V kanceláři hejtmana pracovala Olga Hrabalová prakticky od vzniku kraje. Před čtyřmi lety upozornila na podivnou zakázku za více než sto tisíc korun, výsledkem ale bylo zrušení jejího místa.
Poté, co později úspěšně vybojovala bitvu s rakovinou, se proto rozhodla společně se svým právníkem Igorem Kouteckým pustit i do odhalení podivných zakázek, při kterých kraj platil i několikanásobky skutečných nákladů či za práce, které najaté firmy a sdružení ani neprováděly.
Na některé z nich měli přitom osobní vazby dva bývalí tiskoví mluvčí a zároveň úředníci kraje - Tomáš Kocych a Ivo Heger. Vše nakonec skončilo jejich odchodem z úřadu a rozhodnutím hejtmana Jiřího Rozbořila podat na ně trestní oznámení (více čtěte zde).
Proč jste se rozhodla pustit do odhalení a zveřejnění zakázek?
Začalo to v roce 2010, kdy se mi v podstatě jen shodou okolností dostaly do rukou podklady jedné zakázky, srazu s válečnými veterány, a byly tam vyúčtované věci, které se určitě neuskutečnily. Podobné akce jsem organizovala, takže vím, kolik která položka normálně přibližně stojí a co se tam tak obvykle dělá. A tohle hodně nesedělo. Tak jsem šla s těmi podklady za hejtmanem Tesaříkem, byl tam i jeho podpis. Varovala jsem ho, že to není v pořádku. On řekl, že se na to podívá a ať to nikomu neříkám. Teď mimochodem v televizi odmítá, že se ta schůzka vůbec odehrála. Každopádně pak se chvíli nic nedělo, a najednou o něco později zrušili moje místo, prý z organizačních důvodů. Po deseti letech byla najednou má pozice nepotřebná.
Takže vás motivovala především ztráta místa?
Hlavně to byla zloba a pocit nespravedlnosti, když mi zrovna mluvčí Heger oznámil, že hejtman Tesařík nařídil organizační změny v kanceláři hejtmana a já končím. Zrovna on, člověk se statusem šedé eminence, která si může dovolit leccos. A při tom svém projevu ještě tak symbolicky luskl prsty a zmínil mého manžela pracujícího v organizaci plně závislé na penězích z rozpočtu Olomouckého kraje, a to v tom duchu, že když on bude chtít, tak ze svého místa půjde i můj manžel. Takže z frustrace, když jsem viděla, co všechno se tam děje – navíc v té době už jsem věděla, že mám rakovinu – to nakonec bylo i osobní. Už se to začalo dotýkat i mé rodiny. A to byla pro mě poslední kapka. Chtěla jsem se proti tomu postavit, nějak to změnit. Pak už jsem se dostala do stavu, kdy jsem neměla obavy, jak se mi třeba pomstí, že na mě vyhrabou nějakou špínu, nebo mě vyhodí. Bavíme o důležitých lidech s mnoha známostmi. Můžete vidět třeba na aféře Nečase a Nagyové, jakou moc mohou mít lidé v blízkém okolí politiků.
Sehrála v tom roli i nemoc?
Na neschopence jsem byla téměř půl roku. S vědomím, že asi po uzdravení v práci končím. Proto, když jsem se z rakoviny léčila, tak jsem si řekla, že jestli to přežiju, tak tohle dotáhnu taky. Že když dostanu v životě druhou šanci, tak to vezmu z gruntu všechno. Když projdete peklem nemoci jako je rakovina, tak si uvědomíte životní hodnoty. Pak jsem se vrátila do práce, i když jsem se potom ještě nějakou dobu léčila. A když mi doktoři řekli, že snesu ten stres, tak jsem věc začala řešit. Což bylo před dvěma lety na jaře.
Na kraji jste ale nakonec zůstala.
Řekla bych to tak, že formálně tam nadále pracuji. Ale to jen díky zásahu tehdejšího ředitele krajského úřadu, který ze zákona jediný má pravomoc mě propustit. To on mě nakonec přesunul na jinou pozici, na odbor sociálních věcí.
Váš právník Igor Koutecký zjistil většinu informací o podezřelých zakázkách přes zákon o svobodném přístupu k informacím. Věděl od vás, na co se ptát?
