Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Olomouc mám rád, jsou tam prima lidé. A pendolino, říká fotograf Vano

  12:53aktualizováno  12:53
Šestašedesátiletý fotograf Robert Vano, který prožil podstatnou část života v USA a po sametové revoluci přesídlil do Prahy, fotí stále, zároveň už ale pobírá důchod. A nestěžuje si, chodí mu z USA. Díky němu už může některé zakázky odmítat. Prozradil to v půli října při své návštěvě Olomouce.

Fotograf Robert Vano při návštěvě Vlastivědného muzea v Olomouci. | foto: Tomáš Frait, MF DNES

Zmínil jste, že Olomouc máte rád. Co se vám tady líbí, památky?
Jsem tu sice už poněkolikáté, ale vždy jen na krátko. Takže památky jsem ještě neměl čas si prohlédnout. Jezdím sem na pozvání, jsou tu prima lidé. A tady mně vyhovuje, že do Olomouce jezdí pendolino. Nemám totiž auto.

To je všechno?
To určitě ne. Kdysi jsem měl v Olomouci výstavu a s Davidem Hrbkem jsme napsali knížku.

Pojďme k fotografování. Nosíte fotoaparát vždy s sebou?
Nenosím, třeba teď ho u sebe nemám. Já totiž nedělám reportáže ani nefotím jako turista.

Proč neděláte reportážní fotky?
Neláká mě to. Už pan Horst, u kterého jsem se učil, mi říkal, že reportáž, to je hodně muziky za málo peněz. Třeba před nádražím vyfotíte dva feťáky, tři bezdomovce, jednoho s ebolou a máte super výstavu, pro kterou jste toho ale až tak moc neudělali. To když budete chtít vyfotit Claudii Schiffer u auta bentley, žigulík k ní dát nemůžete, a s Niagarskými vodopády v pozadí, úsilí to zorganizovat a také peněz to stojí opravdu hodně.

Nefotíte ale realitu…
Moje fotky nevypadají hezky, když si je nenaaranžuju. Už v začátcích mi říkali, že naše sorta fotografů nefotí svět tak, jaký je, ale takový, jaký by měl být, jak lidé chtějí, aby vypadal.

Nejsem odborník přes modeling, přesto si troufnu říct, že modelek je teď jaksi víc než v dobách třeba zmiňované Claudie Schiffer. Je to jen zdání?Je jich mnohem víc. Souvisí to s digitály a Photoshopem. Dřív žádná postprodukce neexistovala, byla jen předprodukce. Holka prostě musela být bez chyby.

Vy na počítači fotky neupravujete?
Počítač mám, ale vždycky se snažím, aby úpravy byly minimální. Když někoho fotím a má třeba špatně vlas v obličeji, oddělám mu ho na place. Ti nadržení dvacetiletí kluci, co blýskají a blýskají, to nechápou. Říkají, že od toho je Photoshop. Ty jejich magické hůlky mám taky, ty jsou ale jen dobré na to, aby z fotky najednou zmizely všechny antény, ne na jeden vlas.

Robert Vano

Fotograf Robert Vano při návštěvě Vlastivědného muzea v Olomouci.

Světoznámý módní a reklamní fotograf, proslavily ho mimo jiné i mužské akty. Narodil se ve slovenských Nových Zámcích. Po maturitě v roce 1967 místo nástupu na vojnu emigroval do Spojených států, kde se uchytil jako kadeřník a vizážista. Byl asistentem módních fotografů, od roku 1984 je samostatným fotografem. Působil v New Yorku, Paříži a Miláně, kde fotografoval pro módní časopisy. Od roku 1990 žije v Praze, v období 1996–2003 působil jako umělecký ředitel v českém vydání časopisu Elle a poté do roku 2009 v agentuře Czechoslovak Models. Od té doby pracuje jako fotograf na volné noze.

Photoshop máte, digitál ale ne a fotíte černobíle. Proč?
Protože barevné fotky dělat neumím. Nemám na to laborku a tisknout fotky na tiskárně nechci. Není ale pravda, že bych barevné fotky nikdy nedělal, dělal jsem je na Polaroidu a líbilo se mi to.

Co máte proti fotkám z tiskáren?
Vytisknout fotku zvládne i tříleté dítě. Já mám rád originál, a to obecně. Třeba i u pizzy a u chleba. V továrně chleba vykotíte a vypadá jako rádio. Jsem rád za ten comeback, že lidé zase chodí pro čerstvé jídlo na trhy.

Takže si raději fotky děláte sám…
Záleží na tom, co chce člověk s fotkou dělat. Když ji dá do šuplíku nebo pracuje pro časopis, může mít digitál a blýskat. Když ale chcete být v galerii, v muzeu, ten konec musí být udělaný ručně. Galerie také chtějí, aby za tou prací stál jeden člověk. Doba Andyho Warhola, kdy jeden založil film, druhý nafotil, třetí film osvítil, čtvrtý vyvolal a pátý fotku zarámoval, je už pryč.

