Vzpomenete si na dobu, kdy jste poprvé „přičichl“ k varhanám?
Bylo to asi ve třetí třídě na základní škole. Ještě předtím jsem ale zvuk varhan poprvé zachytil právě u svatého Mořice, kde mě uchvátil. Všem jsem prý zapáleně vykládal, že chvíli hrají nahlas, chvíli řvou a chvíli hrají potichu. Když jsme se v mých pěti letech přestěhovali na vesnici, kněz v nedalekém kostelíčku zřejmě vycítil mé vlohy a nechával mě hrát. Od devíti let jsem pak hrával při mších a navštěvoval také varhany v „lidušce“. Vzpomínám si, že mi otec koupil LP desku s francouzskou varhanní hudbou a ta mě neuvěřitelně nadchla. Většinou jsem slyšel Bacha a jinou klasickou barokní hudbu. Ale na desce byly skladby Césara Francka nebo Marcela Dupré. Nikdy předtím jsem nic takového neslyšel, bylo to jako zjevení. Od té doby tíhnu k francouzské hudbě a Francii jako takové.
V kom ještě hledáte inspiraci kromě francouzských mistrů?
Samozřejmě miluji Bacha. A to nikoliv z povinnosti, Bach je pro varhaníky Bible, denní chléb. Dílo, které pro varhany složil, je fascinující, nadčasové, s neuvěřitelným přesahem do několika období. Také je technicky velmi náročné. Bachova hudba je stále nejvyšším měřítkem kvality, podle ní se pozná dobrý a špatný varhaník.
Kdy jste si poprvé zahrál na významné Englerovy varhany u svatého Mořice?
Toužil jsem po tom dlouho, otec mě brával na každoroční varhanní festival. Splnilo se mi to až na gymnáziu, bylo mi asi patnáct let. Hraní trvalo deset minut, více ne. Ale byl to pro mě naprostý zážitek z vesmíru. Jsou to největší varhany v České republice a jeden z největších nástrojů v Evropě. Dává hodně možností při výběru různých zvuků a barev, je velice inspirativní.
Na vysoké škole jste ale studoval matematiku a fyziku. Dal jste přednost logice před uměním?
To byla životní chyba, protože to nikam nedospělo, po třech letech jsem začal tesknit po hudbě a studium ukončil. Hlásil jsem se po základní škole na konzervatoř do Kroměříže, ale nedostal jsem se, částečně z pubertální lenosti. Bylo to zklamání, všichni jsme s tím počítali, ani jsem si nedával jinam přihlášku. Nastoupil jsem tedy na nově otevřené gymnázium do Prostějova. A tam jsem se zamiloval do matematiky a fyziky.
Jak jste se vrátil zpět k hraní?
Díky tomu, že jsem přes týden bydlel u babičky v Olomouci a do školy dojížděl, začal jsem tady navazovat kontakty v kostelích. Drze jsem se šel zeptat do dómu svatého Václava, zda bych tam nemohl cvičit na varhany. Výměnou za výpomoc při mších souhlasili. A po pár letech už jsem byl kmenový varhaník, nakonec celých 13 let. Poté jsem začal vypomáhat u svatého Mořice. Deset let jsem byl ale v podstatě varhanní samouk. Když mě pak vzali na brněnskou Akademii múzických umění, byl to pro mě životní úspěch. Dokázal jsem sobě, manželce i rodině, že když za něčím jdu, tak to zvládnu. Mimo jiné jsem tam navázal kontakt s ředitelem Moravské filharmonie Olomouc, kde jsem byl poté varhaníkem.
Co vás přivedlo k roli dramaturga Mezinárodního varhanního festivalu v Olomouci?
Když se začal zhoršovat zdravotní stav pana Šindlera, mého předchůdce a bývalého varhaníka u svatého Mořice, pomalu mě připravoval na to, že bych po něm mohl festival převzít. Což se pak v roce 2010 stalo. To, po čem jsem toužil jako po zcela nedostupné věci, se najednou dělo. Teď vybírám, kdo a co bude na festivalu hrát, a je úžasné se na organizaci takto podílet. Člověk získá spoustu skvělých kontaktů.
Podle čeho vybíráte jednotlivé účinkující?
Je to různé. Většinou jsou jimi lidé, které tady chci mít. Protože jsou varhaníci, kteří patří k opravdovým špičkám a jsou samozřejmě ozdobou každého festivalu. Letos bude v Olomouci účinkovat Olivier Latry, varhaník pařížské katedrály Notre Dame, a řekl bych, varhaník z první pětky mezi světovými varhaníky. Když mluvíme o Paříži, jsem v kontaktu se všemi třemi titulárními varhaníky, navázali jsme dobré přátelství.
