Na prostějovském letišti je v sobotu kolem poledne rušno. Lidé posedávají kolem budovy s občerstvením, někteří leží na lehátku a hledí na oblohu. S fotografem Tomášem Fraitem jsme přijeli chvíli před seskokem parašutistů, skáčou celý víkend a kromě pilování jednotlivých figur se snaží i pokořit český rekord v počtu lidí, kteří se během volného pádu chytí za ruce.
"Jděte dál od označené plochy, přistávání je sešup," varuje nás organizátor a parašutista Michal Dlouhý. A opravdu, parašutisté slétávají, a to, co ještě kus nad zemí vypadá jako pozvolný let, se o chvíli později mění v přistání v osmdesátikilometrové rychlosti.
"Volně padáme pětačtyřicet sekund rychlostí asi dvě stě padesát kilometrů v hodině. To je dost, skáčeme po hlavě," vysvětluje koordinátor Michal Směšný.
Vyšší rychlost parašutistům podle jeho slov dává větší možnost manévrování, zároveň je však skok nebezpečnější, základem je tak důvěra, že do sebe nestrčí. Rekord ovšem zlomili už v pátek, kdy se chytilo jedenáct lidí. Tedy ten český, světový je 140 parašutistů.
Do letadla smíme jen s padáky na zádech
Do vzduchu se dostáváme před druhou hodinou. Já i fotograf máme za sebou krátké školení o bezpečnosti i batohy s padáky na zádech, jinak se do vzduchu nesmí. V letadle se tísníme a čeká nás pomalý vzestup do čtyř tisíc metrů.
Naproti mě sedí muž z organizace Free Burma Rangers, jenž sem přijel na výcvik. Z hovoru vyplývá, že jde o jeho první seskok. Zhruba v polovině cesty se dveře otevřou poprvé a vyskočí dva pasažéři, zbylí parašutisté si začínají upravovat padáky i kombinézy a plácat se pro štěstí. Většinou se usmívají, cítíme však i mírné napětí, asi to nejde jinak.
Pak se dveře otevřou podruhé. Létat se nebojím, ale ve chvíli, kdy vidím ve vzduchu volně visící nohu, se mi žaludek trochu zhoupne. Parašutisté skočí, v letadle zůstáváme s piloty sami. Přistání je rychlejší, na zemi je nám mnohem tepleji než dřív. A parašutisté, kteří před chvílí seskočili, už odpočívají před dalším letem.
