„Vypadal jsem jako blbec,“ vzpomíná Josef Jařab na revoluční listopadové dny. Holandští novináři, kteří s ním udělali rozhovor týden před 17. listopadem, totiž právě v polovině měsíce vydali článek, v němž Jařab pochybuje, že vůbec nějaká revoluce bude.
A že by ji vedli studenti? „Ti těžko, to je zlatá komunistická mládež. Pak jsem se studentům omluvil,“ směje se dnes Jařab.
Jaké bylo přednášet angličtinu před rokem 1989? Měl jste svázané ruce?
Jistěže jsme cítili jistou svázanost, ale musím říci, že to dohlížení nebylo zase tak citelné každý den. Spíše člověk neříkal všechno, co chtěl, ale nikdo ho nedonutil říkat, co nechtěl. Platilo to i o tom, co jsem napsal nebo vydal do roku 1989. Takže když jsme něco vydávali, třeba doslovy, předmluvy do románů, co jsem psal, určitě jsem nepotřeboval měnit jediné slovo. Ta svázanost byla v tom, že se člověk nemohl plně rozvinout. Samozřejmě že jsem to pociťoval, ale musím zase říci, že v tom roce na jaře už jim nezáleželo na tom, jestli někdo vyjíždí nebo nevyjíždí ven, když to bylo zaplacené. Já jsem dostal nabídku odjet na Harvard v lednu 1989, takže jsem byl tam a učil i pracoval v knihovně.
Nenapadlo vás, že byste na Harvardu zůstal?
To mě napadalo spíš v roce 1969, když jsem tam byl s rodinou. Odjížděli jsme na silvestra 1968, ale pak jsme celý ten rok uvažovali a konzultovali to s československými přáteli, zda jet nebo nejet zpátky. Asi devadesát procent jich tam zůstalo a my jsme patřili k těm deseti procentům lidí, kteří se rozhodli vrátit.
Co vás k tomu přimělo?
Nevím. Viděl jsem, že každý Čechoslovák letí každý den ráno k Timesům a kouká se, jestli tam náhodou není něco o Československu. A nebylo, proč by taky bylo, že jo. Možná kdyby byla každý den nová invaze, ale normalizace už pro noviny ve Spojených státech nenabízela zajímavé sousto. Co tím chci říct - všichni jsme čekali, co se bude dít nového a co se bude měnit. Rozhodli jsme se, že bude lepší být u toho, než čekat, co se dozvíme z amerických novin.
Na tu změnu jste si museli ale počkat dlouho. Věřil jste v listopadu 1989, že teď je ta chvíle, kdy změna doopravdy přichází?
Když už jsme se zapojili, tak už jsme věřili. To už se to celé rozjelo. Toho 19. nebo 20. listopadu už jsem věřil, že se něco hnulo.
Předtím ne?
Týden předtím tu byli dva holandští novináři, které poslal do Olomouce Václav Havel a Jarda Kořán (polistopadový pražský primátor - pozn. red.), aby si tu udělali zastávku po cestě do Krakova. Ptali se mě, a pak to vyšlo už v době, kdy začala revoluce. No a já jsem tam vypadal jako blbec, protože jsem byl velmi skeptický. Ptali se, kdy to tady vypukne, a já říkám nevím. A kdo bude ta síla revoluční, a já, že opravdu nevidím žádnou. A jestli to budou pracující lidi, dělníci. A já že ne, ti jsou spokojení s tou šedí, kterou máme. Studenti? Ti těžko, to je zlatá komunistická mládež. Pak jsem se studentům omluvil.
Opravdu jste týden před revolucí nic netušili?
Bylo to nečekané pro nás, nebylo to nečekané pro komunisty. Protože pak jsme se stávkovým výborem šli do Celozávodního výboru KSČ a tam jsem si chtěl vzít dopis, který byl kdysi napsán z ostravské konzervatoře na moji ženu. Ten dopis znamenal stop pro všechno. Chtěl jsem si ho nechat zarámovat a on tam nebyl. Nebylo tam vůbec nic, čili byli připravenější než my. Buď kvůli rozepřím v partaji, anebo čekali, že se to sesype.
Byla revoluce v Olomouci něčím zvláštní?
Zaplnili jsme náměstí. Mně se na všech těch událostech líbilo, že se toho chopili studenti podporovaní divadlem. A že to mělo recesní charakter. Měli jsme hned několik akcí. Kolem sochy Stalina jsme tancovali, byly tam balónky a prosili jsme je, aby odnesly cizí ptáky do jiných zemí. To se nepovedlo, tak jsme přivezli jeřáb a vytrhli ji. Myslím si, že se nám to podařilo podpořit tím, že celou Křížkovského 12 jsem studentům dal jako studentské centrum. Pociťovali, že jsou tu důležití.
