Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

VIDEO: Chci lidem otevřít oči, říká dobrodruh. Černé moře objel na kole

  11:05aktualizováno  11:05
Měl minimum prostředků, zato velké nadšení. Šestadvacetiletý Tomáš Vejmola z Hranic objel Černé moře a během téměř čtyř měsíců najezdil na kole sedm tisíc kilometrů. Cestu zprostředkovával na Facebooku. Není to přitom zdaleka jeho jediný cestovatelský zážitek.

Kdy jste v sobě objevil cestovatelskou vášeň?
Když jsem závodil na freestylovém BMX kole. Původně jsem cestoval na soutěže po republice, ale jak jsem se zlepšoval, začal jsem jezdit na závody do evropských zemí, jako jsou Francie, Španělsko, Maďarsko, Německo... V posledních letech mé závodní kariéry jsem ale zjistil, že mě víc baví poznávání všech nových míst než závodění samotné. To mě probudilo.

Kam vedla vaše první větší cesta?
Měl jsem zrovna dobrou práci v marketingu, když mi kamarád jednoho dne napsal, že našel výhodnou letenku do Dubaje, na Filipíny, do Sydney a zpět. Hned jsem mu odpověděl, že jedu, ani jsem nevěděl, jestli mě v práci pustí. Asie a cestování mě nadchly. Když jsem se vrátil, byl jsem doma dva dny a odjel do Maroka. O práci jsem pochopitelně přišel. Na další cestování jsem si jel vydělat do Anglie. Tam jsem měl úžasný plat. Spočítal jsem si, že kdybych vydržel rok, mohl bych si koupit auto nebo super mobil. Jenomže já nejsem materiálně založený člověk. Nakonec jsem doma v Hranicích opustil svůj byt, prodal všechno, co jsem měl, a koupil si jednosměrnou letenku do Indie a Nepálu.

A pak jste si naplánoval výlet do Gruzie. Proč právě tam?
V Nepálu jsem šel dvousetkilometrový trek kolem hory Annapurna. To je svým způsobem určitý druh meditace. Hodně mě to nabilo. Už tam jsem si říkal, že bych chtěl absolvovat ještě větší pouť. Napadlo mě, že bych mohl jet do Gruzie, protože jsem nikdy nebyl ve východní Evropě. Na kole jsem jel, protože nepospíchám.

Kolik jste toho předtím najezdil na kole?
Zkušenosti jsem neměl skoro žádné. Než jsem vyrazil, můj rekord byl 50 kilometrů za den. První den své cesty jsem ujel sedmdesát kilometrů, pak jsem svůj rekord postupně navyšoval.

Je pravda, že jste neměl ani vlastní kolo?
Neměl, no. V den, kdy jsem vyjel na cestu, jsem na svém kole seděl poprvé. Sehnal mi ho kamarád, který si kvůli mně založil cyklistický obchod.

Kromě toho jste prý neměl ani cyklistické, nebo aspoň sportovní boty.
Ano, tohle jsou moje jediné boty, v těch jsem odjel celou cestu (ukazuje plátěné kecky na nohou). Svoje sportovní boty jsem už v Nepálu vyměnil za housle, což byl suvenýr pro mámu. Z Nepálu jsem přiletěl do Prahy a pak přijel do Hranic bosý. Ale mamka měla z dárku radost (smích).

Nezkoušel jste před cestou do Gruzie sehnat sponzory?
Zkoušel, ale nikdo se mi neozval. Psali mi jen kamarádi a lidé, kteří mě sledovali na cestě po Indii a Nepálu, a chtěli mi na cestu přispět. To jsem ale odmítal. Pak mě někdo požádal, jestli bych mu neposlal pohled. To mi nakonec přišlo jako dobrý nápad, protože dostat odněkud pohled je dnes vzácnost. Tak jsem zájemcům posílal pohledy a oni mi přispívali na cestu částkou, kterou uznali za vhodnou.

Odkud ty pohledy byly?
Nekupoval jsem je v žádných letoviscích, ale ve městech a vesnicích, kterými jsem projížděl. Někdy to zabralo i několik hodin, sehnat pohled, hlavně v Rusku, tam je jejich prodej skoro rarita. Kolikrát mi lidé dali pohledy, které schovávali doma. Tak jsem třeba posílal pohled se starým prezidentem nebo s Georgem Michaelem.

Cesta kolem Černého moře

Jak jste se po cestě stravoval?
Zásoby jsem si nevezl a na začátku jsem měl v kapse asi 50 euro. Měl jsem v plánu, že budu trhat ovoce ze stromů nebo si poradím jinak. Věřím totiž, že každá situace má řešení, a ne jedno. Když by mělo být nejhůř, byl jsem ochotný mýt třeba záchody, abych si na jídlo vydělal.

A myl jste je?
Ano, jednou jsem na záchodech uklízel. Když mi došly všechny peníze, tak jsem i dva dny hladověl nebo jedl jen jablka. Byl jsem zrovna na Ukrajině, když jsem se šel zeptat do jednoho hotelu, jestli by mi dali boršč, kdybych jim za to umyl záchody. Personál souhlasil. Pak mi naservírovali nejen ten boršč, ale dali i další jídlo na cestu.

Když jste se blížil k Turecku, odehrával se tam zrovna pokus o státní převrat. Ostatní turisté odtamtud prchali, vy jste tam naopak jel. Neměl jste strach?
Dozvěděl jsem se to týden před vstupem do země. Když jsem přejel státní hranici, hned jsem potkal vojenské auto. Tehdy jsem si říkal, že asi budu mít problém. Ale pak jsem přijel do první vesnice a lidi za mnou běželi, nabízeli mi čaj, jídlo, povídali si. Žádné drama se tam neodehrávalo.

