Šel si vyzvednout stipendium a pak zamířil do hospody, jako by se nic zvláštního nemělo dít. Zanedlouho poté už ale před celou fakultou vyzýval k ukončení vlády komunistů bez ohledu na to, jaké následky to mohlo přinést.
„Kdyby se to nějak zvrtlo, měl jsem to jisté. Jenom jsem byl už na ten systém tak naštvaný, že mi nějaké riziko bylo jedno,“ říká v rozhovoru pro MF DNES nynější polský zpravodaj Českého rozhlasu Vít Pohanka.
Vít Pohanka Vystudoval Filozofickou fakultu UP v Olomouci. V roce 1989 se aktivně podílel na listopadových událostech ve městě jako jedna z vůdčích osobností studentského stávkového výboru. Po studiu podnikal, v letech 1994 až 1996 byl redaktorem Studia 6 České televize. Následující tři roky pracoval jako programový pracovník UNESCO v Paříži a v letech 1999 až 2002 byl redaktorem České redakce BBC v Praze a Londýně. Od roku 2002 je zahraničním zpravodajem Českého rozhlasu, po Bruselu či USA působí ve Varšavě. Roku 2004 ho spolu se dvěma členy štábu ČT unesli ozbrojenci v Iráku, později byli všichni propuštěni. |
Jak vzpomínáte s odstupem 25 let na události kolem 17. listopadu v Olomouci?
Jako na velmi intenzivní a krásné období mého života. S odstupem samozřejmě vidím i to, že jsme jako studenti byli hodně naivní, někdy i arogantní ve svém přihlouplém romantismu. Ale to bylo, myslím, k době, ve které jsme vyrůstali, pochopitelné. Vzpomínám na to opravdu rád a v dobrém.
Co se vám vybaví nejsilněji, myslím nějakou konkrétní situaci.
Když nám jeden z funkcionářů - komunistů na fakultě na začátku stávky vlastně vyhrožoval. Říkal: Jdete po přechodu na červenou. Možná přejdete, ale taky vás může smést náklaďák! Dneska to zní skoro legračně, ale on to tenkrát myslel naprosto vážně. A my byli naprosto vážně odhodlaní se tím náklaďákem nechat smést, i když jsme věřili, že nepřijede. A taky nepřijel. Ale to jsme samozřejmě nemohli v tu chvíli stoprocentně vědět.
V Olomouci se odehrála řada různých happeningů, účastnil jste se přímo některých? Jak na ně vzpomínáte?
Nejraději asi vzpomínám na stavění zdi z krabic okolo tehdejšího Okresního výboru KSČ. To byla moc hezká akce. Je z toho myslím i spousta fotek.
Události začaly v Olomouci nabírat spád až po 17. listopadu, v podstatě až s příjezdem studentů zpět do školy. Byl jste v Olomouci přímo 17. listopadu? Dělo se tu něco, nebo se věci daly do pohybu až později?
Co vím, tak ten den tu byl úplný klid. To víte, lid na Hané byl vždycky trochu pomalejší než v Praze. Ujistil jsem se teď zpětně, že 17. listopad byl pátek, a já jen pamatuju, že jsem si byl tenkrát pro stipendium a šel na chvíli do hospody. O tom, co se dělo v Praze, jsem se dozvěděl až o víkendu ze Svobodky (Svobodné Evropy - pozn. red.) a z BBC, kterou už jsem tenkrát poslouchal. My se dali v Olomouci dohromady až v neděli 19. listopadu večer, když jsme se sešli na kolejích. To jsme si hned zvolili stávkové výbory na fakultách a spojili se s divadelníky. Stihli jsme toho za večer a noc hodně a v pondělí už jsme vyhlásili stávku.
Jaké jste měl 17. listopadu a v následujících dnech pocity, považoval jste změnu poměrů za víceméně jistou, nebo jste se naopak bál, že režim vše ustojí a přijdou represe? A jak to viděli lidé kolem vás, rodina, přátelé?
Do generální stávky 27. listopadu jsem si osobně vůbec nebyl jistý, jak to dopadne. V Olomouci studovalo hodně lidí z Ostravy a odjinud z hodně proletářského a komunistického severu Moravy. Asi nepřekvapí, že tam byla nálada podstatně jiná než v Praze. Vím, že mě maminka ten první týden po telefonu zaříkala, ať se do ničeho nepletu. Ale to už jsem byl ve stávkovém výboru, před celou fakultou jsem vyzýval k ukončení vlády komunistů, takže kdyby se to nějak zvrtlo, měl jsem to jisté. Dneska už samozřejmě víme, že tehdy nebyla vůle komunismus udržet, ale tenkrát jsem si tím vůbec nebyl jistý. Jenom jsem byl už na ten systém tak naštvaný, že mi nějaké riziko bylo jedno.
Jak obecně hodnotíte sametovou revoluci a porevoluční vývoj v České republice?
Sametovou revoluci považuji spíš za úspěšný převrat pro-demokratických sil. O revoluci nemluvím ani před dětmi, říkám jim, že tenkrát přišly ty „velké změny“ k lepšímu. A ten vývoj… – to je těžké nějak jednoduše říct. Spousta věcí mne štvala a štve, ale ten komunistický marasmus byl mnohem, mnohem horší. Lidé, kteří si to neuvědomují, z něj podle mne buď tyli, nebo neměli nějaké pozitivní ambice a touhy, o které je komunismus připravoval. Vždyť já bych nemohl dělat za komunismu práci, kterou dělám, kdybych nebyl jeden z nich. Byl jsem tak od roku 1988 opravdu připraven k emigraci, kdyby se komunismus do konce mého studia nezměnil. A měl jsem studium končit v roce 1990. Takže se to stihlo tak akorát.
Řada tehdejších osobností z centra dění je k němu dnes poměrně skeptická a mluví o porevolučním vývoji jako o promarněné šanci. Jak to vidíte vy?
Já jsem shovívavější. Vydali jsme se na cestu, kde se pravidla tvořila za pochodu. Spousta lidí toho zneužila. Ale já jsem přesvědčený, že drtivá většina Čechů, Moravanů a Slezanů je poctivá, a že se má přesto dneska nejenom materiálně, ale i hmotně, podstatně líp než za komunismu.
Co říkáte na to, že 25 let po revoluci komunisté spoluvládnou olomouckému hejtmanství a po uplynulých volbách budou stát také u vlády na prostějovské radnici, a to včetně dvou aparátčíků, kteří tam seděli právě v roce 1989?
Radost z toho nemám. Jenže volby jsou svobodné, a když dá někdo takovým lidem hlas, těžko s tím něco dělat. Statistiky o tom, že je asi třetina lidí v Česku přesvědčená, že listopad 1989 nepřinesl nic dobrého, mne rozesmutňuje. Na druhou stranu jsem vděčný za ty zbylé dvě třetiny.
Jaká je vaše odpověď na tradiční otázku: Stálo to za to?
Mně to za to určitě stálo. Jsem rád, že jsem byl u toho, a dneska bych se nezachoval jinak.