Neměli jste strach, že se to nepovede?
Na revoluční čtvrtek jsme měli telefonát. Nějaký hlas nám říkal, že nás jedou vystřílet, že na nás jede ruský tank. My jsme si říkali, že to Rusové nebudou, že si netroufnou. Nakonec se ukázalo, že to nejspíš byly naše milice, žádný tank sem nejel. Ale jakási obava nás samozřejmě ochromila. Navíc nadšení studentů ochabovalo, zvlášť po Vánocích, které trávili doma často v rodinách, které byly komunistické. Velmi brzo po listopadu to nadšení ochablo.
Krátce poté vás zvolili rektorem. Musel jste zvažovat, zda funkci vzít?
To víte, že ano. Oslovil jsem sportovní halu, a tím jsem se vlastně přihlásil o kandidaturu na rektora, aniž bych o tom uvažoval. Uvažoval jsem, že bych mohl dělat vedoucího katedry anglistiky, že bych možná mohl dělat děkana na filozofické fakultě, ale rektora? Studenti se mě ale nepřišli zeptat, jak jsem se rozmyslel. Jednali velmi revolučně.
Co jste musel po volbě udělat jako první?
Získat klíče. Chvilku to trvalo, soudruh rektor nějakou dobu dělal, že je nemocný, ale nakonec jsem se k nim dostal. A pak bylo potřeba zrušit Ústav marxismu-leninismu. Ale pak začalo to, čemu se říká transformace vysokého školství, a to trvalo dlouho a svým způsobem to není dokončeno ani dnes.
Říkáte, že studenti jednali revolučně. Každá revoluce je nesena ideály. Neměl jste potom problém, nedošlo k názorovému střetu?
Já jsem se studenty nikdy problém neměl. Oni měli problém s některými kantory. Ty jsem požádal o to, aby ze školy odešli, protože byli pro studenty nepřijatelní. Třeba vytrhávali telefonní dráty, aby se studenti nemohli organizovat, i takové případy byly. Většina jich ale zůstala, šli k soudu a většinou vyhráli. Tak tam začínaly problémy. Studenti mi ale věřili. Až po roce, když jsem pozval studenty k sobě, mi dva nebo tři řekli, že revoluce jim byla ukradena. Takže zřejmě měli nějaké představy, že to bude jiné. Ale bylo to mířené spíš ke společnosti. Ale velmi mě to překvapilo, že už po roce došlo k jakési deziluzi.
Znamená pro vás rok 1989 důležitý mezník v životě?
Určitě. Já jsem po roce 1989 začal vést úplně jiný život. Měl jsem, myslím, 53 let a začal jsme svůj druhý život. Hledal jsem cosi v deníku, který jsem si psal. Když to čtu, tak tomu skoro nevěřím, že jsem přežil. Každý den nejméně šestnáct hodin naplno. Rád na to vzpomínám. Lidé se mě ptají, zda se srovnávám s ostatními rektory, kteří přišli po mně. Nesrovnávám, nebylo by to fér. Revoluční doba a atmosféra vás nutí se rozhodovat rázně hned a tady, protože je to možné.
Jaká největší rozhodnutí jste udělal?
Řekl jsem třeba: chci budovu OV KSČ pro naši právnickou fakultu. A oni říkali, vždyť ji nemáme. A já na to, ale budeme mít. Všechny ty vojenské budovy. Já si myslím, že moje největší zásluha je v demilitarizaci Olomouce. Poslal jsem čtyřicet tisíc sovětských vojáků domů. To jsem jednal s panem generálem, který mě málem zastřelil. Na konci toho našeho dvouhodinového hovoru vytáhl pistoli a řekl: ven. Naštěstí mě nezastřelil. A pak všechny ty budovy, které univerzita získala.
Volby ukázaly, že komunisté jsou stále v kurzu. Co na to říkáte?
Je něco shnilého v tomto státě a národě. Myslím si, že nejsme schopni se vyrovnat třeba s tím, jak jsme se chovali po druhé světové válce k Němcům. Nevím, říká se, že v českých zemích není výrazný antisemitismus oproti třeba Polsku. Ale je tady něco jiného, taková jakási švejkovská sebestřednost. Já nevím, kdo všechno volí komunisty, ale mě to šokuje, že ještě pořád víc než deset procent lidí ztratilo paměť nebo se opravdu měli o tolik lépe než my ostatní.
