Výpovědi pamětníků i archivní zápisky, které mají nyní historikové k dispozici, hovoří až o mnohem vyšším počtu obětí. Nešlo přitom o příslušníky SS či přívržence Adolfa Hitlera, jak by se dalo předpokládat, ale z velké části o dlouholeté sousedy místních lidí.
Přišel na to historik Jiří Nebeský, který už v roce 2003 vydal knížku Příběh lágru, postavenou především na zápisech z výslechů, které se konaly v roce 1945 a 1946 v souvislosti s vyšetřováním zločinů v hranickém internačním táboře.
I on se tehdy domníval, že v táboře, který vznikl v prostorách školy v Motošíně, tehdejší bachaři umučili zhruba deset lidí. Teprve nedávno našel nové důkazy a několik svědectví, která odhalují závažnější zvěrstva.
"Až po vydání knihy se mi podařilo setkat se se ženou, kterou jsem znal z výslechových protokolů jako Jiřinu K. Na jejím vyprávění mě zaujalo tvrzení, že podle jejích zkušeností bylo v motošínském táboře ubíjeno v prvních týdnech čtyři až pět lidí denně," říká Nebeský.
Za dva měsíce mělo být podle svědkyně zavražděno 250 lidí
Žena odhadovala počet zavražděných na zhruba 250 v průběhu května a června 1945. "Její bratr tyto mrtvé osobně odvážel na hřbitov. Proto měla takové informace," vysvětluje historik, který si svědectví dal do souvislosti s další výpovědí Franze Schneidera z roku 1947, která je uložená v archivech.
Děsivé týdny českých NěmcůHranický internační tábor vznikl v květnu roku 1945. Pro řádění a zvěrstva tehdejších bachařů posloužily prostory hranické školy na Šromotově náměstí, později se lágr přesunul do kasáren u nádraží a nakonec do takzvaných baráků v Purgešově ulici. Právě tam čeští Němci podstupovali v prvních poválečných týdnech mučení, znásilňování a některé z nich dozorci dokonce zavraždili. Dění v táboře popsal historik Jiří Nebeský v knize s názvem Příběh lágru, která je postavená především na zápisech z výslechů, které se konaly v roce 1945 a 1946 v souvislosti s vyšetřováním zločinů v hranickém táboře. |
Tento muž popisoval brutalitu v lágru takto: "Musel jsem pohřbívat všechny mrtvoly zabitých Němců, z části ubité, zastřelené nebo pověšené na šibenici postavené na dvoře. Krvavé stopy byly dobře viditelné od tábora až ke hřbitovu, protože mrtvoly byly převáženy na malém vozíku," popsal tehdy Schneider.
Sám pak podle výpovědi krvavé skvrny zahlazoval lopatou a koštětem. "Mrtvoly byly nahé házeny v počtu až šesti těl do jednoho hrobu, při tom česká stráž mrtvoly kopala a fackovala s poznámkami: tak teď můžou německé svině shnít. Myslím, že nejméně 300 mrtvol bylo takto zahrabáno," je uvedeno v zápisu.
Přestože je díky těmto výpovědím pravděpodobnější, že zabitých Němců bylo po válce v Hranicích více, historik Nebeský je k číslu 300 skeptický.
Zatím totiž ještě nenašel způsob, jak údaj ověřit. Sám má k porovnání k dispozici vzpomínky jednoho z internovaných, dříve vedoucího továrny Kunz, Adalberta Schattauera.
Hranická SNB se události v lágru snažila ututlat
Ten, když v říjnu 1946 vypovídal v Novém Jičíně, tedy mimo dosah hranické SNB, která se události snažila ututlat. Uvedl, že podle vyprávění tehdejších strážných a podle toho, co sám viděl, zemřela tehdy v lágru rukou dozorců čtyřicítka lidí. "Počet obětí 40 udává pro Hranice také soupis s názvem Místa, kde byly vykonány popravy a vraždy Němců v květnu až srpnu 1945," říká Jiří Nebeský.
Nové informace o poválečných dnech nakonec Nebeský našel nejen v archivech nebo ve výpovědích pamětníků, ale i na místě, kde by to původně nečekal - v Pamětní knize farnosti hranické.
"To vše díky přičinění Václava Bednáře, který mě kdysi upozornil na ony výslechové protokoly, a tak mě vlastně k celé problematice přivedl. Z jeho popudu jsem proto pátral i v materiálech hranické farnosti," popisuje historik.
Podle farní kroniky zabili Češi v lágru nejméně 24 Němců
Farní kroniku vedl tehdy bývalý hranický starosta a učitel zeměpisu a dějepisu na místním gymnáziu Josef Troup. Stránky psané rukou tohoto zapřísáhlého antikomunisty sice po únoru 1948 z kroniky zmizely, dnes jsou však opět na svém místě.
Mimo jiné se v nich píše: "Ostudou Hranic zůstane internační tábor, který zde byl zřízen hned po osvobození města roku 1945 a v němž byli umístěni všichni Němci z Hranic i okolí. Vedení v táboře svěřeno některým osvobozeným politickým vězňům českým, kteří sem přinesli mravy z německého gestapa, odtud se mluví u nás o českém gestapismu," popisuje Troup, jenž do kroniky zanesl také tabulku.
V ní píše, že v internačním táboře v roce 1945 zemřelo 21 lidí, v roce 1946 pak tři lidé. Vzápětí však dodává, že číslo není úplné. "Jiná úmrtí jsou utajena v ohledacích listech fingovanými nemocemi. Hrubým jednáním a nedostatkem potravy a ošetření zemřelo mnoho starších lidí," uvádí Troup v zápisu ze srpna 1948, kdy už byl po únorovém převratu z učitelského místa vyhozen.
"Jím uváděná čísla se blíží informacím Adalberta Schattauera," říká Nebeský. "Hranický lágr ale nebyl místním specifikem, k podobným zvěrstvům docházelo na mnoha místech. Dodnes to mnozí omlouvají jako oprávněnou reakci na dobu okupace, ale s postupujícím časem je obhajoba zvěrstev stále těžší, ať už se jich dopouštěli Němci nebo Češi," dodává.
Život v internačním táboře v Hranicích byl strašný. "Čechoněmce kromě majetkové újmy čekaly těžké nucené práce. Kromě všudypřítomného slovního ponižování zažívali hlavně násilí," říká historik Jiří Nebeský. To vše tehdejší bachaři dělali jen kvůli tomu, že tento národ zavinil válku. Co se za zdmi školy dělo lze vyčíst z policejních zpráv. Vyšetřování týrání, které tehdy začalo, však zarazil únor 1948. "Po příchodu ze zaměstnání, po večeři a nástupu byli internovaní na rozkaz Boudy a Bögla vyvoláni na dvůr a tam v kruhu honěni a týráni tak, až úplně vysílení padali na zem, načež byli poléváni studenou vodou, kopáním donuceni ku povstání," uvádí zpráva. "Tento tanec smrti neustal, dokud všichni internovaní neleželi vysíleni a poloomdlelí na zemi. Když leželi na zemi, byli Boudou nohami kopáni do přirození a do břicha, čímž jim byly přivoděny kýly a různá poranění na nohou a těle. Jsou dokonce případy, že některý z internovaných zůstal následkem tohoto týrání k práci méně schopným a s vyraženými zuby. Internantky snášely toto týrání hůř, o čemž svědčí, že se při každém takovém aktu podělaly," pokračoval dále popis tamních děsivých událostí. |
