Muž s jemným hlubším hlasem, který hluboce prožíval víru. Tak Rudolf Smahel popisuje svého přítele při příležitosti Dne památky Jana Palacha. Čtyřiašedesátiletý muž o něm v rozhovoru pro MF DNES mluví jako o Jendovi.
Vybavíte si, kde poprvé jste se s Janem Palachem setkal?
V říjnu 1968 jsem nastoupil na pražskou Vysokou školu ekonomickou, studoval jsem zahraniční obchod. Od srpna byla v zemi okupační vojska Varšavské smlouvy, začátek zimního semestru byl tedy pochmurný. Ale my studenti jsme prožívali vzdor, odmítali jsme rezignovat. Dělali jsme všechno pro to, aby se situace změnila. Pořádali jsme po večerech setkání, kam přicházely osobnosti či zahraniční novináři. Vládl tam duch odporu, nikdy se zde ale neobjevily výzvy k násilí či něčemu podobnému.
Na tato setkání chodil i Jan Palach?
Ano. Už si ale nevzpomínám, kde přesně jsme se poprvé viděli. Ale spíše to bylo na našich kolejích. Ovšem vídali jsme se i na jeho filozofické fakultě.
Rudolf Smahel
|
Zaujal vás něčím už na první pohled?
Především hloubkou myšlení a schopností velkého soustředění. Jenda byl introvert, vše si nechával spíše v sobě. Ale to, co potřeboval říct, podal tak, aby to ostatní přijali. Nebyla to snaha osobně zaujmout, ale varovat.
Před čím?
Jenda Palach byl dvakrát v tehdejším Sovětském svazu. Zdůrazňoval, že tam lidé žijí ze dne na den jako živé mrtvoly. Upozorňoval nás, že se tam bojí cokoli říct, na cokoli se zeptat. O nic se nestarají a mají ze všeho strach. Říkal, že pokud se tomu nepostavíme, přijde to i do Československa. Osobně si pamatuji, jak vybízel k tomu, že nesmíme být pasivní a nesmíme rezignovat. Hovořil o tom, že jsou to svým způsobem osudové chvíle našeho národa.
Jaký byl Jan Palach řečník?
Nevycházel jen z nějakých sloganů, měl to všechno nastudované. Odvolával se i na českou historii, měl filozofické myšlenky. Lidově bych řekl, že to nebyl žádný křikloun, ale spíše člověk hluboký, který věci silně prožíval. Každá jeho věta měla svoji hloubku.
Dával tedy vůbec nějak najevo své emoce? Viděl jste někdy Jana Palacha hlasitě se smát, plakat či hodně rozzlobeného?
Neviděl jsem, že by někde burácel či křičel. Ale že by třeba plakal, to také ne.
Ani smát se jste ho neviděl? Vždyť smích ke studentskému prostředí patří.
Jistěže, ale nic takového mi v paměti neutkvělo. Vedli jsme spíše vážné hovory. On cítil spoluzodpovědnost za náš národ. Říkal, že ji máme jako vysokoškoláci. A to v tom duchu, kdy se zamýšlel nad tím, že není možné tehdejší dění nějakým způsobem přejít a říct si - jako spousta lidí tehdy - jsou tady vojáci, nic nezmůžeme, je konec. Jak jsem říkal, vybízel hlavně k tomu, aby člověk nerezignoval.
Jan Palach se upálil 16. ledna 1969. Obecně se má za to, že se nikomu se svým plánem sebeobětovat se nesvěřil. Když jste o tom zpětně přemýšlel, nedal to přece jen nějak najevo? Nějakým - v té chvíli nepatrným - náznakem?
Myslím si, že ne. Anebo mě to alespoň vůbec nenapadlo. Nedal mi žádný takový podnět.
Na dnešek připadá 46. výročí jeho činu, podle kalendáře máme dnes uctít Den památky Jana Palacha. Jak dnešek prožijete?
Modlitbou a ve vzpomínkách. Určitě na něj vzpomenu také v naší farnosti Olomouc-Nová Ulice při nedělní bohoslužbě, kterou budu sloužit v našem maličkém kostelíčku.
Jak jeho čin i coby kněz hodnotíte?
Vyjdu z toho, že hned po tom skutku byli lidé vyburcováni. Den po jeho úmrtí se na Václavském náměstí sešlo velké množství lidí. Obrovský průvod šel směrem na Hradčany, bylo to naprosto spontánní. Lidé cítili potřebu být spolu a ukázat, že jsme se nepoddali. To bych chtěl zdůraznit. Palach nás vyburcoval k tomu, že není možno podlehnout a říct si, že tady už je všechno passé. Byť ten politický vývoj šel poté k horšímu. Jeho čin byl především sebeobětováním pro národ.
Zmínil jste, že vývoj šel poté k horšímu. Takže to, co si Jan Palach od svého činu pravděpodobně sliboval, se naplnilo jen krátkodobě.
Krátkodobě a ne v podobě, jak si to představoval. To jest, že tady dojde k politickým změnám, že bude konec cenzury. Bylo to spíše v srdcích lidí a v srdcích studentů. Byla to tedy ve výsledku záležitost osobní, ne politická.
Jan Palach o tři dny později 19. ledna 1969 na následky rozsáhlých popálenin zemřel. Byl jste na jeho pohřbu 25. ledna? Jaká tam byla atmosféra?
Myslím, že ti, co tam byli - a bylo nás tam obrovské množství - pochopili, oč vlastně Jendovi Palachovi šlo. Byla to celoživotní výzva. Ano, to je to pravé slovo. Nepoddat se totalitě, nepoddat se surovosti totalitního režimu.
Jak jste osobně tuto výzvu naplnil?
Jeho čin mě vzburcoval. Šlo o nepřekonatelný odpor ke komunismu, k celé totalitě. Osobně mě to vyzvalo k tomu, že je třeba se jí postavit a něco dělat. Později jsem se tak věnoval církevnímu samizdatu (Rudolf Smahel s dalšími desítkami lidí po celé zemi několik let rozšiřovat režimem zakázaný náboženský samizdat, za což byl později odsouzen a vězněn - pozn. red.) a také setkáním s olomouckými studenty.
O jaká setkání šlo?
Na podzim roku 1969 jsem se vrátil do Olomouce. Začal jsem tady studovat teologii, nastoupil jsem do posledního povoleného ročníku. A především ve druhém a třetím, ale i ve čtvrtém ročníku jsem pravidelně přicházel na místní koleje. Scházeli jsme se k debatám o politické situaci, ale i k rozborům Bible. Byla tam výborná shoda, nedělaly se rozdíly mezi katolíky či evangelíky. Takto jsme se povzbuzovali.
Takže tato setkání jste pořádal díky inspiraci a výzvě od Jana Palacha?
Ano, také. Přímo Jenda mi říkával, že někdy chodí do katolického kostela, někdy do evangelického. Dokázal to spojit. Dříve se to rozdělovalo, jedni byli proti druhým, což bylo nešťastné. Ale on říkal, já vím, že mě Bůh miluje, a já miluji Boha. Říkal, že třeba na půlnoční byl v katolickém kostele, poté krátce na to v evangelickém. Nebyl vázán na jeden kostel. Spíše své křesťanství bral jako výzvu být hluboce člověkem a obhajovat základní hodnoty, jako je svoboda, spravedlnost a vůbec možnost žít a nemít strach.
Jan Palach byl tedy hluboce věřícím člověkem?
Ano. I když není to možno brát v pojetí hluboce věřícího člověka, jenž se pořád modlí. Myslím, že on to spíše žil v hloubce svého bytí, svého já.