To jste asi nebyl v hlavním městě.
Byl jsem i přímo v Istanbulu. Lidi mi sice psali, ať tam nejezdím, že média to popisují dramaticky. Chtěl jsem se ale přesvědčit sám. Bylo zajímavé pozorovat, jak lidé svého prezidenta zbožňují, přestože je trochu diktátor. Turkové by pro něj položili život. Mají ho jako svého druhého otce.

Dostal jste se někdy do situace, že vám šlo o život a vy jste litoval, že jste se na tu cestu vydal?
Nikdy jsem nelitoval, že jsem jel, ale nebezpečných situací bylo několik. Například v Rusku jsem u cesty viděl opuštěný karavan, tak jsem do něj šel přespat. Ve tři ráno mě vzbudilo bouchání rozčileného bezdomovce, který tvrdil, že to je jeho karavan. Já byl hrozně unavený, tak jsem na něj taky křičel, že nikam nejdu. Trochu jsme se pak postrkovali a já nakonec ustoupil a šel raději spát do stanu.

Jak se k vám chovali ostatní lidé?
Byli vstřícní, většina mi pomáhala. Asi na ně udělalo dojem, že cestuji sám.

Kde všude jste spal?
Spal jsem ve stanu, v hotelech, motelech, u lidí doma, na chatách, u benzinky i na benzince, a jednou na Ukrajině dokonce taky v kravíně. Přijel jsem do jedné vesnice a ptal jsem se místních dětí, kde můžu spát. Ty zalarmovaly všechny lidi. Nakonec mě nechali spát v kanceláři kravína, která měla ale do pojmu kancelář hodně daleko.

To, že jste neměl moc natrénováno, se muselo někde projevit. Měl jste i nějaké zdravotní problémy?
Měl jsem potíže s Achillovými šlachami. Zpočátku jsem měl vysoko sedlo, kvůli tomu jsem víc natahoval nohy a tak si zničil achilovky. Samozřejmě jsem někdy i nadával, nebo spíš křičel, protože je nesmírně těžké jet třeba v Turecku v padesátistupňovém vedru do kopce.

Na jednom ze svých videí pravidelně zveřejňovaných na Facebooku jste přiznal, že jste ve vzteku rozbil helmu. To už jste asi byl na konci svých sil...
Ano, zažil jsem i emoce, jaké jsem u sebe dosud neznal. A jsem za to rád, trochu víc jsem se tak poznal. Ten den hodně pršelo, já dostal horečku, zvracel jsem, ale potřeboval jsem ujet 130 kilometrů, abych stihl opustit Rusko dřív, než mi vyprší vízum. Byl ale strašný protivítr, což bylo ubíjející nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Kdybych ze země neodjel včas, byl bych vyhoštěn a do Ruska bych se dalších deset let nepodíval. Tak to v jednu chvíli na silnici odnesla helma. Opustit Rusko včas jsem nakonec stihl, ale zbytek cesty jsem jel bez helmy.

Ochutnal jste po cestě nějaké speciality?
Vždycky, když mě hostili lidé doma, poprosil jsem o nějaké tradiční jídlo. Na Ukrajině jsem si zamiloval bánoš, což je něco jako kuskus se zeleninou a slaninou. Baví mě poznávat lidi, jejich zvyky a jídla, ale ne v turisticky známých místech. Když se mě lidé ptají, jestli jsem byl na tom a tom hradě, tak je většinou zklamu.

V jedné smutné turistické destinaci jste ale přece jen byl, a to v Černobylu. Jak na vás působil?
Nejdřív jsem tam jet nechtěl, viděl jsem už tolik dokumentů, že mě to nelákalo. Ale musím uznat, že atmosféra je tam jedinečná. Když vidíte místa, která lidé museli opustit během tří hodin s tím, že se za tři dny vrátí, a pak už se tam nikdo nikdy nedostal, zasáhne vás to. Pětačtyřicetitisícové město Pripjať se muselo vylidnit na dalších dvě stě tisíc let. V Černobylu, kde se může aspoň pracovat, mají lidi velký problém s alkoholem. Pije se tam nejvíc z celé Ukrajiny.

Vaši cestu mohli lidé téměř on-line sledovat na Facebooku. Víte, kolik fanoušků jste měl?
Mám tam tři tisíce „lajků“, ale dosah byl často až sto tisíc lidí za týden. Můj návrat domů vidělo dokonce 180 tisíc lidí. To mě opravdu překvapilo, a samozřejmě potěšilo.

Na svém profilu máte motto: Cestuji a poznávám svět. Hledám to hezké v něm...
Víte, jsem naštvaný na média, že realitu zkreslují. Plno lidí si myslí, že ať jedete kamkoliv, tak jsou tam teroristé, kteří vás zabijí. Když ale vezmu za příklad muslimy, s nimiž jsem se na svých cestách potkal, tak musím říct, že jsou to ti nejmírumilovnější lidé. Když mi v Turecku bylo nejhůř, mohl jsem se spolehnout, že právě muslim mi určitě pomůže. Stačilo si večer stoupnout před mešitu a říct, že nemám kde spát. První muslim mě vzal domů. Dostal jsem najíst, vlastní postel, sprchu. Je smutné, že se jich Češi bojí, když je ani nepoznali.

Takže je svět lepší?
Ano. A já mám radost, že pomáhám lidem otevřít oči.





Hlavní zprávy

Top activa group s.r.o. -  Jen písemně
Administrativní pracovník/ce

Top activa group s.r.o. - Jen písemně
Olomoucký kraj
nabízený plat: 18 000 - 25 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.