Obraz masakru a hromadného hrobu na Švédských šancích u Přerova. Pochází z...

Obraz masakru a hromadného hrobu na Švédských šancích u Přerova. Pochází z padesátých let 20. století, jeho autor Hans Weiss měl mezi oběťmi masakru příbuzné. | foto: Hans Weiss

Ostatky žen a dětí z poválečného masakru se vrací k pohřbeným mužům

  • 123
Až po dlouhých 71 letech mohou ženy a děti zavražděné v červnu 1945 na Švédských šancích u Přerova odpočívat na stejném místě jako jejich zastřelení muži. Ostatky 75 dětí a 120 žen se letos podařilo nalézt na olomouckém hřbitově. V pátek byly převezeny do Přerova, kde je pohřbeno 72 mužských obětí krvavé noci.

Symbolicky se tak uzavřela jedna hrůzná kapitola v životě pozůstalých a završila mnohaletá práce přerovských badatelů. Díky informaci, kterou vypátral přerovský historik František Hýbl, našli ostatky žen a dětí pracovníci olomouckých městských hřbitovů před třemi týdny.

U zdi hřbitova v Neředíně pátrali s pomocí detektorů kovů v pásu dlouhém dvacet a širokém pět metrů. Udělali tady patnáct sond, úspěšní byli ve dvou z nich. Z beden, které ukrývaly popel obětí ze Švédských šancí, zbyly dva pokroucené pozinkované plechy, kterými byly schránky původně pobité.

„V minulosti se tady dělal výkop pro vodovodní přivaděč. Je velmi pravděpodobné, že bedny poničilo rypadlo bagru. Nemám to ale našim předkům za zlé. Nemohli tušit, na co narazili. To, že jsou tu něčí ostatky, nebylo zaneseno ani v hřbitovních knihách,“ řekl ředitel Hřbitovů města Olomouce Evžen Horáček.

Tím, že jde o pozůstatky schránek zpopelněných karpatských Němců, jsou si historici ale jisti. Na každém z plechů jsou znatelné stopy po hřebech, kterými byly přibité k dřevěným bednám. Schránky po válce vyrobila firma Rektořík v olomoucké Riegrově ulici.

Těžko snáším, jakou bestiální smrtí odešli, říká vnučka

„Moje pocity se nedají popsat slovy. I po tolika letech a přestože už mám svůj věk, těžko snáším, jakou bestiální smrtí odešli. To, co prožili, bylo martýrium. Jsem moc ráda, že se konečně našly i pozůstatky žen a dětí a že budou po tolika letech odpočívat spolu,“ řekla Mária Pafčugová, která pochází z Dobšiné, odkud byla většina obětí ze Švédských šancí.

Tragédie vzala velkou část rodiny jejímu otci. Mezi zastřelenými karpatskými Němci byla jeho matka, sestra, nevlastní otec a spousta sestřenic, strýců a tet. Celkem 35 blízkých nebo vzdálených příbuzných.

Jeden z největších masakrů v poválečném Československu

Jeden z největších masakrů v poválečné historii Československa připravil v noci na 19. června 1945 na kopci mezi Lověšicemi a Újezdcem o život 267 karpatských Němců, slovenských Maďarů a Slováků, kteří se po válce vraceli domů. V Přerově doplatili na neuvěřitelnou shodu nešťastných náhod.

Jejich vlak se osudného dne na nádraží potkal s příslušníky 17. pěšího pluku z Petržalky. Mezi nimi byl fanatický důstojník Karol Pazúr, který chtěl mstou na Němcích smazat svou špatnou minulost. Karpatské Němce nechal vyvléct z vagonů a dovléct je na kopec nad Přerovem, aby je tam popravil střelou do týla.

Rodiny byly po smrti rozděleny. Ostatky mužů zůstaly jinde než těla žen a dětí.

„Exhumace těl byla provedena ve dnech 8. až 9. října roku 1947. Muži byli pohřbeni v Přerově, zatímco ostatky žen i dětí převezli do krematoria, kde se 11. října od šesti ráno do půl šesté odpoledne konala důkladná, dvojnásobná kremace. Popel byl pak ve dvou bednách ze zinkového plechu o velikosti 80x60x50 centimetrů uložen na městském hřbitově v Olomouci,“ vypráví historik František Hýbl, který se tragédii věnuje už třicet let.

