Poprvé zasedli Bohuslav Rybníček a Tomáš Luběna ze společnosti Elim za štědrovečerní stůl s lidmi bez domova v roce 2006, kdy pro ně v Hranicích otevřeli nocležnu. Celý příběh ale začal v polovině minulého desetiletí, kdy Rybníček a Luběna pracovali v hranickém K-centru, které pomáhalo drogově závislým. Pro pár chvil strávených v klidu a teple tam mířili také místní bezdomovci.
„V noci chodili spát na nádraží a my jsme si říkali, že je to škoda, že pro ně musíme něco udělat. Rozhodli jsme se vybudovat nocležnu,“ vzpomíná Bohuslav Rybníček. Pomáhal jim jeden z bezdomovců, Zdeněk Hudeček.
„Jsem původně z Přerova, ale pracoval jsem v Ostravě. Pak jsem se rozvedl a vrátil se domů k mamce. Když umřela, stal se ze mě bezďák. Jen jsem se flákal bez peněz, spával v Přerově na nádraží... Tam jsem měl ale problém s některými policajty,“ popisuje s tím, že mu někdo poradil, ať se přesune do Hranic, že tam je klidněji.
„V K-centru, kam jsem chodil na kávu, jsem se seznámil se Slávkem a Tomášem. Ptali se mě, jestli jim nechci pomoci, že chtějí otevřít ubytovnu. A protože mám stavební průmyslovku, tak jsem to vzal,“ vypráví Hudeček.
Pro některé to byly první pěkné Vánoce, jiní raději odešli
Po dokončení nocležny pak byl i prvním stálým klientem. „Bylo to tehdy pro nás jako zázrak, že jsme vytvořili něco, kde žijí lidé, a někteří tam dokážou být i spokojení. Neměli do té doby nic a my jsme jim připravili něco jako domov,“ líčí Rybníček. Když se přiblížily Vánoce, rozhodli se pracovníci Elimu připravit pěkné svátky i svým klientům.
„Někteří měli radost, byly to pro ně první pěkné Vánoce, co zažili, neznali něco takového ani z domova. Jiní to nezvládali, raději se sbalili a odešli. Svátky jsou pro ně bolestné, zvláště, když jsou sami,“ vysvětluje Rybníček.
Nocležna pro muže s kapacitou 12 lůžek ale brzy přestala stačit. „Zjistili jsme, že tam máme spoustu lidí, pro které je noclehárna málo, protože chodili do práce, byli nemocní nebo důchodci. Město Hranice nám tehdy poskytlo druhou polovinu přízemí domu ve Vrchlického ulici, celkem čtyři pokoje, a tam jsme vybudovali azylový dům,“ pokračuje Rybníček.
Díky dobré spolupráci s městem pak získali čtyři byty. „Mohli jsme tak nabídnou bydlení těm, kteří se snažili a byli schopni samostatného života,“ dodává Rybníček.
„Klid a žádné nervy. Jako když skočíte do jiného světa“
V Elimu kvůli tomu postupně vytvořili pro klienty motivační systém, který jim má pomoci odrazit se ode dna.
„Když se někdo snaží a je šikovný, nabízíme mu stále lepší podmínky. Každý si u nás může polepšit,“ vysvětluje. Nejsnadněji jde návrat do běžného života lidem, kteří se ocitli v nouzi dočasně, když třeba ztratili práci či bydlení.
„Takoví se vzpamatují nejrychleji a odcházejí. Pak jsou lidé, kteří se narodili v sociálně vyloučených lokalitách, ti mají problémů více. Potřebují někoho, kdo se o ně postará, protože je nikdo nenaučil samostatnému životu,“ vypráví Rybníček.
Postupně vznikala i další zařízení: azylový domov pro matky s dětmi ve Slavíči, komunitní azylový dům v Drahotuších a dokonce i vlastní farma. Celkem se tak sdružení stará o 90 lidí. Projekt v Drahotuších přitom původně vznikal jako domov pro seniory a pro lidi v nouzi.
„Postupem času se ale nápad změnil. Teď tady máme takový komunitní dům, kde žijí senioři - muži i ženy, muži středního věku a rodiny s dětmi. Trochu jsme se báli, jak to bude fungovat, ale sedlo si to perfektně. Chlapi, kteří v Hranicích seděli rezignovaně celé dny u televize, si teď hrají s dětmi na zahradě. A děti za nimi samy chodí a říkají: Strejdo, pojď si hrát,“ líčí Rybníček.
Jako další chce sdružení vybudovat bydlení pro celé rodiny
Ten spolu s dalšími spolupracovníky klientům v zařízeních připravil hezké Vánoce i letos.
„Na večeři už teď chodíme do Drahotuší. Vládne tady taková rodinná atmosféra, lidé se na Štědrý večer těší, vnímají to tady jako svůj domov,“ nastínil Rybníček.
I po 10 letech práce v Elimu ho ale stále napadají další projekty. „Příští rok chceme vybudovat v Lipníku bydlení pro celé rodiny, protože máme hodně případů úplných funkčních rodin, kdy matka s dítětem musí být sama v azylovém domě ve Slavíči, otec pak v nocležně v Hranicích. My ale chceme, ať jsou rodiny pospolu, děti potřebují oba rodiče,“ plánuje Rybníček.
„Zažil jsem hodně špatného, takže mne překvapuje, že existují lidé, kteří mají zájem o cizí potíže a jsou ochotni lidem v nouzi pomoci. To jsem poznal na vlastní kůži,“ říká Zdeněk Hudeček, který díky Elimu našel nový život.
„Nedá se to popsat člověku, který bezdomovectví nezažil. Je to jako když skočíte rovnýma nohama do jiného světa. Hygiena, klid, žádné nervy. Je to obrovský rozdíl,“ pochvaluje si.
