Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Po válce jsme náhle nebyli antifašisté, jen Němci, vzpomíná žena ze Sudet

  12:54aktualizováno  12:54
Její maminka byla německou antifašistkou. Ani to ale po osvobození Československa neuchránilo Eriku Bednářovou před internací a později vysídlením ze Šumperska. K běžnému životu v rodném kraji se mohla vrátit až řadu let po válce. I přes velkou křivdu přitom odsun Němců obecně neodsuzuje.

Erika Bednářová s manželem a třemi dětmi zakotvila po válce v Loučné nad Desnou. Na snímku je s fotografií domu, ve kterém žije dodnes. | foto: Tomáš Frait, MF DNES

„Zrovna teď v květnu, když začne práce na poli, mám přijít o děvečku?“ zlobí se německá selka v Petrově nad Desnou na ženu, která si na její statek přišla pro svou čtrnáctiletou dceru.

Ta žena se jmenuje Sofie Rotterová, jako zarytá německá antifašistka za války hodně zkusila při výsleších na gestapu, nacisté jí taky sebrali děti. Nic z toho ji nezlomilo, proto ji žádná selka nemůže vyděsit. Je 2. května 1945, Sofie Rotterová ví, že se blíží konec války a s ní další problémy. Svou Eriku nemůže ve službě nechat.

„Rusi už jsou u Rýmařova, holka půjde se mnou domů, řekla tehdy maminka, popadla mou peřinu a šly jsme do Rapotína na nádraží. Jenomže Němci mezitím vyhodili do povětří železniční mosty. Musely jsme domů pěšky,“ vzpomíná na dny, kdy na Šumpersku končila druhá světová válka, dnes pětaosmdesátitelá Erika Bednářová.

Doma ve Vízmberku (dnešní Loučné nad Desnou) se na konci války po dlouhé době sešla s oběma sestrami a mladším bratrem. V domku se s nimi ubytoval také ruský pár, který předtím žil v nedalekém zajateckém táboře a jemuž maminka Sofie pomohla ukrýt před Němci tajně porozené dítě.

Pod ochranou osvobozených zajatců pak přežila německá rodina nejdivočejší poválečné dny. Přes všechno, co Sofie Rotterová pro zajatce během války dělala a co musela vytrpět při opakovaném zatýkání gestapem, se ale ani její rodině později nevyhnuly perzekuce, které se po válce snesly na německé obyvatelstvo.

„Nic dobrého nás nepotkalo za Hitlera ani po něm,“ tvrdí paní Erika.

Ženy henleinovců utekly do lesa. Rusové je našli a znásilnili

Váleční vězni museli na Šumpersku a Jesenicku pracovat pro Němce v lesích a továrnách. Právě při práci ve fabrice Semprex ve Vízmberku se Sofie Rotterová spřátelila s několika Rusy a Francouzi.

Fotogalerie

„Jejich tabatěrky vždycky směnila za mouku, vejce nebo krupici a něco jim napekla a navařila. Byli to právě Rusové, kdo jí poradili, aby nás, děti, vzala domů, že jen tak se nám nic nestane. Napsali nám nějaký ruský nápis na dveře - asi že jsme pod jejich ochranou,“ říká paní Erika. Ženy z rodin sympatizujících za války s henleinovci dopadly podle ní hůř.

„Utekly před Rusy do lesa, ti je tam ale našli a znásilnili.“

Erika Bednářová měla oba rodiče německé národnosti. Maminka Sofie pocházela ze třinácti dětí, v roce 1928 se provdala za Josefa Rottera do Pekařova. Už po pěti letech ale její muž zemřel na následky průstřelu plic v 1. světové válce a ona zůstala sama na čtyři děti.

I proto se rodina přestěhovala k prarodičům do Vízmberka. Živit čtyři děti nebylo jednoduché, proto si Sofie Rotterová přivydělávala, kde se dalo. Zřejmě kvůli těžkému životu byla levicového smýšlení. V okolí Vízmberka bylo několik středně velkých továren a komunistická strana se sociální demokracií zde měly poměrně silné pozice.

