidá inkontinence, psychické nemoci... A co s tím vším chcete dělat v paneláku? Představa, že by se mladí měli starat o staré doma, je už přežitá.
Takže neodsuzujete lidi, že „odkládají“ své rodiče do domovů důchodců?
Neodsuzuji. Samozřejmě to jde, nechat si rodiče doma a s využitím všech dostupných sociálních služeb se o něj starat. Tvrdím však, že je výhodnější dát člověka k nám. Ten, kdo pečuje doma, si zaslouží uznání. Řada těchto lidí ale po půl roce přijde a říká: Ono to nejde. Pečovat o stárnoucí doma znamená obrovský tlak na celou rodinu, a to z mnoha důvodů. I když motivace dožít s příbuzným je obrovská, tak to vždycky někde začne skřípat. Nakonec se ukáže, že péči nepotřebuje tolik ten, kdo stárne, ale ten, kdo pečuje. Začnou ho bolet záda, je unavený psychicky, rodina se rozkládá... My už dnes umíme nabídnout takový servis, že nikdo by se neměl stydět za to, že našich služeb využívá.
Není řada rodin motivovaná taky finančně? Když pečují doma, dostávají přece od státu příspěvky.
Ano, trochu tomu napomáhá zákon z roku 2006, jenž zajistil finanční pomoc rodinám, které se chtějí starat samy. Za seniorem jdou peníze podle typu jeho postižení. Potřeba péče je ale vždycky větší než objem peněz, které za seniorem přijdou. A jsou lidé, kteří příspěvku nevyužívají, ale zneužívají - používají je na něco jiného než na péči o svého příbuzného.
Jiří Floder Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Pracoval v Ústavu pro nápravu vad sluchu na Svatém Kopečku, deset let přednášel na katedře speciální pedagogiky. Dva roky působil jako trenér vodního póla ve Francii. Po návratu nastoupil jako ředitel do domova pro seniory v Olomouci - Chválkovicích, kde pracuje už 20 let. |
Byla a je i dodnes v něčem specifická Haná, pokud jde o péči o seniory?
To stěží dovedu posoudit, je to otázka spíš pro sociologa. Když se podívám do statistik, tak stejně jako ve zbývajících částech republiky je tu obrovská potřeba nástupu do domovů pro seniory. Možná je to tím, že donedávna jsme byli na stotisícovou Olomouc jediné zařízení. Před časem vznikl soukromý domov, tak snad se poptávka rozmělní, ale i tak by si město zasloužilo další domov pro seniory. Nechápu, proč má Olomouc tolik domů s pečovatelskou službou (DPS). Ty v podstatě řeší jen náhradní bydlení pro lidi, kteří nechají byt dětem. Ale neřeší sociální situaci seniorů. Člověk v DPS zestárne a co pak s ním? Potom magistrát tluče na dveře u nás.
Vždyť i v domech s pečovatelskou službou si lidé mohou objednat pomoc...
To si ji ale stejně dobře mohou objednat do vlastního nebo pronajatého bytu. Tady vidím velkou mezeru pro Olomouc. Město už dávno mělo některou ze svých DPS přebudovat na domov pro seniory.
Snažíte se přizpůsobit poptávce svou kapacitu?
Když jsem sem v roce 1995 nastoupil, byla tady kapacita 400 lidí. Dnes je to 393. V minulosti jsme tu přitom měli jen dva panelové domy a staré budovy, zatímco dnes máme navíc nový pavilon s kapacitou 100 lidí. Jenomže dřív tu bylo naprosto nevyhovující prostředí. Na každé chodbě byly jen dva záchody, lidi bydleli na pokojích po pěti. Tak jsme snížili kapacitu a snažili se počty lidí na pokojích rozmělnit. Místo kovových záchodů jsme instalovali keramické. Ale vůbec první, s čím jsme tady bojovali, byl typický zápach stáří. To bylo první, co jsem chtěl změnit. Není to jen o tom, dát sem vůni, ale musíte udělat nové odpady, změnit charakter činnosti zaměstnanců i života klientů. Prostředí se nám podařilo zlidštit, ale za cenu snižování kapacity.
Kdy jste zažili největší poptávku po umístění v domově?