Kde přesně ženy s dětmi odpočívají, se dlouho nevědělo. Ostatky našel až František Hýbl.

Rozděleni byli po smrti

„Popel žen a dětí z října 1947 byl uložen do hrobu číslo 191 v sektoru XXIII olomouckého hřbitova v Neředíně. Zjistil jsem to v pražském archivu ministerstva vnitra. S ředitelem hřbitovní správy jsme určili předběžné místo uložení. To se letos na základě detektorů potvrdilo,“ popisuje historik.

Otázkou zůstává, proč byly ostatky v roce 1947 takto rozděleny. Proč museli být muži odděleni od svých žen a dětí.

Pro to má historik František Hýbl svou teorii. „Státní bezpečnost ostatky žen a dětí nechala spálit v olomouckém krematoriu, aby se v případě vyšetřování této hromadné vraždy příliš nemluvilo o tom, že mezi obětmi byly i ženy a děti,“ říká.

Karpatští Němci jsou etnickou menšinou, která od 13. století osidlovala střední Slovensko. V červnu 1945 jeli železničním transportem ze Šluknovského výběžku, kam je koncem roku 1944 evakuovala ustupující německá armáda.

Transport čítající 80 vagónů dorazil do Přerova v poledne. Ve stejnou dobu tady zastavil vlak, který přepravoval vojenské jednotky bývalého 1. československého armádního sboru z pražské vojenské přehlídky. Mezi vojáky byli i jednotlivci, kteří pocházeli z Dobšiné a některé lidi z transportu znali.

„Důstojník Karol Pazúr, který tvrdil, že v transportu jsou příslušníci SS, kteří mohou za válečná zvěrstva. Sestavil popravčí četu, která dostala jasný povel: zastřelit gestapáky. Samozvaný mstitel ještě ten den navštívil Místní národní výbor v Lověšicích a vyžádal si silné chlapy k vykopání hromadného hrobu,“ říká.

Lidé z transportu neměli s jednotkami SS nic společného

Dvacet sedm místních mužů pak muselo až do jedné hodiny ráno hloubit jámu. Lidé z transportu, kteří neměli s jednotkami SS nic společného, se museli svléct do spodního prádla a odevzdat svým vrahům peníze, šperky, vkladní knížky i doklady. Pak byli kulkou do týlu nemilosrdně zastřeleni.

Pamětníci vzpomínali na muže a ženy, kteří prosili a modlili se k Bohu, děti, které hystericky plakaly. Nikdo ale nedostal šanci. Pazúr osobně zastřelil i děti ve věku šest, sedm a osm měsíců, které se v hrobě plazily po tělech svých mrtvých matek. Masakr skončil 19. června před půl pátou ráno. Vrazi pak spokojeně odjeli do Bratislavy.

Dva roky po konci války začalo vyšetřování celého případu a následoval i soud s hlavními protagonisty - Karolem Pazúrem a Bedřichem Smetanou.

Do vězení se dostal jen Pazúr, který byl ale při amnestii prezidenta Klementa Gottwalda propuštěn. Smetana před nástupem do vězení uprchl přes Maďarsko do Izraele, nakonec se dostal na Nový Zéland, kde zemřel.

„Vidíme-li nespravedlnost a mlčíme-li k ní, pášeme ji sami.“

O masakru na Švédských šancích se dlouhá léta nemluvilo. Františku Hýblovi, který neustále pátrá po dalších souvislostech, někteří Přerované dodnes vyčítají, že tragédii připomíná.

„V roce 2000 jsme s režisérkou Janou Dvořákovou-Hádkovou natočili dokument Masakr na Švédských šancích. Nedokážete si představit, co to v Přerově s lidmi udělalo. Jedni nám děkovali, druzí po mně plivali tak, že mi z toho bylo nanic. V novinách lidé psali, jestli to byl vůbec masakr. Ale co jiného to bylo, zabít během tří hodin 267 lidí?“ ptá se historik.

František Hýbl se pozůstalým po zabitých Karpatských Němcích omluvil. Doufá, že jednou to Češi udělají jako národ. „Mnozí lidé mě kvůli Švédským šancím nemají rádi. Já se ale stále řídím citátem J. J. Rousseaua: Vidíme-li nespravedlnost a mlčíme-li k ní, pášeme ji sami.“