Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

VIDEO: Trest by byl i jen tam zůstat, říká běžec po závodu v KLDR

  13:39aktualizováno  13:39
Totalitní Severní Korea je pro většinu lidí asi posledním místem, kam by vyrazili na výlet. Osmačtyřicetiletý olomoucký vytrvalec František Lorenc ovšem do státu, kde jsou lidé drženi v absolutní izolaci od okolního světa, vyrazil. Zúčastnil se každoročního závodu v hlavním městě Pchjongjangu.

Jak vás napadlo vyrazit na závod do Severní Koreje?
Loni jsem byl na závodech v Jižní Koreji a zjistil jsem tam, že v sousední Severní Koreji začali pouštět na start i amatérské běžce. Sám od sebe bych tam nejel, ale lákalo mě porovnat si dva světy, Severní a Jižní Koreu, a jak funguje západní i východní propaganda.

Bylo těžké se tam dostat?
Všechno jde přes cestovní kancelář. Přihlásíte se v Pekingu na pětidenní zájezd, oni vás zaregistrují, vyřídí za vás vízum, ubytování, vy se jen musíte dostat do Pekingu, pak už je o všechno postaráno.

Běžec navštívil KLDR

V březnu tam byl odsouzen jednadvacetiletý americký student na 15 let za banální krádež propagandistického plakátu z hotelu, kde bydlel. Napadlo vás, že to může být nebezpečné?
Před odjezdem mi lidé říkali, ať si dám pozor. Myslím, že toho amerického studenta nejspíš vyhecovali při nějakém večírku. Když jsem tam byl, spíš jsem nechtěl ničím provokovat, to nemělo význam. Žijí si svým životem, do kterého nemá smysl jim nějak zasahovat. My nechápeme, jak je jejich totalitní režim udržitelný. Obrovská propaganda, v ulicích všude hesla, na ulicích a v metru hrály budovatelské písně. V televizi byl jediný program, na kterém jely vojenské přehlídky a večer jeden budovatelský film. Všichni v něm byli šťastní, objímali se, kopali nějakou vodu a končilo to tím, že přijel prezident, kolektivně si poplakali. V půl jedenácté vysílání vypnulo. Kdysi jsme na něco podobného byli zvyklí, ale tohle všechno daleko předčilo.

Vy si to z dětství pamatujete?
Z dvouleté vojny jsem se vrátil v roce 1989, sice jsem byl v Dukle, ale i to stačilo. Střední i základní školu jsem prožil také za komunismu a to v člověku ulpí. Máte nějaké představy, jak to tam vypadá, četl jsem i strhující knihu Můj útěk ze Severní Koreje od Yeonmi Parkové, ale realita mé očekávání ještě předčila. Byl to asi nejsilnější zážitek, který mám s běháním spojený, a přál bych ho každému, kdo nadává, že je u nás špatně. Neříkám, že je tu vše ideální, ale asi to není to pravé, kam to ti komunisti vedou. Kdybych vzal běžného Korejce a vysadil ho uprostřed Olomouce, bude myslet, že je na jiné planetě. Nelíbí se mi také, jak se teď obracíme k Číně. Nepůsobí to na mě dobře, jsou jiné státy, jež bychom měli mít za vzor.

Mangyongdae Prize International Marathon

Závod se koná od roku 1981 na počest „Věčného prezidenta“ Kim Ir-sena vždy poslední neděli před výročím jeho narození 15. dubna. Původně mohli běžet pouze muži, od roku 1984 je závod i pro ženy. V roce 2000 byli poprvé přizváni i špičkoví cizinci a roku 2014 se závod otevřel pro 500 amatérů. Letos jich bylo 1 100.

Maratonu patří na třístupňovém žebříčku Mezinárodní atletické federace bronzový stupeň (například Olomoucký půlmaraton má od roku 2015 zlatou známku). Na závod je možné se dostat jen přes cestovní kanceláře z Pekingu, součástí čtyřdenního pobytu je návštěva Kim Ir-senova náměstí, jeho rodného domu či památníku založení Korejské strany práce.

