Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Beznaděj Jesenicka. Učňům chybí peníze na jídlo i vzory pracovitosti

  15:11aktualizováno  15:11
Rodiče bez práce a s dluhy. Oni sami nemají často ani peníze na obědy nebo cestu do školy. Tak do ní nechodí. A co je nejhorší, nevidí kolem sebe důvod, proč by to vůbec měli dělat. Mládež „ze severu“ Olomouckého kraje se utápí v začarovaném kruhu beznaděje.
Sever Olomouckého kraje trápí vysoká nezaměstnanost. (Ilustrační snímek)

Sever Olomouckého kraje trápí vysoká nezaměstnanost. (Ilustrační snímek) | foto: Jan Strouhal, MAFRA

Duben 2015. V kanceláři ředitelky největšího učiliště na Šumpersku nervózně přešlapuje sedmnáctiletý Martin. Už druhým rokem se tu učí na tesaře, ale teď mu hrozí podmínečné vyloučení. Ke 198 omluveným hodinám má 68 neomluvených, což je skoro padesátiprocentní absence.

Vypadá to jednoznačně, ale tak jednoduchá situace to zase není. Martin byl donedávna bezproblémový kluk. Aby nemusel denně dojíždět z Javornicka, kde je doma, bydlel na internátu. Do školy chodil pravidelně. Pak jako když utne. Jeden týden přijel, druhý ne.

Martin s mámou žijí jen ze sirotčího důchodu

Ředitelce Ireně Jonové teď pomalu vysvětluje proč. Nedávno mu zemřel otec. O firmu, kterou vlastnil, rodina přišla, na mámu spadly velké dluhy. Skončili v exekuci, kterou matka splácí, jak se dá. Jediné, z čeho Martin s mámou žijí, je vlastně jeho sirotčí důchod.

Vyhoďte takového kluka ze školy, když ta jediná znamená naději na lepší budoucnost. Martin samozřejmě dostává druhou šanci...

„Podobných případů u nás přibývá. Když jsou oba rodiče nezaměstnaní, navíc zatížení exekucemi, tak jejich děti nemají na to, aby dojížděly do školy,“ říká Irena Jonová.

Střední škole železniční, technické a služeb v Šumperku šéfuje druhým rokem. Podotýká, že dojížděním do školy problémy učňů nekončí.

„Ze stejného důvodu mnozí naši žáci nechodí taky na obědy. Zrovna nedávno jsem manažerovi společnosti, která tu má v pronájmu školní stravování, vysvětlovala, že v tom není jenom laxnost nebo to, že si studenti šetří peníze na cigarety. I proto hledáme cestu, jak jim pomoci. Byla bych ráda, kdyby aspoň jedno pořádné jídlo denně žáci měli,“ říká Jonová.  

Peníze na jídlo chybí desítkám učňů

Ano, i české děti dnes mají hlad, tvrdí na svých webových stránkách brněnská nadace Světýlko, která bude od září čtyřem žákům šumperského učiliště platit obědy.

Už delší dobu takto pomáhá dětem z chudých rodin na základních školách napříč republikou, občas udělá výjimku i v případě středoškoláků. Šumperské učiliště je jednou z nich.

„I my pociťujeme, že přibývá rodin s vážnými finančními problémy. Na učilišti v Šumperku by pomoc potřebovalo nejméně třicet studentů. To si ale jako malá neziskovka nemůžeme dovolit,“ říká ředitelka nadace Alena Uhde.

Opravdu vydrží šestnáctiletí kluci celý den bez jídla? „Oni jídlo mají, ale jsou to jen rohlíky. Koupí si jich deset a pojídají je celý den. Situace je opravdu vážná, takových dětí je tu spousta,“ varuje Zuzana Stonová, která na učilišti pracuje jako speciální pedagožka.

To, že se ve škole kumulují podobné případy, mimo jiné souvisí s nastavením dnešního školství. Jak ubývá dětí, tak se i ti, kdo dříve kvůli horšímu prospěchu neměli šanci, dostávají na střední školy s maturitou. Na učilištích často končí takoví, co žádné ambice nemají nebo studium na středních školách nezvládali.

„Hromadí se tu děti ze slabšího prostředí, které nemají vzor v rodičích ani v úspěšných spolužácích. Významná část je jich tu takových,“ tvrdí Stonová.

Škola, kam chodí přes 800 mladých, dělá, co může, aby přilákala ke studiu i děti s podnětnějším zázemím a stávající žáky probudila z letargie.