On se nejdříve obrátil na Ivo Hegera, aby se ke všemu vyjádřil včetně jeho chování ke mně. Jenže jako reakce přišla odpověď od advokátní kanceláře najaté krajem. Tedy mimochodem za peníze nás všech. A v tu chvíli mi právník řekl, že se mu taková neadekvátní reakce nezdá, že za tím musí být něco víc než jedna zakázka na setkání s válečnými veterány. A začal zjišťovat údaje o dalších setkáních i dalších zakázkách. Plus kdo je dostal. A pak už jsem se leckdy divila i já, co vyšlo najevo. Třeba, že zakázky dostávalo občanské sdružení, na které měli vazbu, respektive ho spoluzakládali Ivo Heger a Tomáš Kocych. S tím jsem se znala deset let, naše rodiny se navštěvovaly. Do té doby to vypadalo, že jde jen o další firmy nebo sdružení, u kterých je z politických míst zájem, aby dostávaly zakázky.
Než se vám dostalo do rukou to podezřelé vyúčtování, tak jste o ničem nevěděla?
Víte, pracovala jsem v kanceláři hejtmana spoustu let. Během nich jsem vždy věděla, jaká firma podobný typ zakázek dostane a za kolik. A když se pak po příchodu nového hejtmana vyvolená firma změnila, tak mi to ani nebylo divné. Prostě to patřilo k výměně politické garnitury. Celé je to určitá subkultura, která má vlastní pravidla a zákony. Kdo se nepřizpůsobí, dlouho tam nevydrží. Menší zakázky se vybírají bez výběrového řízení, u větších je to o nastavení podmínek. Často se dopředu vědělo, kdo a za kolik některé věci dostane. Lidé, kteří se pohybují kolem politiků na nejvyšší úrovni, jsou někdy pod opravdu velkým tlakem. Na jednu stranu chcete pracovat a mít výplatu. Na tu druhou se nechcete z toho, co děláte nebo tušíte, že se kolem vás děje, pozvracet.
Proto s tím nikdo nejde na policii nebo do médií?
Někdo to může odsoudit, ale když máte dvě děti a hypotéku na krku, co uděláte, když za vámi v práci přijde vysoce postavený člověk s velkým vlivem a řekne, „k té zakázce oslovte tu a tu firmu a pak ještě tuhle, a tuto radši dvakrát, ano?“ Nebo jiný příklad – měla jsem pokladnu na menší výdaje, a když přišel mluvčí s tím, že potřebuje proplatit účtenku třeba za kytku na nějaké setkání, jak jsem mohla zkontrolovat, že ji pak neodnesl domů přítelkyni nebo matce? Ale proplatila jsem to já. Nemůžete kontrolovat podrobně všechno. No a podobné je to s těmi všemi zakázkami. Podepisoval je vedoucí odboru, ne pánové Heger nebo Kocych, ti je oficiálně jako administrátoři "jen" vyřizovali. Ale myslíte, že ten vedoucí pokaždé kontroloval podrobně, co se udělalo, zda to bylo potřeba a co je zač ta společnost nebo sdružení, které to dělalo? Věcí se vyřizuje v rámci běžného provozu hodně, zakázky za desítky tisíc nejsou zase tak mimořádné.
Mezi spornými zakázkami, jejichž celková hodnota jde do milionů korun, nejsou jen setkání s válečnými veterány, protože nakonec jste společně se svým právníkem poukázali na řadu dalších. Bylo to překvapení?
Hlavně pro právníka, když viděl, jak se tam zachází s penězi. Třeba zakázka na registrační systémy pro setkání samosprávy, která se dělala čtyřikrát během dvou let, je v době datových schránek úsměvná. Takový systém navíc kraj už kdysi před lety měl. Nebo zakázka v řádu desítek tisíc korun na skenování starých novin z roku 2001 zadaná v roce 2008. V úřadu, kde pracují stovky lidí, skener je na každém patře a co chvíli jsou tam ze škol nějací stážisté...
Jak mohou podobné věci tak dlouho fungovat, aniž by to někdo řešil? Třeba u zakázek na setkání s veterány, ve kterých byly podle zjištění zveřejněných v pořadu Reportéři ČT jednotlivé položky výrazně předražené oproti tomu, kolik za ně najatá firma ve skutečnosti zaplatila.
Systém byl vymyšlený velmi dobře a fungoval hodně dlouho. Ani já jsem si dlouho ničeho nemohla všimnout, protože to měli dobře nastavené, že podrobné informace končily v rukou vybraného úzkého okruhu lidí. Neměla jsem nástroj, jak to zjistit, dokud se mi náhodou nedostala do ruky ta jedna fakturace. Čili já jsem sice věděla, že to dostává nějaká vybraná firma nebo sdružení, ale vůbec jsem netušila, že je spoluzakládali pánové Kocych a Heger. Dokonce je otázka, zda tohle třeba vůbec mohl vědět tehdejší hejtman. Stejně tak se však nedá vyloučit, že to věděl.
Ale najaté firmy si nechaly dokonce zaplatit i činnosti, které vůbec nevykonaly.