Jak byl zájezd zorganizovaný?
S touto cestovkou nás jelo asi 140 běžců z celého světa. Na hranici mi prohledali telefon, kompletně jsem musel vyházet své věci, časopisy mi vzali a musel jsem vypsat, jaké knížky si vezu. Rozdělili nás do skupin po dvaceti, v té naší jsem byl jediný z bývalého východního bloku. Celou dobu jsme se pohybovali spolu, na každou skupinku byl jeden anglický průvodce, jeden korejský, jeden jejich estébák a řidič. Nesměli jsme se sami pohybovat venku ani vyjít z hotelu, fotit jsme mohli jen tam, kde nám to dovolili. Jediné místo, kde se dalo na nějaké dvě až čtyři hodiny ztratit, byl závod. Běžel jsem půlmaraton a po doběhu se o mě dvě hodiny nikdo nestaral. Ale motal jsem se jen kolem stadionu, převládly obavy, aby mě nikdo nesebral, na každém kroku vás stále někdo hlídá, a navíc jsme neměli pas.

Co se vám nejvíc dostalo pod kůži?
Všechno se snažili ukázat v nejlepším světle, ale byla to naleštěná bída. Překvapí vás šeď ulic, široké silnice, po kterých ale jezdí jen absolutně přetížené trolejbusy a staré české tramvaje. Místní buď chodí pěšky, nebo jezdí na kole, auta jsme téměř neviděli, takže na závod prakticky ani nemuseli dopravu zavírat. Cestovka nabízela možnost vrátit se místo letadla do Pekingu vlakem, což jsem rád využil, takže jsem za těch 23 hodin jízdy viděl, jak lidé na polích okopávají motykami nebo orají páry volů, traktor zahlédnete jen občas. Obrovská bída. A to ten největší hladomor s pomocí světa a Číny už zažehnali. A například noviny se nesmí přeložit přes fotku vůdce, ale jen tak, aby na fotce zůstal nedotčený.

A samotný závod?
Start i cíl byl na stadionu 1. máje pro 150 tisíc lidí. Asi to bylo zásluhou propagandy, ale byl z poloviny zaplněný. Lidé tam seděli, tleskali, nevím, jak dalece je to bavilo, ale já jsem takovou kulisu u běhu nikdy nezažil. Už dopředu jsme dostali výzvu, ať si nebereme džíny a trika s nápisy, což jsem se snažil respektovat, ale na běh jsem měl dres z Bejrútu s nápisem Mír na celém světě. Před startem přišel estébák a přelepil mi to. Na stadionu jsme stáli rozřazení, vepředu profesionálové a my až za nimi. Chtěl jsem si udělat selfie s jedním Keňanem, který vedle mě seděl v letadle, tak jsem za ním šel. A estébák byl nepříčetný, co tam dělám a jestli jsem profesionál.

Běžel se maraton, půlmaraton a 10 kilometrů. Na jaké úrovni?
Organizačně to nebyl žádný zázrak. Prvního Keňana poslala naváděcí motorka před cílem do špatné brány, takže ho předběhl místní závodník a Keňan o padesát metrů prohrál. Nevím, jestli to byl úmysl, ale místní vyhrál, takže se všichni radovali.

Stadion 1. máje Rungrado

Stadion, na kterém letos závod startoval i končil, je po uzavření strahovského stadionu a rekonstrukcí snížené kapacitě brazilského Maracaná považován za největší na světě. Jeho kapacita je 150 tisíc lidí. Byl otevřen v roce 1989 při příležitosti pořádání Světového festivalu mládeže a studentstva.

Střecha je tvořena šestnácti obloukovitými segmenty, které shora připomínají tvar magnolie. Stadion je vysoký 60 metrů a zaujímá plochu 22 500 metrů čtverečních. Hraje zde své domácí zápasy severokorejská fotbalová reprezentace, také se na ploše pořádají masová cvičení zvaná arirang a politické manifestace.
Zdroj: Wikipedia

Jak jste si užil běh?
Týden předtím jsem běžel Prahu, tak jsem si myslel, že se budu trápit, ale bylo to celkem fajn. V cíli jsem měl čas 1:46, v Praze jsem běžel o sedm minut rychleji, ale tady jsem se nechtěl zničit, nestálo mi za to, aby mě vezli někam do nemocnice na kapačky. Tam se nejelo vítězit, ale pro zážitek. Úsměvné byly občerstvovací stanice. Měli málo pití, takže ho rozlévali z třídecových petek do kelímků. Jak jsme zvyklí, někdo si vzal celou petku, napil se a zahodil ji. Oni je okamžitě sebrali a dolévali z nich zpátky do kelímků. Běželo se na kola, a jak nás maratonci předbíhali, nakonec pití došlo, takže ti vzadu dobíhali žízniví. Nemají se to díky izolaci kde naučit.

