VIDEO: Vodou, bahnem, přes překážky i oheň. Extrémní závod na vlastní kůži

  • 0
Běh, lezení, brodění a plavání vodou i bahnem, ale také třeba vrh oštěpem nebo povinnost zapamatovat si heslo. Redaktor MF DNES si o víkendu v Litovli na Olomoucku vyzkoušel na vlastní kůži, co všechno musí podstoupit účastníci extrémního závodu Spartan Race.

„Dej si pozor na šplh na šikmé stěně. Musíš dát nohy hodně dopředu, jinak uklouzneš, namlátíš si a můžeš šplhat znovu. Taky si dobře pamatuj kód, jak ho zapomeneš, děláš angličáky ve vodě.“

Když mi Hanka, se kterou jsem se seznámil krátce před litovelským Spartan Race, dávala rady do závodu, nevěděl jsem, o čem mluví. Tato manažerka z Brna už měla celou trať za sebou. Jak vypadá takzvaný angličák, jsem si našel na internetu před několika týdny, abych se alespoň trochu připravil. Člověk jde ze stoje do kliku, pak udělá dřep a vyskočí.

Jenže když na Spartan Race, který by se dal přirovnat k náročné opičí dráze, nedáte jednu z mnoha překážek, musíte těchto angličáků dělat třicet. A to je pořádná makačka. Proto mě zarazila ta poznámka o vodě.

„To snad nemyslí vážně, to je budu dělat někde v potoce?“ říkám si, zatímco se pomalu šourám na start. Blíží se čtvrt na dvě, tedy čas, kdy vybíhá moje vlna. Míjím jen lidi od bláta. Evidentně právě doběhli.

Trochu slabo v kolenou

„Startovní vlna 13:15 na rozcvičku,“ zaznívá z reprobeden. Každý, než nastoupí na start, se musí důkladně rozcvičit. Tempo udává cvičitelka na pódiu. Při asi padesátém výskoku jsem začal cítit únavu v nohách.

„Co tady vlastně děláš?“ napadá mě. Jenže na taktický ústup není čas ani příležitost. Organizátoři už naši skupinu nahánějí na start.

„To musíš nějak dát,“ zkouším se motivovat, abych předešel ostudě. Ve své mužské pýše jsem všem svým známým několik týdnů dopředu vykládal, že poběžím ten závod pro drsňáky. A taky samozřejmě pro drsňačky, protože dobrou polovinu čtyřtisícového startovního pole očividně tvoří holky.

Tři, dva, jedna. Vzduchem letí dýmovnice, je odstartováno. Asi dvousethlavý dav běžců proletí první překážkou - polem z pneumatik - aby se dostal ke dvěma stěnám z balíků slámy. Ani jedna mi nedělá problém. Zastavuje mě fronta před brodem. Startuje totiž tolik lidí, že zkrátka některé překážky nemůžou zdolat všichni najednou.

Skáču do vody a je mi hned jasné, že to nebude brod, ale regulérní plavání. A taky je mi jasné, že nepůjde o závod v pravém slova smyslu. Většina lidí, kteří už stačili přeplavat, pomáhá ostatním z vody.

Na vlastní fobii zapomínám při pomoci zaseknuté závodnici

Běžím dál. Ani přeskok zhruba dvoumetrové dřevěné stěny není problém. Dokonce si dovolím při běhu vtipkovat při předbíhání běžecky slabších. Humor mě ale přejde na dalších dvou překážkách. Nejdříve musím přejít po prkně, které na šířku měří asi čtyři centimetry. Ještě k tomu je mírně do kopce a neustále se houpe. Vidím, že z něj velká část mých spoluzávodníků padá - a ani já nejsem výjimkou.

Extrémní závod v Litovli

„No bóže, udělám si svých třicet angličáků.“ Další překážka je chůze po kůlech a opakuje se stejný scénář, jen s tím rozdílem, že si trochu zanadávám. „Dalších třicet, ...va.“ Naštěstí mě zchladí další brod a já zase běžím.

Následující překážkou je přelézání sítě, která má na výšku asi čtyři metry. Přiznám se, nemám moc rád výšky a na mysl mi přišla slova z takzvaného reverzu, který musí před startem vyplnit každý závodník. Stojí v něm, že zde existuje „značné riziko zranění nebo smrti“.

Snaha nějak se síti vyhnout, je marná. Fronta na překážku pokračuje a nedočkavci mě tlačí před sebou. Lezu. Nakonec to není tak hrozné. Paradoxně i proto, že nahoře jedna ze závodnic dostane blok - ze strachu nemůže tam ani zpátky, a tak se jí spolu s dalšími snažíme pomoct. Zapomenu tak na své vlastní fóbie.

Všichni jsme dole a šťastní. Po závodě se pak dovídám, že další závodnice měla mít stejný problém a že jí musela pomoci záchranka.