Já jsem třeba z větší části připravila akci, kterou hejtman naplánoval, ale nějaká firma si ji vyfakturovala. Ale tomu jsem se nedivila. Nebo když se uspořádá workshop tiskových mluvčích za 80 tisíc, a skutečné náklady nejsou ani patnáct. Část peněz, které za to byly v podobných případech vyplaceny, končila tak různě, nejen v kapsách určitých lidí. Bohužel nemohu být konkrétnější, protože nemám v ruce nic, čím bych to případně u soudu mohla dokázat. Ale každý, kdo trochu sleduje dění na státní i krajské úrovni, asi tuší, co tím myslím. Kdo o ty peníze má zájem a na zaplacení čeho je použije. A tím se vracíme k tomu, proč se zakázkami, kolem kterých se pohybovali a vyřizovali je Heger s Kocychem, nechtěl nikdo zabývat. Oni totiž také právě o tomhle leccos vědí a mohli by pak třeba promluvit.
Oba se ale brání tím, že neměli oprávnění žádné zakázky zadávat nebo proplácet.
To fungovalo tak, že oni to celé přichystali a vedoucí odboru to pak podepsal. Ale ten těžko mohl třeba vědět, že tím posílá peníze firmě nebo sdružení, se kterým má jeden z nich nebo oba osobní vazby nebo je zakládali.
Co říkáte na to, jak to dopadlo? Tomáš Kocych a Ivo Heger na kraji končí, ale po vzájemné dohodě. A policie případ odložila.
Nenazvala bych to koncem. Některé věci se ještě budou řešit, ale k tomu zatím nemůžu víc říct. Ale konec to není. Už třeba ten jejich odchod – vážně si myslíte, že za nimi někdo přišel a řekl, „pánové, končíte“? Tuhle dohodu musel někdo dojednat. Formálně je to věcí ředitele úřadu, ale podmínky odchodu ve skutečnosti byly na jednání politiků. Byla jsem v kanceláři hejtmana deset let, takže o tom nepochybuji, vím, jak to chodí, když lidé odcházejí „po vzájemné dohodě“. Bude třeba zajímavé sledovat, kde se pánové časem objeví, ve kterých firmách například...
Ale berete to alespoň jako částečné vítězství, že z kraje odchází?
Částečné ano. Byla to špína a oni si mysleli, že jsou nedotknutelní, že si tam mohou dělat, co chtějí, a nic se jim nestane. Ale nakonec na ně došlo. Takže to dává naději, že má smysl bojovat. Chobotnici nemůže jeden člověk porazit, ale může dostat aspoň jedno chapadlo. Je to naděje pro slušné lidi.
Po nástupu nového hejtmana Jiřího Rozbořila došlo ke změně na postu tiskového mluvčího, v září 2013 nahradila Ivo Hegera Kamila Navrátilová. Mělo to podle vás souvislost se zakázkami, na které jste upozorňovala?
Hejtman Rozbořil podle mě věděl, co je Ivo Heger zač. Ale je ze sociální demokracie, takže by asi nemohl plně uplatnit svou vůli k lidem, které tam měl jeho předchůdce Tesařík. A kteří leccos vědí... Ale chci věřit, že Rozbořil viděl, že to pánové Kocych s Hegerem opravdu přehnali. Určitě věděl o tom, že s Ivo Hegerem bojuju od jara 2013. To je ovšem druhá strana mince. Ono to totiž navenek působí dojmem, že vše vyšlo najevo až teď a je to nějaká novinka, ale ty otevřené dopisy dostalo zastupitelstvo kraje už před rokem. A někteří lidé z vedení kraje o tom ví už dva roky. Pokud s tím chtěli něco udělat, měli přece tu možnost si mě pozvat a zeptat se už dávno. Tenkrát se neozval nikdo.
Hejtman také vyhlásil, že podá přímo na oba bývalé mluvčí trestní oznámení.
To mě velmi pozitivně překvapilo. Mohl to ukončit s tím, že oba odcházejí z úřadu. Trestním oznámením dal podle mě opravdu najevo, že s tím nechce nic mít. Že chce mít na kraji čisto. Na druhou stranu se nikdy nedá vyloučit, že je to jen zase nějaká hra, divadlo pro veřejnost. Nicméně možná jsem naivní, ale věřím v lepší budoucnost. Jako jsem věřila, že se uzdravím z rakoviny, tak věřím, že i tohle dobře dopadne. Ovšem pak jsou tu třeba jeho náměstci, z nichž někteří seděli na svých postech i předtím, a nikdo s tím za celou dobu nic neudělal.