Máte vysvětlení, proč jinak uzavřený stát začal zvát k závodu amatérské běžce z celého světa?
Možná přišli na to, že pro ně bude situace za pár let neúnosná a budou se muset světu trochu přiblížit, tak chtějí ukázat, že nejsou tak zlí. A pak také ekonomické důvody - tisíc lidí tam něco utratí, zájezd, víza, všechno něco stálo. První rok povolili 600 amatérů, letos 1 100, tak mě zajímá, jestli počet dál poroste. Nevím, jestli by je pak byli schopní uhlídat, aby si nedělali, co chtějí.

Vás nenapadlo dělat si, co chcete?
Přemýšlel jsem, že bych v metru „nestihl“ vystoupit a jel o zastávku dál, ale taky jsem nechtěl někomu udělat nepříjemnosti. Nebyl jsem takový hrdina, možná kdybychom byli dva kamarádi, tak by se to dalo hecnout. Jinak jsme se všude po městě pohybovali hlídaní v naší skupině dvaceti lidí. Jediná dvouhodinová svoboda byla po doběhu, kdy jsem si stadion skoro obešel. Ale kdybych vyrazil do města a někdo mě legitimoval, tak by byl průšvih. Přemýšlel jsem, že bych při závodě odběhl bokem, že musím na záchod, ale pořád tam byl takový strach. I kdybych se vrátil za půl roku, tak by to bylo nepříjemné. Tam by byl trest i jen půl roku zůstat, natož být tam zavřený.

Součástí závodu je prý i poklona soše Kim Ir-sena - a to i pro zahraniční závodníky.
Byly tam dvě třicetimetrové bronzové sochy Kim Ir-sena a jeho syna Kim Čong-ila. Místní si koupili kytice, položili je, poklonili se a šli dál. Průvodce a estébák to chtěli i po nás, ale to jsem odmítl, tak bylo ty ty ty. Ale těmto dvěma se nebudu klanět, Stalinovi bych se přece taky nepoklonil. Ostatní běžci z jiných států naší skupiny se poklonili, myslím, že to až tak nechápali. V naší skupině byla například přibližně třicetiletá Švédka Tina, se kterou jsme se skamarádili, když se ukázalo, že je z Mory, kde startuje Vasův běh, na kterém jsem třikrát byl. Vykládal jsem jí, že to podobné bylo i u nás, nacvičovali jsme spartakiádu, na prvního máje jsme mávali, a kdo nešel, tak měl průšvih, a kdo se ve škole špatně vyjádřil, tak ho vyhodili. Ale bylo vidět, že tomu moc nerozumí.

Jaký dojem jste měl z místních lidí?
Dřív když jsem viděl na internetu plačící davy po smrti Kim Čong-ila, jsem si myslel, že je to nahrané, ale teď věřím, že někteří z nich tu oddanost v sobě po té všudypřítomné propagandě mají. Těm ostatním moc nezbývá, mají jedinou možnost - utéct do Číny, ale ta je vrací zpět, čímž je posílá na jistou smrt. Nepochopitelné pro nás je, že nemají co jíst, ale staví se tam velkolepé monumenty. V televizi šly neustále nějaké vojenské přehlídky a co všechno mají. Půl hodiny běžela jen střelba a ukázky toho, jak jsou silní, i když netušíte, z čeho to mohou financovat. Když nás vezli k památníkům a projížděli jsme okraje města, viděli jsme omšelé paneláky a chudobu v oknech. Přemýšlím, jak dlouho jsou tomu schopni odolávat a žít v takové izolaci.

Jak tedy dopadlo srovnání Jižní a Severní Koreje?
Jsou to samozřejmě dva jiné světy. Když vám bude někdo vyprávět, jak je demokracie špatná, tak se to s režimem v Severní Koreji absolutně nedá srovnat.

Pro vás to nebyl první běh v Asii, co vás tam táhne?
V Indočíně jsem byl několikrát - Thajsko, Laos, Kambodža, Vietnam, tam se mi líbí. V Číně jsem byl jen v Pekingu, ale vidím tam rozdíl ve vnímání lidí. V postkomunistických zemích jsou lidé trochu pokřivení, falešní, snaží se vás natáhnout, ošidit. Ne že by byli zlí, ale ve Vietnamu a Číně jsem se s tím setkal.

Co může zážitek ze Severní Koreje překonat?
S partou šesti lidí jsme si říkali, že bychom příští rok vyrazili na půlmaraton do Bombaje. Ale z Indie mám trochu strach, aby to člověk zdravotně zvládl.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.