To zažíváme stále, ale dřív jsme asi neevidovali takový zájem jako dnes. Máme přes 1 500 žádostí, z toho asi tisíc je aktivních. Možná je to změnou jejich posuzování. Dřív člověk vyplnil a podal žádost. Ta se zúřadovala a dala do pořadí. Dnes se to dělá jinak. Žádost je tak sofistikovaná, že dokáže určit míru potřeby toho, kdo ji podává. Může nastat situace, že sociální potřeba žadatele je natolik naléhavá, že k nám teoreticky může přijít ze dne na den.
Nevede to potom k tomu, že se k vám dostávají jen lidé v horším zdravotním stavu?
Je pravda, že dřív si sem dávali žádosti i zdraví lidé a vedli u nás vcelku aktivní život - pěstovali růže, okopávali zahrádky, byl tady dokonce ovčín. Dnes jsme spíš taková prodloužená ruka nemocnice - tam už se o člověka starat nechtějí, protože jeho pobyt má sestupnou platební tendenci, doma o něj nikdo pečovat nebude, tak ho přijmeme my.
Na kolik přijde jedno lůžko v olomouckém domově pro seniory? Stačí náklady pokrýt důchody vašich klientů?
Lůžko tady stojí v průměru 27 tisíc korun měsíčně. Průměrný důchod lidí, kteří sem přicházejí, je 11 tisíc korun, přičemž my si za lůžko účtujeme kolem 11,5 tisíce korun. Takže to jen z důchodu člověk nemůže pokrýt. Má sice často příspěvek na péči, který jde automaticky za námi, ale ani to nestačí. Navíc ze zákona musí klientovi zůstat 15 procent z důchodu. Jsou případy, že k nám přicházejí i lidé, kteří mají na důchody exekuční výměry... Proto žádáme o spoluúčast rodinu.
Když odmítne, znamená to, že se k vám člověk nedostane?
Samozřejmě, že se k nám dostane.
Kdo mu tedy platí pobyt?
My ze svých prostředků. Máme dotace z ministerstva, příjmy od plátců, příspěvky na péči. Zbytek nám dokrývá náš zřizovatel, Olomoucký kraj.
Nemůže se stát, že upřednostníte ty, kdo mají slušný důchod?
Ne, to nejde.
Nejsou nízké důchody důvodem, proč je tak málo domovů pro seniory?
Určitě je. Víte, kolik podnikatelů už chtělo zřídit privátní domov pro seniory, kolik z nich to bralo jako podnikatelský záměr? Když ale zjistili, jak to chodí, většinou od toho nápadu ustoupili, protože by prodělali.
Co všechno jsou lidi ochotní udělat pro to, aby se k vám dostali?
Někdo přijde a říká, že nám dá sponzorský dar. To sice lze, ale nemá to žádný vliv na přijetí. Není a nemůže to být podmínkou.
Existuje něco jako trendy v péči o seniory? Pokud ano, co patří k těm současným?
Otevřenost a rovnoprávnost. Dřív byl náš vztah více anonymní - klient přišel a byl. Kdežto dnes ví, že má svá práva a my máme vůči němu povinnosti. Náš vztah musí být naprosto rovnoprávný.
Už přes dva roky máte v areálu krásný nový pavilon. Jak se dnes projektuje domov pro seniory?
Dbali jsme na to, aby všichni klienti, kteří ho budou obývat, měli stejnou výchozí situaci. Budova, která připomíná rohlík, nám umožnila, aby všichni měli okna na jih, výhled na naše náměstí, také mají všichni balkon. Může se to zdát jako malichernosti, ale ve stáří jsou tyto věci důležité.
Ve vašem domově se už řada lidí dožila víc než sta let. Za celou tu dobu, co tady působíte, jste musel vyslechnout tolik receptů na dlouhověkost, že už z nich musíte mít celou kuchařku.
Tak tu nemám. Vůbec se totiž nedá říct, že to byla jen určitá skupina lidí, třeba těch, co celý život pracovali duševně. Vysoký věk je prostě dar. Někdo pije, kouří a dožije se vysokého věku. Jiný celý život abstinuje a umře v sedmdesáti. Já myslím, že na dlouhověkost žádný recept neexistuje.