Ručkování jde s přehledem, hod oštěpem provází nadávky

Snad polovina více než devítikilometrové trati se běží vodou, která je občas po kolena, občas po pás a občas se musí už plavat. Osobně mi to nevadí, protože je horko a studená voda osvěží. Vylézám z vody, chvilku běžím po rozbahněné cestě - a zase fronta.

Tentokrát je delší než ty předešlé. Dochází mi proč. Na řadu přišly obávané kódy, které si musí člověk na zbytek závodu zapamatovat. Chyba znamená třicet angličáků a já už jich mám šedesát. Proto kód důkladně drtím. Pro moje startovní číslo (každý závodník má jiný kód) je BR3JLTKQ. Pořád si ho opakuju nahlas a zase běžím.

Ručkování coby další překážku dávám s přehledem a přichází noční můra všech, kdo kdy Spartan Race běželi, oštěp. Vaším úkolem je hodit ho tak, aby se zabodl do terče. Je malá pravděpodobnost, že se trefíte a ještě menší, že oštěp z terče nevypadne. Navíc je na provázku přivázaném k hrazení, zpoza kterého se hází. Spousta lidí dělá tu chybu, že si na zmiňovaném provazu stojí, a oštěp neurazí ani polovinu chtěné cesty.

Obvykle to všechno doprovází velmi vulgární výrazivo. To ostatně vychází z úst i mě, protože úspěšně míjím cíl a jde se na dalších třicet angličáků. Už mi jdou hodně ztuha, což má za následek, že si přestávám dokola opakovat moje BR3JLTKQ. Což je chyba a evidentně i záměr organizátorů.

Byl ten zpropadený kód BR3JLTKQ nebo BR3LJTKQ?

O kus dál si mám dát na záda asi třicetikilový pytel s pískem a ujít s ním zhruba 200 metrů v potoce. Jenže v půli cesty po mě chtějí ten zpropadený kód. A že jsou na tom s pamětí ostatní stejně špatně jako já, dokládají desítky lidí klikujících tváří ve vodě. Počáteční rady vůbec nebyly mimo.

Lovím v paměti, na poprvé ze mě vypadne BR3LJTKQ, načež je mi doporučeno, abych to zkusil ještě jednou. Pud sebezáchovy roztáčí mozkové závity na maximu a trefuji se, BR3JLTKQ. Změnil jsem pořadí dvou písmen. Teď už jenom potápění v bahně, šplh na laně, kruhy... no mám toho ještě dost.

Bahno dávám, lano dávám, i když s obtížemi, protože je celé kluzké, ale kruhy ne. Má se ručkovat nejdříve po tyči, která na kruhy, podobné těm z tělocvičny, navazuje. Tyč přeručkuji, chytám se prvního kruhu, špatně se rozhoupu a na druhý nedosáhnu. Takže opět 30 angličáků. Sakra. A jestli ty po oštěpu šly špatně, tyhle nejdou vůbec.

Cíl je na dohled a můj běh spíš připomíná poslední křeč střelené srny. Vrhám se do bahna pod natažené ostnaté dráty. Že se mi při plazení odírají lokty a kolena nevnímám. A je tu poslední překážka, šikmá stěna, kterou musím vyjít za pomoci lana.

Nechce se mi riskovat a tak suším ruce v trávě, opatrně lezu do příkopu s vodou, který je na začátku překážky. Jenže mi ujede noha a mizím pod blátivou hladinou. Dlaně jsem sušil úplně zbytečně. „Hlavně nohy dopředu,“ vzpomínám na další radu. A opravdu to pomohlo, stěnu zdolávám na mé trápení nečekaně lehce.

Co na tom lidi tak baví? Výzva i atmosféra

Pak už jenom přeskočit oheň, který označuje cíl. „Bál jsem se, že to bude moc lehký. Naštěstí nebylo,“ laškuju s redakčním fotografem, který má zjevnou radost z mého blátivého pokrytí od hlavy až k patě. Bude mít pěkné fotky.

Závody, jako je Spartan Race, mají v poslední době mimořádnou oblibu. Běhá se podobný Army Run, Gladiator Race a několik dalších variant. A všechny jsou téměř plně obsazené závodníky všech věkových i výkonnostních kategorií. To i přes poměrně vysoké startovné, které běžně není nižší než tisíc korun.

„Moje motivace? Něco se sebou dělat a překonávat právě ty překážky,“ odpovídá na moji otázku Iva z Olomouce, která je v civilním životě veterinářkou.

„A taky atmosféra,“ přidává se její kamarádka Eva. „Když si jde člověk sám zaběhat, není to takové, jako když má okolo sebe spoustu motivovaných lidí a diváci vám tleskají a povzbuzují. Běží se zkrátka jinak. Něco na tom asi bude.