Takže jste si v Notre Dame zahrál také?
Měl jsem tam koncert v říjnu a byl to pro mě největší dosavadní vrchol. Myslím si, že teď už ho nic moc nepřekoná. Paříž a Notre Dame, to je vrchol.
Proč právě tato katedrála?
Má obrovský význam v historii evropské hudby. Poprvé zde po dlouhých staletích jednohlasého zpěvu chorálu zkusili přidat paralelní druhý hlas. Veškerá evropská hudba je na vícehlasu postavená, na rozdíl třeba od asijské nebo africké hudby. A potom tam také působili ti nejlepší francouzští varhaníci.
Máte ještě vůbec nějaký sen, kterého byste chtěl v této oblasti dosáhnout?
Znovu mít koncert v Notre Dame. (smích) Někdy si říkám, že všechno, co jsem si přál, se mi plní. Až mám trochu strach, aby se to nevyčerpalo. Ale nemůžu si stěžovat. Totiž, být varhaníkem, to je sázka do loterie. Varhany jsou nástroj, který je hodně specifický a není o něj v žádném případě takový zájem jako třeba o klavírní umění, o houslisty, zpěváky. Varhaníci jsou schovaní v kostele, veřejnost málo zná jinou hudbu než Bachovu.
Lidé si varhany asi nejvíce spojují se mšemi....
Varhany vždy byly stavěny k tomu, aby doprovázely liturgii. Na druhou stranu to nikdy nikomu nestačilo. Varhaníci odjakživa požadovali, aby byl nástroj něčím více než jen doprovodem. Proto se běžné liturgie snaží varhaníci ozvláštnit předehrou, dohrou, improvizací. Dříve byl lid v kostele při mších spíše pasivní, pak přišel požadavek na zapojení lidu, a tak se začalo zpívat. My, profesionální hudebníci, se shodujeme, že má-li účinkovat lid, není v tom příliš umělecké hodnoty. Nebývá dostatečně připraven a nemá ani chuť zpěvy nacvičit.
Musí být varhaník věřícím?
Nemusí, v žádném případě. Já jsem, i když velmi liberální. Osobně si moc nedovedu představit, že bych nebyl. Ať už je to při mších, nebo při koncertech, je to pro mě srdeční věc a hudbou vzdávám hold. Ale nevěřících varhaníků je spousta. U některých je to znát, protože ne vždy dokáží do skladby vnést více než pouhé řemeslné umění. Zahrají skladbu dokonale, ale člověk v ní necítí nic víc. Já nehraji bez chyb, neumím být robotický a přesný hráč. Na druhou stranu v hraní potřebuji cítit to, co přesahuje samotné řemeslo. Co dělá z hudby umění.
Od roku 2012 tvoříte Varhanní Bibli, jak se váš projekt vyvíjí?
Idea byla a je, že bych chtěl každou kapitolu Bible (celkem 1 189 kapitol - pozn. red.) ztvárnit jednou varhanní improvizací. Doposud jsem jich vytvořil přes 300, pak se stala závada na varhanách u svatého Mořice, takže hrály velmi omezeně a musel jsem nahrávání na čas přerušit. Rád bych teď ale zase pokračoval a projekt dokončil.
Co ten nápad podnítilo?
Před lety mě velmi inspiroval skladatel Petr Eben, který hodně improvizoval na literární díla, třeba Labyrint světa a ráj srdce s texty Jana Amose Komenského. Pak jsem na jednom koncertě zkusil improvizaci na Stvoření, na první kapitoly z Bible, a mělo to úspěch. Říkal jsem si, že něco takového ještě zatím nikdo neudělal, alespoň o tom nevím.
Podstatnou součástí vaší tvorby je improvizace. Jak dlouho člověku trvá, než začne improvizovat?
Moje zkušenost je taková, že jsem improvizoval již od útlého věku, kdy jsem chodil do hudební školy na klavír. Pořád jsem si hrál pro sebe a vymýšlel jsem si. Můj otec vždy nadával, abych nehrál, co chci, ale co mám zadáno. Myslím, že trochu tu hudbu mám právě po něm, i jeho předci se jí věnovali a hráli na klavír. V improvizaci mě ale velmi inspiroval a svým uměním ovlivnil pan Šindler. Soukromě se také učím improvizaci v Paříži pod vedením Philippa Lefebvra, varhaníka katedrály Notre Dame.