Hned u vchodu hrdě připomíná, že sem chodil olympionik Aleš Valenta, a úspěšnými absolventy se to hemží také na plakátech na chodbách. Kampaň má mladé lidi přesvědčit, že je lepší vyučit se třeba dobrou kadeřnicí a mít vlastní salon než skončit jako nepotřebný maturant na úřadu práce.

Rodiny, kde se nepracuje už dvě generace

Jenomže je to tak trochu boj s větrnými mlýny. Řada žáků pochází z rodin, ve kterých se nechodí do práce už dvě generace. Rodiče i prarodiče vystačí se sociálními dávkami a jejich děti tento model přebírají.

„Ve třídě je nás 24, ale většinou nás dojde maximálně 19. Třeba v pátek nás bývá jenom deset. Někteří jsou ve škole jen proto, aby na ně rodiče dostávali peníze. Hned, jak je jim osmnáct, vypadnou,“ popisuje Tomáš Luks, který se od listopadu učí na obráběče kovů.

Ve sprše negativních dojmů je tenhle kluk nadějí, že všichni mladí tady život předem nevzdali. Ještě loni žil i s dvěma mladšími bratry ve výchovném ústavu v Králíkách. Když nechvalně proslulý pasťák zavřeli, Tomáše pomohla do normálního života vrátit právě Zuzana Stonová. Tomáš se nastěhoval zpět k rodičům do Hanušovic a denně dojíždí do školy. Drží se víc než dobře, na praxích vyniká zručností.

Sám říká, že se chytil příležitosti: „Nechci skončit na pracáku, mám v plánu dělat v podniku Pars nova v Šumperku.“

Jeho rodiče práci nemají. Máma se smířila s tím, že se bude starat o domácnost, táta už zaměstnání taky nehledá. „Má jít brzy do důchodu. Kde rodiče berou peníze, nevím a ani mě to moc nezajímá. Mám kde spát a do školy se taky dostanu,“ mávne rukou Tomáš.

Právě Hanušovicko patří k místům, kde – alespoň z pohledu na statistiky nezaměstnanosti – vypadá život v Olomouckém kraji jako nejtěžší.

Na konci května tu míra nezaměstnanosti byla 12,4 procenta. Na Javornicku, které leží na hranicích s Polskem, se nezaměstnanost zastavila na 11,3 procenta. Pro srovnání – Olomoucký kraj měl nezaměstnanost 7,2 procenta, celorepublikový průměr byl dokonce o šest desetin procenta nižší.

Na rozdíl od Javornicka, které je od bývalého okresního města Jeseník i od zbytku kraje odstřižené špatnou dopravní dostupností (a volná místa se tu hledají opravdu stěží), v Hanušovicích si lidé na nedostatek práce stěžovat nemůžou. Zní to až paradoxně, ale zdejší největší zaměstnavatel – strojírenská firma ZKL – shání dělníky až zoufalým způsobem.

„Museli jsme začít využívat agentury, které k nám svážejí lidi z okolních obcí. Také jsme se začali obracet na starosty, aby nám pomohli s aktivním náborem. Zprávy o volných místech vyhlašují rozhlasem nebo vyvěšují na autobusové zastávky,“ líčí peripetie vedoucí personálního odboru koncernu Lada Heydová.

Firma dělníkům slibuje pravidelné zvyšování mezd a nepožaduje žádné speciální vzdělání. Stačí jí absolventi základní školy. „Hledáme lidi slušné, stabilní, hlavně takové, kteří mají chuť pracovat. Potřebujeme růst, nabrat zaměstnance, ale tady je s tím velký problém,“ říká Heydová.

Když dojde na dluhy, jde vzdělání dětí stranou

Kde hledat příčiny tohoto stavu? V době po revoluci, kdy tady se zánikem státních statků a lesních závodů lidi hlavně přicházeli o práci? Nebo v ekonomické krizi po roce 2008, kdy region postihla další vlna propouštění? Každopádně zdejší obyvatelé si z velké části na život v nezaměstnanosti už zvykli.

„Zjistili, že ze sociálních dávek se nějakým způsobem dá žít. Svoje nároky a celkové fungování přizpůsobí množství finančních prostředků. Za tu dobu, co jsou nezaměstnaní, ztratili zájem o práci i motivaci nebo se dostali do věkové kategorie nad padesát let, kdy jsou už na trhu práce neuplatnitelní. Tyto postoje se navíc v rodině přejímají, děti to berou jako standardní způsob života, protože nic jiného nepoznaly. S takovými lidmi se strašně těžko pracuje,“ potvrzuje Eva Pospíchalová, sociální pracovnice z Městského úřadu Hanušovice.