Kdyby vám ale filmy někdo vyvolával, měl byste víc času na focení. Nebylo by to pro vás také jednodušší?
Dřív to tak bylo, jen jsem fotil. Přizpůsobil jsem se požadavkům galerií a zpětně vím, že jsem udělal dobře. Dnes můžu říct, že všechny fotky za posledních dvacet let jsou celé moje dílo. A taky mám při výrobě nad snímky větší kontrolu.

V dnešní době už jako jeden z mála používáte platinotisk. Důvod?
Do stříbra jsem jít nemohl, protože to se dělá ve tmě. Já nevidím ani za světla, natož ve tmě. Tak jsem začal hledat alternativní recepty, kterých je hodně, až jsem skončil u platiny. Tato metoda vznikla už v době, kdy nebyla elektřina, stačí pět minut exponovat na slunci nebo pomocí 25 tisíc svíček. Já využívám to slunce, 25 tisíc svíček nemám.

Zmínil jste, že jste se přizpůsobil galeriím. To asi znáte i z reklamy, kde musíte plnit přání zákazníků…
Ano. Hned na začátku mi řekli, že si musím koupit dva objektivy, jeden na postavy, druhý na portrét. Nevěděl jsem, jestli je budu potřebovat, protože jsem do fotografické školy nechodil, věděl jsem ale, že v těch časopisech dělají machři, kteří ty objektivy měli, tak jsem si je koupil taky a na deset let jsem se zadlužil. A pak jsem dělal všechno tak, jak mi říkali.

To vám nevadilo?
Ne, bral jsem to jako zdroj příjmů. Ale v posledních asi deseti letech se mi už ozývají klienti i s tím, že chtějí, abych pro ně zakázku udělal podle sebe. Takto jsem dělal třeba spoustu kalendářů. Na druhou stranu mi ale zase ubylo té klasické reklamy. Třeba takové výskání holek, které skáčou přes potok pod Tatrami, mi už moc nenabízejí. Asi vědí, že bych to nevzal. Časopisy dávají 500 korun za fotku, to už mě nevytrhne, žádnou cenu za to nedostanu a ani neomládnu. Dřív jsem to ale takhle nevnímal.

Takže už některé zakázky odmítáte?
Ano. Mám americký důchod a nemusím dělat nic. A je to fakt hodně super pocit, když můžete klientovi říct: Ne. Toho jsem se dřív bál. Taky si teď můžu jen tak zajet na besedu, na kterou mě pozvou. Třeba do Olomouce.

Je nějaké tabu, co nefotíte?
Nefotím politiky. Výjimkou byl Václav Havel. Asi tři měsíce předtím, než odešel, jsme fotili kalendář kavárny Slavie s lidmi, kteří tam chodili v šedesátých letech. Havel se o tom dozvěděl a volal mi, proč jsme ho nevybrali. Tak jsem mu řekl, ať přijde.

Zároveň s reklamou děláte umění, akty. To jsou přece dva odlišné světy?Já nevím, jestli dělám umění. Říkají to lidé kolem. Ale k té otázce. Přes týden jsem obvykle pracoval pro klienty z reklamy, abych se uživil, akty jsem dělal o víkendech. A stejně jako v reklamě i u aktů jsem si nechal poradit. Původně jsem fotil holky, protože fotografovat kluky by mě nenapadlo, žádné časopisy pro kluky nevycházely. Pan Horst mi řekl, že je to blbost. Že mám fotit kluky, když se mi líbí. Že když on byl mladý, nevycházely časopisy ani pro holky. Dal jsem na něho.

Skoro to vypadá, že vám pořád někdo radil…
Jak jsem říkal, nechodil jsem do fotografické školy. Všechno, co umím, mi poradili. Já ostatní poslouchal. Byl jsem takový už jako dítě. Třeba, když jsme dostali elektrický vláček, stačilo mi, že jede, bratr ho rozebral a od té doby nejezdil.

Nicméně něco, co dělá vaši fotku vaší fotkou, musí existovat…
Já fotím pořád stejně, na patnáctinu sekundy a 1,4. Ten čas mi nikdo neporadil, i když pan Horst fotil podobně. Říkal, že krásné věci trvají dlouho, že když člověk zpomalí, slyší hlasy. Dnes všichni fotí hrozně rychle, jako by ty holky byly formule jedna. Já fotím tak, aby se listí hýbalo, kola se točila. Lidé říkají, že ty moje fotky mají duši. To je ale blbost, duši mám já, fotka je mrtvá.

Co nadání?
Takový ten dar od Boha má jen jedno procento lidí. Dalších 99 procent se musí vypracovat cvičením. Já patřím k těm 99 procentům a cvičil jsem tím, že jsem každý den vyfotil dva kinofilmy. Denně jsem teda udělal 72 snímků, za rok 28 650 a za 50 let, co to dělám, to je zhruba 1,5 milionu snímků.

Kolik z nich bylo z vašeho pohledu dobrých?
Za jeden rok tak deset. Za těch 50 let je to 500 dobrých snímků. Fakt.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.