Žena se nebála říkat, že na Hitlerovi není nic dobrého

Sofie Rotterová byla také proti nacistické ideologii a německému nacionalismu. Už v raném věku přihlásila děti do levicové mládežnické organizace Rote Falken. To už byl v Německu u moci Adolf Hitler a pohraniční oblasti Československa fakticky ovládali stoupenci Sudetendeutsche Partei (SdP) Konrada Henleina. Ti ještě před mnichovskou dohodou napadli tábor levicové mládeže v nedalekých Velkých Losinách, kde tenkrát byla i malá Erika.

„Vařili jsme si v kotlíkách, umývat se chodili k potůčku. Jednou v noci nám ale ti henleinovci prostříleli stany. Tábor pak raději rozpustili dřív.“

Všechny informace o nacismu měla maminka Sofie od bratra a sestry, kteří žili v Americe.

„V roce 1936 tady byli naposledy. Vypůjčili si tenkrát auto v Německu. Díky tomu poznali, jak už tam Hitler řádí, zatímco tady ještě nikdo nic nevěděl. Varovali nás, ať se jen nedáme k Hitlerově mládeži!“

Sofie Rotterová varovala i ostatní. „Všude vykládala, že na Hitlerovi nic dobrého není. Proto jsme tolik zkusily - ona i my, děti,“ myslí si paní Erika.

Hned po mnichovské dohodě a okupaci pohraničí si pro maminku přišlo gestapo. Nebyla jediná. Jak tvrdí Erika Bednářová, z Vízmberka tenkrát odjel plný náklaďák německých antifašistů. Asi po čtrnácti dnech Sofii Rotterovou propustili, ale chování gestapa ji nezastrašilo. Dál pomáhala lidem v okolí a veřejně mluvila o praktikách nacismu.

Na udání fašistů z obce si pro ni v roce 1940 gestapo přijelo znovu. Tentokrát to bylo horší, protože přišla také o děti. Syna Ericha nacisté v pouhých devíti letech poslali na práci do Waltersdorfu (dnes Žlebu), dcera Anna musela do dětského domova v Čelákovicích. Jen pro Eriku a její sestru si přijeli strýc a teta Engelbertovi ze Svitav, kde malá Erika prožila většinu války.

Místo na chmel do internačního tábora

Po osvobození se na rodinu Rotterových bez ohledu na její minulost snesla vlna protiněmeckého tažení. Němci nesměli do škol, do vlaků, nemohli uzavírat manželství a nakupovat mohli jen ve vymezených časech.

Benešovy dekrety

Půdu k vysídlení Němců z Československa vytvořila série Benešových dekretů. Kvůli nim musely zemi opustit během krátké doby tři miliony lidí. Během poválečných represí se měli z nařízení vlády respektovat prokazatelní němečtí antifašisté. Vznikaly komise k prověřování Němců a udělování antifašistických legitimací, které chránily před diskriminací. Většina antifašistů však nakonec zvolila cestu dobrovolného vystěhování do okupačních zón v Německu. Lidé často odcházeli ze strachu, jelikož ani legitimace je před útoky neochránila.

„Najednou jsme nebyli antifašisté, ale jen Němci. Měli jsme poloviční potravinové lístky a hlad. Když se řeklo, že jedeme na chmel, těšila jsem se, že se konečně najím,“ líčí paní Erika začátek jedné z největších křivd, které po válce zažila. Z cesty na chmel se totiž vyklubal odsun do internačního tábora v Olomouci-Hodolanech.

„Bylo nás hodně dětí, některé jen dvanáctileté, s námi také učitel. Pravdu jsme se dozvěděli až v Šumperku na nádraží. Jenomže to už byly všude kolem milice, nemohli jsme utéct,“ líčí. Nerada vzpomíná už jen na cestu z olomouckého nádraží do Hodolan.