Prostředí jako dělané pro společnosti živící se půjčkami na hranici lichvy. „Na bankovní půjčky lidi nedosáhnou, peníze jsou pro ně dostupné jedině prostřednictvím různých finančních společností. Bohužel se tak často dostávají do exekucí,“ doplnila Pospíchalová.

Naděžda Velikovská už devět let pracuje jako terénní pracovnice spolku Ester, který pomáhá chudým rodinám v nouzi. Na Javornicku je většina jejích klientů zadlužená.

„Nemají velké dluhy, ale tím, že je neměli jak splácet, částky se navýšily o odměny exekutorovi. Když dojde na zabavování majetku, lidi to většinou zlomí k tomu, platit za každou cenu, i za cenu peněz na vzdělání dětí. Prioritou je bydlení, aby měli na čem spát. Škola jde v takových případech stranou,“ popisuje.

„Zhoupnout se v sociální síti je jednoduché“

Na Javornicku pozorují sociální pracovníci i podnikatelé totální rezignaci.

„Myslím, že lidi všechno vzdali. Hlavně proto, že je relativně jednoduché zhoupnout se v sociální síti. Dá se na to zvyknout zvláště na venkově, kde je člověk schopen vytvořit si zdroje obživy relativně snadno. Zjistí, že peníze, které má, mu stačí, a smíří se s takovým způsobem života. To je ta nejhorší možnost. Jeho děti pak vidí, že rodiče nikdy nechodí do práce, a ty návyky se přenášejí dál,“ varuje Cyril Svozil, majitel Fenixu Jeseník, nejvýznamnějšího evropského producenta elektrických topných systémů

Přímo v Jeseníku zaměstnává kolem stovky lidí. „Je mi z toho smutno. Když jsem se bavil s tamními lidmi, řekli mi, že v oblasti s tak vysokou nezaměstnaností si Poláci pronajímají půdu a pracují na ní, protože místní to v zásadě nenapadne. To je neuvěřitelné. Je třeba probudit u lidí aktivního ducha. Jakmile se všichni smíří s tím, že jsou jen pasivní příjemci a ‚obětí‘ něčeho, je to to nejhorší, co se může stát,“ dodává.

K pocitu beznaděje už na Javornicku bohužel sklouzávají i ti, co by měli naopak dodávat naději. Třeba ředitel Odborného učiliště v Lipové-lázních Libor Vrána už zkusil všechno, ale stejně musí pozorovat, jak rok za rokem ubývá žáků, kteří ještě vůbec přijedou do školy.

Když před šesti lety do funkce ředitele nastupoval, bylo na učilišti 250 studentů, teď je jich sotva 190.

„Nabízíme žákům výhody, o jakých se studentům jinde ani nezdá. Dětem se ale přesto nechce chodit do školy. Jsou už třetí generací, která nemá potřebu v budoucnu pracovat,“ říká na rovinu Libor Vrána.

„Narůstá to do neuvěřitelných rozměrů. Za chvíli už pro ně budeme jezdit až domů a přemlouvat, aby do školy vůbec vyrazily,“ dodává Vrána.

Řešení? Jedině reforma dávek

Ať se na řešení zeptáte kohokoliv, ředitelé škol, sociální pracovníci, starostové i podnikatelé se shodují na jednom: z deziluze nevytrhne sever regionu (a všechny podobné v zemi) nic jiného než totální reforma sociálních dávek. Dokud bude rozdíl mezi minimální mzdou a přísunem sociálních dávek tak malý jako dosud, nezaměstnané nebude nic motivovat, aby chtěli svoje životy změnit.

„Lidem se prostě musí vyplatit pracovat,“ shrnuje ředitelka učiliště Irena Jonová.

Je červen, pár týdnů před letními prázdninami. Martin, který u ní v kanceláři před dvěma měsíci prosil o druhou šanci, je už několik týdnů nezvěstný.

Do školy nejezdí, a když se mu někdo dovolá na mobil, hned ho vypne. Se školou přestala komunikovat i jeho maminka. „Nevím, jak to s ním dopadne. To se bohužel stává, že žáci zjistí, že život na ulici a na dávkách je jednodušší,“ říká smutně – a taky tak trochu rezignovaně – ředitelka učiliště.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.