Češtinu jste se začala učit už doma. Proč jste se rozhodla pro tento jazyk?
Slovanské jazyky mě vždy zajímaly. Původně jsem chtěla studovat polštinu, nebylo ale místo. Dali mi na výběr mezi chorvatštinou a češtinou. Protože jsem znala knížky Haška a pohádky Němcové, vybrala jsem si češtinu. Nikdo mi ale tehdy neřekl, že je to nejtěžší slovanský jazyk. To jsem zjistila až při studiích. Přesto jsem udělala dobře, čeština je krásná řeč. Chyby ale dělám pořád. A taky mám ukrajinský přízvuk.
Mluvíte velmi dobře. Jak dlouho se češtinu učíte?
Šest let v Kyjevě a tady druhým rokem.
Jak se studentka z téměř třímilionové ukrajinské metropole ocitne na Hané?
Do Olomouce jsem se dostala díky mojí profesorce z Kyjeva. Má kamarádku, která přednáší na Univerzitě Palackého. Ta jí volala, že univerzita shání doktorandy z Ukrajiny. Profesorka mi řekla, ať to zkusím. No a loni v létě jsem udělala přijímačky, doma jsem si vyřídila víza a od září 2013 tady žiju.
Nevadí vám, že Olomouc je mnohem menší než Kyjev?
Kamarádi mi doma říkali, že Olomouc je malé městečko, že se tam budu nudit. Já to chtěla zkusit a udělala jsem dobře. Do svých třiadvaceti let jsem žila v Kyjevě, tolik lidí, tolik aut... Pořád jsem někam spěchala, neměla čas se zastavit třeba v parku. A tady se to díky zdejší atmosféře změnilo. Zamilovala jsem se do Olomouce, ten klid jsem potřebovala. Ve velkoměstě člověk jen existuje, nežije.
Vám tu nic z ukrajinského způsobu života nechybí?
Určitě se něco najde. Třeba jídlo, pravý ukrajinský boršč v Olomouci nikde nevaří. No a ještě mi chybí ukrajinská příroda a ukrajinština. Když člověk slyší kolem sebe mateřský jazyk, cítí se doma. Tady slyším cizí řeč. Už jsem si ale zvykla.
Zůstaňme ještě u životního stylu. Je něco, co vás v Česku vyloženě překvapilo, zaskočilo?
Nic moc mě nenapadá. Vlastně ano. Příjemně mě překvapili místní řidiči. Pouští chodce i mimo přechod. To v Kyjevě není, tam auta troubí a troubí. I další překvapení bylo příjemné. Nikdy jsem se tu nesetkala s negativní reakcí na to, že jsem z Ukrajiny. Před příjezdem jsem slyšela, že Češi nemají Ukrajince rádi.
Když máte Olomouc tolik ráda, neuvažujete, že byste tu zůstala i po studiích?
Chtěla bych tu zůstat. Nejraději bych dál působila na univerzitě nebo pracovala jako překladatelka. Ale uvidíme, nevylučuju ani návrat domů. Je to ještě hodně daleko.
Letošek se zapíše kvůli válečnému konfliktu do dějin Ukrajiny. Jak se válka dotkla vás osobně?
I když se u nás v Kyjevě nebojuje, každý den se bojím o rodinu, o kamarády. Skoro každý den volám domů přes Skype, abych se ujistila, že jsou všichni v pořádku. Ten stres pochází i z toho, že mi na východě zastřelili kamaráda ze střední školy. Ani jsem mu nemohla jet na pohřeb. Těžko se mi o tom mluví.
Ovlivnil konflikt i to, jak často jezdíte domů? Kdy jste tam byla naposledy?
Kvůli válce jezdím domů méně často, než jsem měla původně v plánu. Naposledy jsem byla v Kyjevě před pěti měsíci. A to tam můžu jezdit díky kamarádovi, u kterého jsem dříve pracovala, autobusem zadarmo. Bojím se, že by mohli zavřít hranice a já bych se nedostala zpátky. Kvůli tomu jsem si také zkrátila svůj poslední pobyt doma. Měla jsem tam v létě být celý měsíc, kvůli nepokojům jsem se vracela už po čtrnácti dnech. Sami rodiče mě posílali, ať jedu do bezpečí. Ale především já sama chci být v Olomouci. Mám tu přítele, kamarády, studenty. Daří se mi tady a ještě dva a půl roku bych tady měla studovat.
Předpokládám, že zprávy z Ukrajiny v médiích sledujete denně.
Sleduju. Někdy ale zpravodajství v médiích není objektivní. Vím to, protože volám domů, mám informace zevnitř.
Jaká je teď v Kyjevě mezi lidmi nálada?
Ukrajinský národ vždy bojoval za svou nezávislost. Jsme takoví. Jaká je nálada? Myslím, že většina lidí doma věří, že všechno dopadne dobře. Už se to ale vleče strašně dlouho, takže občas přichází i beznaděj.
Zmínila jste, že Ukrajinci vždy bojovali za nezávislost. Jste na svůj národ hrdá?
Ano, jsem na něj hrdá. Jako každý ale děláme i my chyby. Někdy si třeba zvolíme špatného prezidenta.
Vraťme se do Olomouce, stýkáte se tady s někým z Ukrajiny?
Znám tu asi deset lidí, kteří studují na univerzitě. Mám tu ale i známé, kteří už dostudovali a zůstali v Olomouci pracovat. Stýkáme se pravidelně. S jednou kamarádkou, která je taky Ukrajinka a doktorandka, občas pořádáme večery s ukrajinským jídlem. Chodí na ně i naši kamarádi z Česka a Ruska.
Válka váš vztah k ruským kamarádům nezměnila?
Nezměnilo se mezi námi nic. Já s kamarády neřeším politiku. Ale hlavně podle nás to, co se děje, není rozhodnutí obyčejných lidí, je to rozhodnutí politických špiček.
Co čeští známí, zajímají se o situaci na Ukrajině?
Zajímají a ptají se mě na ni. Chtějí znát můj názor, protože vědí, že mám informace zevnitř.
Blíží se Vánoce. Kdy je vlastně slavíte vy?
U nás slavíme pravoslavné Vánoce sedmého ledna. Ty bych chtěla strávit v doma v Kyjevě. Na vaše Vánoce budu ještě tady a o Štědrém dni budu s přítelem a jeho rodinou. Bude to vůbec poprvé, co vaše Vánoce budu slavit, co budu mít kapra. Loni jsem tu sice byla taky, ale neslavila jsem je. Nějak na to nebyl čas.
Vánoce tedy budete mít dvoje. Co byste si přála?
Aby u nás skončila válka (odmlčí se). A taky to, co si lidé obvykle přejí, zdraví, štěstí, lásku.