„Kolem samé činžáky, odkud na nás lidi házeli dřevo, shnilé brambory a zasypávali nás nadávkami,“ popisuje s tím, že neznala všechny děti, ale bezpečně ví, že tři děvčata z její vesnice byla z rodin antifašistů.

„Jen o jedné jsem věděla, že její otec hned v roce 1938 oblékl uniformu SA a přišel zatknout maminku. Té jsem si raději moc nevšímala.“

K jídlu polévka s červy a tvrdý chleba

V internačním táboře v Hodolanech strávila Erika Bednářová tři měsíce. Pracovala v čokoládovně, chodila uklízet po malířích do škol, někdy také štípat dříví do domácností.

„Ráno jsme dostali meltu, kousek tvrdého chleba, večer pak polévku a zase jen chleba. Když jsem poprvé viděla tu polévku... Byla z nějakého starého hrachu a fazolí a plavali v ní červi. Já jsem říkala:,To jíst nebudu.‘ Vedle seděla paní a povídá:,Buď zticha a jez. Zavři oči. Jestli chceš přežít, tak to musíš sníst.‘ První den jsem to vyzvracela a pak už jsem to jedla.“

V internačním táboře byla Erika Bednářová svědkem několika poprav bývalých vojáků wehrmachtu.

„Když jsme šli v noci na záchod, pokaždé tam některý z nich visel. Jednou v noci jsme viděli, jak několik vojáků vyhnali ven. Byli to mrzáci, někteří bez nohy nebo ruky. Češi jim sebrali berle a řekli, že kdo bude nejrychlejší, ten se zachrání. Nakonec je všechny postříleli,“ líčí.

Maminka Sofie se do Loučné už nikdy nevrátila

Eričině mamince se s pomocí Čechů, s nimiž pracovala v továrně ve Vízmberku, podařilo dostat dceru z tábora domů. S jedním z nich, Oldřichem Bednářem, Erika později žila. V říjnu 1948 se jim narodila dcera.

„Sezdat nás nechtěli, protože jsem byla Němka. Tak jsme žili jako druh a družka,“ vysvětluje paní Erika. Když byly dceři asi čtyři měsíce, přišli pro Eriku a maminku Sofii četníci, kteří měli na starosti vysídlování zbylých Němců do vnitrozemí. Sofie a Erika i s dítětem skončily v Želechovicích na Uničovsku. Tam musely pracovat na statku jen za ubytování a stravu.

„Nedali mi ani šanci říct to mému muži. Dlouho nevěděl, kde vlastně jsem. Nakonec se mi podařilo z fary zavolat faráři do Jedlí, kde bydleli manželovi rodiče. Muž si pro mě hned jel.“

Eričina maminka musela na Uničovsku zůstat tři roky, než se ji odtamtud podařilo dostat německým antifašistům z Rapotína. V Rapotíně Sofie Rotterová nakonec také zůstala, až do důchodu pracovala v tamní sklárně. Do Loučné se už nikdy nevrátila, nemohla zapomenout na křivdy, kterých se na ní někteří lidé z obce dopustili. Zemřela v 73 letech.

Erika Bednářová s manželem a třemi dětmi zakotvila v Loučné nad Desnou. Protože nemluvila dobře česky, nemohla zavadit o slušnou práci. Na následky věznění v internačním táboře trpěla častými záněty a už v mládí přišla o jednu ledvinu. To jí znemožňovalo sehnat práci v továrně. Nakonec chodila pracovat do lesa, až od roku 1968 mohla nastoupit v továrně Velamos.

Erika Bednářová ale ani po všem, co zažila, nepatří k těm, kdo by poválečný odsun Němců z Československa odsuzovali.

„Bylo to oprávněné. Jen neměli brát i antifašisty. Těch, co v odsunu skončili nespravedlivě, bylo moc.“

Článek vznikl ve spolupráci se sdružením Post Bellum, které shromažďuje vzpomínky pamětníků ve sbírce Paměť národa (www.pametnaroda.cz). Znáte zajímavé pamětníky ve Vašem okolí? Napište na pametnici@postbellum.cz.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.