Co říkáte na výsledek policejního vyšetřování? Případ byl opakovaně odložen s tím, že nebyl zjištěný žádný trestný čin. Myslíte, že vše je formálně tak neprůstřelné, nebo třeba může jít o výsledek politických tlaků?
Podle mě je za tím obojí. Když tady dáte trestní oznámení na vysoce postavené lidi kolem hejtmana, přičemž víte, kdo tu s kým chodí na tenis nebo na večírky… Může se tak zdát naivní, že jsme šli i na policii, ale chtěli jsme to s právníkem prostě dohrát do konce. Můžu nicméně říct, že kdyby nyní nepodal trestní oznámení hejtman, udělala bych to opět já. Je to pro mě věcí principu.
Jaké byly reakce okolí po zveřejnění aféry?
Pro nejbližší přátele to byl docela šok, protože jsme to celou dobu drželi s manželem jen mezi sebou. A právníkem. Nechtěli jsme nikoho dalšího zatěžovat. Jinak jsem dostala neuvěřitelné množství mailů a dopisů od úplně cizích lidí. Dokonce i květiny, což mi vehnalo slzy do očí. Lidé mi psali, že mě obdivují, že jsem to ty tři roky vydržela. Nebo mi volali hned druhý den po odvysílání reportáže v České televizi a nabízeli pomoc, třeba finanční nebo právní. Bylo to velmi pozitivní a dodává mi to sílu.
A reakce v práci na úřadu?
Většina lidí byla také překvapená, protože o tom nevěděli. Třeba ani netušili, proč jsem najednou zmizela z kanceláře hejtmana, protože bylo z vyšších míst vypouštěno vysvětlení, že jsem to tak chtěla kvůli nemoci. Celkově se lidé rozdělili do dvou skupin. Jedni byli rádi, že o těch poměrech konečně někdo veřejně promluvil. A byli i kolegové, kteří za mnou přišli s tím, že též o něčem ví a jsou ochotní se případně také zapojit a jít s tím na policii nebo do médií, či mi aspoň dát informace. Že nejsem jediná, kdo viděl špínu, ale oni se báli s tím jít ven. A omlouvali se mi, že sami o tom nic říct nemohli, protože mají děti a hypotéky. Ta druhá, mnohem menší, to vzala negativně, protože dostali strach, že i o ně se teď bude zajímat policie. Takže začaly kolovat i různé pomluvy. Třeba že jsem s tím šla ven jen proto, že jsem nedostala z těch zakázek svůj podíl.
Reakce bývalého hejtmana Martina TesaříkaV olomouckém vydání MF DNES vyšel rozsáhlý rozhovor s paní Olgou Hrabalovou vztahující se k údajným „nekalým praktikám“ na Krajském úřadu Olomouckého kraje v době, kdy jsem působil coby hejtman Olomouckého kraje. Ačkoli jsem se původně nechtěl k některým nepodloženým nařčením vztahujícím se k mé osobě ani vyjadřovat, rozhodl jsem se přispět do této několik týdnů trvající mediální „diskuse“ také svým pohledem. Věřím, že ti, kdo mají zájem o objektivní náhled na věc, jej minimálně ocení. Předně bych chtěl zdůraznit, že jsem od paní Hrabalové, jak ve zmíněném rozhovoru uvádí, žádnou informaci ohledně údajného protiprávního jednání jakýchkoli zaměstnanců krajského úřadu neobdržel. Současně si sám kladu otázku, proč o takovém údajném jednání některých svých kolegů neinformovala již předchozí vedení kraje, když dle tvrzení v médiích některé ze zmiňovaných akcí se měly konat již v letech 2006 a 2007. Ta však zůstává bez odpovědi. V některých věcech však musím s paní Hrabalovou souhlasit, zejména v tom, že není v lidských silách nejen vedoucích zaměstnanců krajského úřadu, ale i volené samosprávy posuzovat položkové vyúčtování jednotlivých akcí. Společně s kolegy z vedení Olomouckého kraje jsme vždy jednali v dobré víře, že všichni zaměstnanci krajského úřadu dbají zákonných i podzákonných předpisů, včetně vnitřních směrnic úřadu, a počínají si s péčí řádného hospodáře. Závěrem snad jen jedna poznámka - nikdy jsem nezodpovídal za vyúčtování žádné z uvedených akcí a k zaručeně "zasvěcenému" pohledu na fungování krajské samosprávy, jak jej nastínila paní Hrabalová v rozhovoru, mohu dodat pouze to, že jestli to tímto způsobem někde funguje nebo fungovalo, tak to rozhodně nebyl případ Olomouckého kraje v letech 2008 až 2012. Martin Tesařík, senátor a bývalý hejtman Olomouckého kraje |
